Svědkové Jehovovi v Bulharsku ze všech sil učí druhé o Bohu a o jeho Slově, Bibli. Od roku 2000 se sem přistěhovaly stovky svědků z jiných zemí, aby jim s tím pomohli. Odjet za službou do jiné země ale nemusí být jednoduché. V jakých ohledech? A proč takové úsilí stojí za to? Přečti si, co o tom řekli ti, kdo se do Bulharska přestěhovali.

 „Vždycky jsme chtěli sloužit v nějaké cizí zemi, kde je to víc potřeba,“ říká Darren, který žil dřív v Anglii. „Po svatbě jsme se s Dawn přestěhovali do Londýna, abychom pomáhali poznávat Bibli lidem, kteří mluví rusky. Několikrát jsme si naplánovali, že se přestěhujeme do zahraničí, ale z různých důvodů to nikdy nevyšlo, a tak jsme to nakonec skoro pustili z hlavy. Pak jsme si s pomocí jednoho kamaráda uvědomili, že se naše okolnosti změnily a že náš cíl by už byl dosažitelný.“ A tak Darren a Dawn začali hledat zemi, kde by bylo potřeba víc učitelů Bible a kam by pro ně bylo reálné se přestěhovat. V roce 2011 odjeli do Bulharska.

 Svědkové, kteří se přestěhovali za službou do jiných částí světa, svým nadšením nakazili i ty, kdo takový cíl předtím neměli. Giada, která se svým manželem Lucou žila v Itálii, říká: „Před časem jsem potkala sestry, které sloužily v Jižní Americe a v Africe, a bylo na nich vidět, jak jsou spokojené. Silně na mě zapůsobila jejich radost a zážitky, které vyprávěly. Pomohlo mi to, abych přehodnotila svoje duchovní cíle.“

 V roce 2015 se do Bulharska z České republiky přestěhovali Tomáš a Veronika i se svými dětmi Klárou a Matyášem. Co je k tomu vedlo? Tomáš říká: „Někteří z našich přátel a příbuzných se kvůli službě odstěhovali do zahraničí a my jsme hodně přemýšleli o tom, co zažili a co jim to přineslo. Líbilo se nám, jak jsou nadšení, a společně jsme to doma probírali.“ Tahle spokojená rodinka teď slouží v bulharském městě Montana.

 Dalším svědkem, který se přestěhoval do Bulharska, je Linda. Říká: „Když jsem se byla před lety podívat v Ekvádoru, seznámila jsem se tam s bratry a sestrami, kteří tam přijeli kázat. To mě přivedlo na myšlenku, že jednou bych mohla i já sloužit někde, kde je to víc potřeba.“ Na jeden pár z Finska, Petteriho a Nadju, taky zapůsobil příklad druhých. Vyprávějí: „V našem sboru byli zvěstovatelé, kteří za sebou měli roky služby v místech, kde bylo potřeba duchovně pomáhat lidem. O té době vždycky mluvili s nadšením a říkali, že to byly nejlepší roky jejich života.“

 Pro ty, kdo chtějí sloužit v zahraničí, je důležité všechno si dobře naplánovat. (Lukáš 14:28–30) Nele z Belgie vzpomíná: „Když jsem začala o službě v cizí zemi vážně přemýšlet, začala jsem se ohledně toho modlit a hledat si k tomu články v našich publikacích. Pečlivě jsem si je četla a snažila jsem se zjistit, co konkrétně můžu udělat, abych se na to připravila.“

 Kristian a Irmina z Polska už v Bulharsku žijí víc než devět let. Dneska vidí, jak hodně jim pomohlo, že se už v Polsku zapojili do služby v bulharské skupině. Ostatní ve skupině je v jejich cílech podpořili a pomohli jim naučit se jazyk. Kristian a Irmina říkají: „Sami na sobě jsme poznali, že když se dáme k dispozici, Jehova se o nás postará, a to je skvělý pocit. Když Jehovovi ochotně řeknete ‚Tady jsem! Pošli mě!‛, dokážete s jeho pomocí věci, o kterých se vám ani nesnilo.“ (Izajáš 6:8)

 Reto a Cornelia ze Švýcarska se rozhodli, že povedou jednodušší život, aby se na stěhování připravili a našetřili si nějaké peníze. Vyprávějí: „Abychom získali o Bulharsku jasnější představu, jeli jsme se tam rok před stěhováním na týden podívat. Popovídali jsme si tam se zkušenými misionáři, kteří nám dali různé praktické tipy.“ Reto a Cornelia jejich rady využili a teď už slouží v Bulharsku přes 20 let.

 Ti, kdo se přestěhují do cizí země, se musí přizpůsobit novým okolnostem, což nemusí být vždycky jednoduché. (Skutky 16:9, 10; 1. Korinťanům 9:19–23) Většina ze začátku bojuje s novým jazykem. Luca, o kterém jsme už mluvili, říká: „Na shromážděních jsme vždycky rádi dávali komentáře vlastními slovy a od srdce. Ale připravit si i ten nejjednodušší komentář v bulharštině byl pro nás přímo nadlidský výkon. Přišli jsme si jako děti. Ale upřímně, i místní děti odpovídaly mnohem líp než my.“

 Ravil, který pochází z Německa, vzpomíná: „Učit se jazyk bylo vyčerpávající. Ale pořád jsem si připomínal, abych nebral sám sebe moc vážně a abych se svým chybám dokázal zasmát. Na takové překážky se nedívám jako na problém, ale jako na něco, co patří k mojí službě pro Jehovu.“

 Linda, o které už taky byla zmínka, říká: „Jazyky mi moc nejdou. Bulharština je docela těžká a hodněkrát mě napadlo, jestli to radši nevzdat. Když se s druhými pořádně nedomluvíte, připadáte si osamělí. Abych si udržela pevný vztah s Jehovou, studovala jsem si Bibli a další publikace ve švédštině. S pomocí přátel ze sboru se mi nakonec podařilo jazykovou bariéru překonat.“

 Další překážkou může být stesk po domově. Ti, kdo se přestěhují, odjedou daleko od své rodiny a kamarádů. „Ze začátku mi bylo smutno,“ přiznává Eva, která přijela do Bulharska se svým manželem Yannisem. „Pomáhá mi to, že jsme s příbuznými a přáteli dál pravidelně v kontaktu a zároveň jsme si našli nové kamarády tady.“

 Robert a Liana ze Švýcarska mluví ještě o jiných překážkách: „Naučit se jazyk a přizpůsobit se místní kultuře nám dalo pěkně zabrat. A taky jsme vůbec nečekali, jak chladné jsou tu zimy.“ Tenhle pár si ale udržuje pozitivní postoj a smysl pro humor a díky tomu slouží v Bulharsku už 14 let.

 Lilly říká, že službu v místě, kde je to víc zapotřebí, rozhodně stojí za to vyzkoušet. „Zážitky, které tady s Jehovou mám, bych možná nikdy neměla, kdybych zůstala doma. Mám tu větší možnost pomáhat druhým a z toho mám radost a dobrý pocit. Zároveň mi to pomáhá duchovně růst.“ Její manžel Ravil s tím souhlasí: „Lepší život bych si nemohl přát. Máme tady skvělou příležitost poznat zkušené křesťany z různých zemí, kteří moc rádi mluví s druhými o Bibli. Hodně jsme se od nich naučili.“

 Díky tomu, že je spousta bratrů a sester, kteří se ochotně dávají k dispozici, se úspěšně daří kázat dobrou zprávu o Království „po celé obydlené zemi“. (Matouš 24:14) Ti, kdo se rozhodli pomáhat v Bulharsku, na vlastní kůži zažívají, jak jim Jehova dává, po čem touží jejich srdce, a jak všem jejich plánům dopřál úspěch. (Žalm 20:1–4)