Zdravení vlajky. Svědkové Jehovovi věří, že klanět se vlajce nebo ji zdravit, často při státní hymně, je náboženský akt, kterým je připisována záchrana ne Bohu, ale státu nebo jeho představitelům či vládcům. (Izajáš 43:11; 1. Korinťanům 10:14; 1. Jana 5:21) Takovým vládcem byl i Nebukadnecar, král starověkého Babylóna. Tento mocný monarcha chtěl lidi oslnit svým majestátem a zapůsobit na ně svou náboženskou horlivostí. Nechal proto postavit obrovskou sochu a donutil své poddané, aby se před ní klaněli za zvuku hudby, tedy v podstatě hymny. Tři Hebrejci — Šadrak, Mešak a Abednego — se však poklonit odmítli, i když jim za to hrozil trest smrti. (Daniel, 3. kapitola)

„V případě nacionalismu je vlajka hlavním symbolem víry a ústředním předmětem uctívání,“ napsal historik Carlton Hayes. „Muži před vlajkou smekají, ke chvále vlajky píší básníci ódy a děti zpívají písně.“ Dodal, že nacionalismus má i své „svátky“, jako například Den nezávislosti ve Spojených státech, a také své „svaté a hrdiny“ a „chrámy“. Při jednom státním obřadu v Brazílii jistý armádní generál prohlásil: „Vlajka je ctěna a uctívána, . . . jako je uctívána vlast.“  Podobně The Encyclopedia Americana uvedla: „Vlajka, stejně jako kříž, je posvátná.“

V novějším vydání této encyklopedie je napsáno, že „ve státních hymnách je vyjadřováno vlastenecké cítění a mnohdy také prosby o Boží vedení a ochranu občanů nebo jejich panovníků“. Jehovovi služebníci tedy právem považují vlastenecké obřady, při nichž se zdraví vlajka a hraje hymna, za náboženské. Když se autor knihy The American Character (Americká povaha) vyjadřoval k tomu, že děti svědků Jehovových odmítaly v amerických školách zdravit vlajku a přísahat věrnost státu, napsal: „[To,] že tyto denní rituály jsou náboženské, potvrdil nakonec v řadě případů Nejvyšší soud.“

Jehovovi služebníci se sice nepodílejí na obřadech, které považují za nebiblické, ale rozhodně respektují právo druhých se do nich zapojit. Uznáváme, že vlajka je státní symbol, a máme k ní úctu. Také uznáváme řádně ustanovené vlády jako ‚nadřazené autority‘, které jsou „Boží služebnicí“. (Římanům 13:1–4) Dbáme proto na vybídku, abychom se modlili „za krále a za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení“. Naší pohnutkou je však to, že si přejeme, „abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností a vážností“. (1. Timoteovi 2:2)

Účast na politických volbách. Praví křesťané respektují právo druhých jít k volbám. Proti volbám neprotestují a se zvolenými autoritami spolupracují. V politických záležitostech však zůstávají přísně neutrální. (Matouš 22:21; 1. Petra 3:16) Co by měl křesťan udělat, když je v jeho zemi účast na volbách povinná nebo když lidé ostře kritizují ty, kdo nepřijdou do volební místnosti? Některému křesťanovi svědomí možná dovolí, aby do volební místnosti šel. Při svém rozhodování vezme v úvahu to, že Šadrak, Mešak a Abednego šli za podobných okolností až na pláň Dura. Dá však pozor, aby  svou neutralitu neporušil. Měl by přitom pamatovat na následujících šest zásad:

1. Ježíšovi následovníci ‚nejsou částí světa‘. (Jan 15:19)

2. Křesťané zastupují Krista a jeho Království. (Jan 18:36; 2. Korinťanům 5:20)

3. Křesťanský sbor je jednotný ve víře a jeho členy spojuje láska, jakou má Kristus. (1. Korinťanům 1:10; Kolosanům 3:14)

4. Ti, kdo nějakého úředníka zvolí, nesou díl odpovědnosti za rozhodnutí, která bude ve svém úřadu dělat. (Všimněte si zásad, které vyplývají z 1. Samuelovy 8:5, 10–18 a z 1. Timoteovi 5:22.)

5. Když Izraelité chtěli mít lidského krále, Jehova se na to díval tak, že jeho samotného zavrhli. (1. Samuelova 8:7)

6. Křesťané musí mít volnost řeči, když mluví o vládě Božího Království s lidmi všech politických názorů. (Matouš 24:14; 28:19, 20; Hebrejcům 10:35)

Civilní služba. V některých zemích stát vyžaduje, aby ti, kdo odmítli vojenskou službu, vykonávali po určitou dobu nějakou formu civilní služby. Když se křesťan do takové situace dostane a zvažuje, jak se rozhodnout, měl by se modlit a možná se poradit se zkušeným spoluvěřícím. Potom, co si zjistí potřebné informace, se na základě svého svědomí rozhodne. (Přísloví 2:1–5; Filipanům 4:5)

Boží Slovo nám říká, abychom „poslouchali vlády a autority jako panovníky a byli přichystáni ke každému dobrému dílu . . . [a] byli rozumní“. (Titovi 3:1, 2) Když to máme na mysli, položme si následující otázky: ‚Pokud budu vykonávat navrhovanou civilní službu, poruším tím svou křesťanskou neutralitu nebo se nějak zapojím do falešného náboženství?‘ (Micheáš 4:3, 5; 2. Korinťanům 6:16, 17) ‚Když tuto civilní službu přijmu, bude pro mě těžké, nebo dokonce nemožné podílet se na duchovních činnostech?‘  (Matouš 28:19, 20; Efezanům 6:4; Hebrejcům 10:24, 25) ‚Nebo mi to naopak umožní, abych se duchovním činnostem věnoval více a možná i začal s celodobou službou?‘ (Hebrejcům 6:11, 12)

Pokud křesťan dojde k závěru, že civilní službu může s čistým svědomím přijmout, místo aby šel do vězení, spoluvěřící by jeho rozhodnutí měli respektovat. (Římanům 14:10) Měli by však respektovat i to, když civilní službu odmítne. (1. Korinťanům 10:29; 2. Korinťanům 1:24)