„Nikdy jsem si nemyslela, že toho budu moct pro Jehovu dělat tolik co teď.“ Takhle popsala svoje pocity Gwen z Anglie, která slouží v Albánii, kde je potřeba víc zvěstovatelů. a

 Gwen je jedním z mnoha svědků Jehovových, kteří se přestěhovali do Albánie, aby pomohli shromáždit „vzácné poklady ze všech národů“. (Ageus 2:7) Co k tomu tyto zvěstovatele motivuje? Jaké změny museli udělat, aby se přestěhovali? A co jim pomáhá zvládat náročné situace?

 Všichni zvěstovatelé, kteří přijíždí do Albánie, k tomu mají stejný důvod. Milují Jehovu a chtějí druhým lidem pomáhat, aby ho poznali.

 Předtím než se přestěhují, zkouší nové formy služby a díky tomu je pak pro ně služba v cizí zemi snazší. Gwen říká: „Nejdřív jsem se přidala k albánské skupině ve svém rodném městě. Pak jsem jela do Albánie na sjezd a po nějakém čase jsem se tam na krátkou dobu vrátila, abych se líp naučila jazyk.“

 Když bylo Manuele z Itálie 23 let, přestěhovala se do jiné oblasti ve své zemi, aby pomohla v jednom malém sboru. Říká: „Byla jsem tam čtyři roky. Pak jsem se dozvěděla, že v Albánii je málo zvěstovatelů, a proto jsem si zařídila věci tak, abych tam na pár měsíců mohla jet a sloužit jako průkopnice.“

 Federice bylo sedm, když na sjezdu slyšela zprávy z Albánie. Vypráví: „Bratr říkal, že zvěstovatelé tam mají hodně biblických studií a že zájemci chodí na shromáždění. Rodičům jsem řekla, že bych si moc přála jet do Albánie. Překvapilo je to. Táta mi řekl, ať se o to modlím, a jestli je to Jehovova vůle, tak mě vyslyší. A pár měsíců nato dostala naše rodina pozvání sloužit v Albánii.“ Dnes je Federica vdaná a se svým manželem Orgesem tam slouží jako celodobí služebníci.

 Potom co Gianpiero odešel do důchodu, přestěhoval se se svojí manželkou Glorií do Albánie. Říká: „Naše syny jsme vychovali v Itálii. Tři z nich se přestěhovali do země, kde je potřeba víc zvěstovatelů. Povzbudil nás článek ve Strážné věži s názvem ‚Můžeš přejít do Makedonie?‘. Sedli jsme si a spočítali jsme, jestli nám můj důchod vystačí na to, abychom v Albánii mohli sloužit.“

 Ti, kdo se chtějí přestěhovat tam, kde je málo zvěstovatelů, si to musí předem dobře promyslet a udělat nějaké změny. (Lukáš 14:28) Například musí najít způsob, jak se uživit. Když Gwen, o které jsme už mluvili, žila ještě v Anglii, přestěhovala se ke svojí sestře, aby něco ušetřila. Sophia a Christopher, kteří jsou taky z Anglie, vyprávějí: „Prodali jsme auto a nějaký nábytek. Doufali jsme, že budeme moct v Albánii zůstat aspoň rok.“ Nakonec tam ale mohli zůstat mnohem déle a měli z toho velkou radost.

 Někteří zvěstovatelé žijí v Albánii několik měsíců, pak odjedou do své země, aby si něco vydělali, a zase se vrátí zpátky do Albánie. Takhle to dělali například Eliseo a Miriam. Eliseo říká: „Miriam pochází z Itálie, z oblasti, kam jezdí hodně turistů. Najít tam sezónní práci proto bylo velmi snadné. V létě jsme tam jezdili na tři měsíce pracovat a zbývajících devět měsíců v roce jsme žili z ušetřených peněz v Albánii. Takhle jsme to dělali pět let.“

 Když se zvěstovatelé přestěhují, může být náročné zvyknout si na nové prostředí. Hodně jim v tom pomáhá, když jim místní svědkové poradí nebo když vidí, jak některé věci dělají oni. Sophia, o které jsme už mluvili, říká: „V Albánii mají v zimě doma mnohem větší chladno, než na co jsem byla zvyklá. Od místních sester jsem odkoukala, jak se oblíkat.“ Grzegorz a jeho manželka Sona se z Polska přestěhovali do krásného města Prizren v Kosovu. b Grzegorz říká: „Zvěstovatelé jsou tady opravdu skromní, milí a trpěliví. Pomáhají nám naučit se jazyk, ale i s mnoha dalšími věcmi. Například nám řekli, v jakých obchodech se dá nakoupit za dobré ceny, a ukázali nám, jak nakupovat na místním trhu.“

 Když se zvěstovatelé přestěhují do cizí země, hodně jim pomůže, když se spřátelí s místními svědky a lépe poznají nejen je, ale i prostředí, z kterého pocházejí. Sona říká: „Viděla jsem, že s Jehovou dokážou lidi úžasné věci. Když přemýšlím, jak někteří dokázali úplně změnit to, čemu věří i jak žijí, posiluje to moji víru. Cítíme, že ve sboru nás potřebují a že tam máme svoje místo. Bratři a sestry, se kterými tu sloužíme, se stali našimi přáteli.“ (Marek 10:29, 30) Gloria říká: „Znám hodně sester, které vytrvaly i přes prudký odpor lidí ze svého okolí, kteří jsou proti svědkům Jehovovým. Když na nich vidím, jak Jehovu milují, hodně mě to povzbuzuje.“

 Ti, kdo se přestěhují tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů, mají taky skvělou příležitost naučit se něco, co by se doma nenaučili. Například zjistí, že když překonají strach a vystoupí ze své komfortní zóny, aby pro Jehovu mohli dělat víc, přinese jim to radost. Stefano k tomu říká: „Doma jsem byl zvyklý kázat většinou přes domovní telefon a používat krátké úvody. Albánci si ale moc rádi povídají, zvlášť když u toho popíjí kávu. Jsem hodně stydlivý, a tak jsem se ze začátku cítil trapně. Vůbec jsem nevěděl, co mám říkat. Postupem času jsem se ale naučil o lidi víc zajímat a teď si s nimi povídám rád. Služba mě baví mnohem víc.“

 Leah se do Albánie přestěhovala se svým manželem Williamem ze Spojených států. Říká: „Díky tomu, že sloužíme tady, jsme se na věci začali dívat jinak a rozšířilo nám to obzory. Ještě víc jsme pochopili, co znamená být pohostinný, respektovat druhé a být přátelský. Naučili jsme se nové způsoby, jak kázat, lépe vysvětlovat biblické verše a taky se lépe vyjadřovat.“ William dodává: „Lidé, kteří navštíví Albánii, si většinou zamilují nádherné pláže. Já mám rád turistiku ve skalnatých albánských Alpách. Ale zamiloval jsem si to tady hlavně kvůli lidem. Ve spoustě vesnic se kázalo jen během zvláštních kampaní. Takže když tam jedeme, někdy strávíme celý den tím, že mluvíme jen s pár rodinami.“

 Největší radost mají zvěstovatelé z toho, když lidé reagují na dobrou zprávu. (1. Tesaloničanům 2:19, 20) Laura, která se do Albánie přestěhovala, když byla mladá a svobodná, říká: „Nějakou dobu jsem sloužila ve městě Fier. Jen za dva a půl roku tam přibylo 120 nových zvěstovatelů. Studovala jsem se 16 z nich.“ Jiná sestra, která se jmenuje Sandra, vzpomíná: „Jednou jsem vydala svědectví ženě, která pracovala na tržišti. Dala se pokřtít a přestěhovala se zpátky do své rodné vesnice. Co vím, tak naposledy vedla 15 biblických studií.“

 Někteří zvěstovatelé se do Albánie přestěhovali už před lety, ale pořád tam slouží a mají z toho radost. Občas se dozví, že někdo, s kým mluvili před mnoha lety, nakonec přijal pravdu a mile je to překvapí. (Kazatel 11:6) Christopher, o kterém jsme už mluvili, říká: „Jednou jsem potkal muže, se kterým jsem studoval Bibli, když jsem se do Albánie přestěhoval. Potěšilo mě, že si naše rozhovory o Bibli moc dobře pamatoval. On i jeho manželka jsou teď pokřtění a společně slouží Jehovovi.“ Federica, o které jsme už taky mluvili, říká: „V jednom sboru za mnou přišla sestra a zeptala se mě, jestli si ji pamatuju. Řekla mi, že jsem jí před devíti lety vydala svědectví. Nějakou dobu potom, co jsem se přestěhovala do jiného města, ta žena začala studovat Bibli a později se dala pokřtít. Vždycky jsem si myslela, že naše služba v Albánii ze začátku nepřinášela žádné výsledky. Ale mýlila jsem se!“

 Bratři a sestry, kteří se přestěhovali do Albánie nebo Kosova, jsou vděční za to, že jim Jehova pomáhá a že jsou díky němu v životě spokojení. Po několika letech života v Albánii Eliseo říká: „My lidé se necháme snadno oklamat a začneme si myslet, že jistotu a stabilitu v životě získáme, když se budeme spoléhat na věci, na které se spoléhá tenhle svět. Není to ale pravda. Skutečnou jistotu a stabilitu nám dávají Jehovovy zásady. To, že sloužím tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů, mi pomáhá na to pamatovat. Cítím, že to, co dělám, má smysl a druzí si toho váží. Mám kolem sebe opravdové přátele, kteří mají stejné cíle jako já.“ Sandra to vidí podobně: „Když jsem se přestěhovala tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů, vnímala jsem to jako příležitost od Jehovy splnit si svoje velké přání – stát se misionářkou. Toho, že jsem se přestěhovala do Albánie, nelituju. Nikdy jsem nebyla šťastnější.“