Už dávno minula půlnoc. Kněží se předtím dohodli, že Jidášovi zaplatí 30 kousků stříbra za zradu Ježíše. Proto teď Jidáš vede dav kněží a farizeů a chtějí Ježíše najít. Je s nimi i oddíl ozbrojených římských vojáků s velitelem.

Když Ježíš poslal Jidáše pryč z pesachové večeře, Jidáš zřejmě zamířil rovnou k předním kněžím. (Jan 13:27) Ti shromáždili své vlastní stráže a také vojenský oddíl. Jidáš je možná zavedl nejdřív do místnosti, kde Ježíš s apoštoly slavili Pesach. Teď ale dav přešel údolí Kidron a míří do zahrady Getsemane. Kromě zbraní nesou i lampy a pochodně a jsou odhodlaní Ježíše dostat.

Jidáš je vede na Olivovou horu, protože si je jistý, že právě tam Ježíše najde. Když během uplynulého týdne apoštolové s Ježíšem chodili z Betanie do Jeruzaléma a zpátky, v zahradě Getsemane se často zastavovali. Teď je ale noc a Ježíš může být skrytý ve stínu olivovníků. Jak tedy vojáci Ježíše poznají, když ho možná nikdy neviděli? Jidáš jim pomůže domluveným znamením. Říká: „Je to ten, koho políbím. Toho zatkněte a ať ho stráže odvedou.“ (Marek 14:44)

Když všichni dorazí do zahrady, Jidáš uvidí Ježíše s apoštoly a vydá se přímo k němu. „Buď zdráv, Rabbi!“ říká a něžně ho políbí. Ježíš se ho ptá: „Proč jsi tady?“ (Matouš 26:49, 50) Na svou otázku sám odpovídá: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“ (Lukáš 22:48) Dál už se ale svým zrádcem nechce zabývat.

Vstoupí teď do světla pochodní a lamp a ptá se: „Koho hledáte?“ Z davu se ozve: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odvážně říká: „To jsem já.“ (Jan 18:4, 5) Překvapení muži nevědí, co čekat, a padnou na zem.

Místo aby Ježíš využil situace a zmizel ve tmě, znovu se ptá, koho hledají. Když muži opět řeknou „Ježíše Nazaretského“, Ježíš klidným tónem pokračuje: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Pokud tedy hledáte mě, tyto muže nechte odejít.“ I v tento klíčový okamžik Ježíš nezapomíná na to, co řekl dřív – že ani jednoho neztratí. (Jan 6:39; 17:12) Své věrné apoštoly chránil a opravdu ani jednoho z nich neztratil, „kromě syna zničení“, tedy Jidáše. (Jan 18:7–9) Chce je chránit i teď, a proto žádá, aby jeho věrní následovníci mohli odejít.

Jak se vojáci blíží k Ježíšovi, apoštolové pochopí, co se vlastně děje. „Pane, máme použít meče?“ ptají se. (Lukáš 22:49) Než Ježíš stihne odpovědět, Petr popadne jeden ze dvou mečů, které mají apoštolové s sebou, zaútočí na veleknězova otroka Malcha a usekne mu pravé ucho.

Ježíš se Malchova ucha dotkne a ránu zahojí. Potom říká Petrovi něco hodně poučného: „Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou do ruky meč, mečem zahynou.“ Ježíš je ochotný nechat se zatknout. Vysvětluje: „Jak by se pak splnila slova z Písma, že se to takhle musí stát?“ (Matouš 26:52, 54) A dodává: „Nemám snad pít pohár, který mi dal Otec?“ (Jan 18:11) Chce udělat všechno, co si od něho Bůh přeje, dokonce i když to pro něj bude znamenat smrt.

Ježíš se těch lidí, kteří si pro něj přišli, ptá: „Vyšli jste mě zatknout s meči a holemi jako nějakého lupiče? Den co den jsem sedával v chrámu a vyučoval, a přece jste se mě nezmocnili.  Ale to všechno se stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.“ (Matouš 26:55, 56)

Vojáci, vojenský velitel a židovské stráže se Ježíše chopí a spoutají ho. Když to apoštolové vidí, utečou. „Jeden mladý muž“, možná učedník Marek, ale zůstane v davu a chce jít tam, kam Ježíše povedou. (Marek 14:51) Jenže lidé ho poznají a pokusí se ho zmocnit. On se dá ale na útěk a v ruce jim zůstane pouze jeho lněný oděv.