Čtrnáctá kapitola

Totožnost dvou králů se mění

1, 2. (a) Co přimělo Antiocha IV., aby se podvolil požadavkům Říma? (b) Kdy se Sýrie stala římskou provincií?

SYRSKÝ vládce Antiochos IV. vtrhne do Egypta a prohlásí se egyptským králem. Na žádost egyptského krále Ptolemaia VI. Řím posílá do Egypta vyslance Gaia Popilia Laena. Je doprovázen mohutným loďstvem a veze s sebou nařízení římského senátu, že se Antiochos IV. má zříci svého kralování nad Egyptem a odejít ze země. Na předměstí Alexandrie pojmenovaném Eleusis se syrský král a římský vyslanec setkávají tváří v tvář. Antiochos IV. žádá, aby mu byl poskytnut čas na konzultaci s rádci. Laenas však kolem něj nakreslí kruh a řekne, že musí odpovědět dříve, než kruh překročí. Pokořený Antiochos IV. se podrobí římským požadavkům a v roce 168 př. n. l. se vrací do Sýrie. Tak končí konflikt mezi syrským králem severu a egyptským králem jihu.

² Rozhodující úlohu v záležitostech Středního východu má nyní Řím a začíná Sýrii ovládat. Proto i když po smrti Antiocha IV. roku 163 př. n. l. vládnou v Sýrii další králové ze seleukovské dynastie, nezastávají už postavení „krále severu“. (Daniel 11:15) Roku 64 př. n. l. se Sýrie nakonec stává římskou provincií.

3. Kdy a jak získal Řím nadvládu nad Egyptem?

³ Egyptská ptolemaiovská dynastie dál zaujímá postavení „krále jihu“ ještě něco málo přes 130 let po smrti Antiocha IV. (Daniel 11:14) V bitvě u Aktia roku  31 př. n. l. římský vládce Octavianus poráží spojenecká vojska poslední ptolemaiovské královny Kleopatry VII. a jejího římského milence Marka Antonia. Po Kleopatřině sebevraždě následujícího roku se i Egypt stává římskou provincií a přestává hrát úlohu krále jihu. V roce 30 př. n. l. Řím už ovládá jak Sýrii, tak Egypt. Měli bychom očekávat, že úlohu krále severu a krále jihu převezmou nyní jiná panství?

NOVÝ KRÁL POSÍLÁ ‚VYMÁHATELE‘

4. Proč bychom měli očekávat, že se králem severu stane jiný vládnoucí subjekt?

⁴ Na jaře roku 33 n. l. řekl Ježíš svým učedníkům: „Až zahlédnete ohavnost, která působí zpustošení, jak bylo řečeno prostřednictvím proroka Daniela, jak stojí na svatém místě, . . . potom ať ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám.“ (Matouš 24:15, 16) Ježíš citoval slova Daniela 11:31 a varoval své následovníky před přicházející ‚ohavností, která působí zpustošení‘. Toto proroctví o králi severu bylo proneseno asi 195 let po smrti Antiocha IV., posledního syrského krále, který zastával postavení krále severu. Je tedy jisté, že králem severu se má stát nějaký jiný vládnoucí subjekt. Kdo to má být?

5. Kdo povstal jako král severu a tak zaujal postavení, které kdysi měl Antiochos IV.?

⁵ Anděl Jehovy Boha předpověděl: „V jeho postavení [Antiocha IV.] povstane ten, jenž způsobí, že vymáhatel projde nádherným královstvím, a v několika dnech bude rozbit, ale ne v hněvu ani válčením.“ (Daniel 11:20) Ukázalo se, že tím, kdo takto ‚povstal‘, byl první římský císař Octavianus, který byl znám jako Caesar Augustus. (Viz „Jednoho lidé ctili, druhým opovrhovali“, strana 248.)

6. (a) Kdy došlo k tomu, že „vymáhatel“ prošel „nádherným královstvím“, a jaký to mělo význam? (b) Proč je možné říci, že Augustus zemřel „ne v hněvu ani válčením“? (c) Jak se změnila totožnost krále severu?

 ⁶ K Augustovu ‚nádhernému království‘ patřila ‚země Okrasy‘, kterou byla římská provincie Judea. (Daniel 11:16) V roce 2 př. n. l. vyslal Augustus ‚vymáhatele‘, když nařídil soupis neboli sčítání lidu. Tento soupis nechal provést pravděpodobně proto, aby zjistil počet obyvatel, což byla informace důležitá pro potřeby daňového systému a kvůli odvodům k vojsku. Na základě tohoto výnosu museli Josef a Marie cestovat do Betléma, aby se tam dali zapsat, a díky tomu se na tomto předpověděném místě narodil Ježíš. (Micheáš 5:2; Matouš 2:1–12) V srpnu roku 14. n. l. — „v několika dnech“ neboli nedlouho potom, co nařídil soupis — Augustus ve věku 76 let zemřel, ani „ne v hněvu“, tedy ne rukou úkladného vraha, ani „válčením“, ale proto, že byl nemocen. Totožnost krále severu se opravdu změnila. Nyní jím už byla Římská říše zastoupená svými císaři.

‚POVSTÁVÁ TEN, KDO JE V OPOVRŽENÍ‘

7, 8. (a) Kdo povstal v Augustově postavení jakožto král severu? (b) Proč „důstojnost království“ byla následníkovi Augusta Caesara dána nedobrovolně?

⁷ Anděl pokračoval v odhalování proroctví a řekl: „V jeho [Augustově] postavení povstane ten, kdo má být  v opovržení, a oni na něj jistě nevloží důstojnost království; a opravdu vejde během bezstarostnosti a chopí se království hladkostí. A pokud jde o paže záplavy, ty budou kvůli němu zaplaveny a budou zlomeny; jako bude i Vůdce smlouvy.“ (Daniel 11:21, 22)

⁸ ‚Tím, kdo měl být v opovržení‘, byl Tiberius Caesar, syn třetí Augustovy manželky Livie. (Viz „Jednoho lidé ctili, druhým opovrhovali“, strana 248.) Kvůli jeho špatným charakterovým rysům Augustus neměl tohoto nevlastního syna v lásce a nechtěl, aby se stal příštím césarem. „Důstojnost království“ mu nedobrovolně dal až tehdy, když všichni ostatní následníci, kteří připadali v úvahu, byli mrtví. V roce 4 n. l. Tiberia adoptoval a ustanovil ho dědicem trůnu. Po Augustově smrti čtyřiapadesátiletý Tiberius — ten, kdo byl v opovržení — ‚povstal‘ a převzal moc jako římský císař a jako král severu.

9. Jak se Tiberius ‚chopil království hladkostí‘?

⁹ „Tiberius,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „chytře působil na senát a téměř měsíc [po Augustově smrti] mu nedovoloval jmenovat ho císařem.“ Senátu sdělil, že jedině Augustus byl schopen nést břemeno vlády nad Římskou říší, a senátory žádal, aby obnovili republiku tím, že by takovou autoritu svěřili skupině  mužů, a ne jednomu člověku. „Senát se neodvážil vzít ho za slovo,“ napsal historik Will Durant, „ale skládal mu poklony, až [Tiberius] moc nakonec přijal.“ Historik Durant dodal: „Tuto hru hrály obě strany dobře. Tiberius chtěl principát, nebo by našel způsob, jak ho zrušit; senát se [Tiberia] bál a nenáviděl ho, ale neodvážil se znovu zavést republiku, jejímž základem by, podobně jako to bylo dříve, byla shromáždění, která by teoreticky byla svrchovaná.“ Tak se Tiberius ‚chopil království hladkostí‘.

10. Jak byly ‚zlomeny paže záplavy‘?

¹⁰ „Pokud jde o paže záplavy“ — vojenské síly okolních království —, anděl řekl: ‚Ty budou zaplaveny a budou zlomeny.‘ Když se Tiberius stal králem severu, byl jeho synovec Caesar Germanicus velitelem římských vojsk bojujících na Rýnu. V roce 15 n. l. vedl Germanicus svá vojska proti germánskému hrdinovi Arminiovi a dosáhl určitého úspěchu. Ale ta nemnohá vítězství byla vybojována za velkou cenu, a proto Tiberius válečné akce v Germánii přerušil. Místo toho podporoval tamější občanskou válku, čímž se snažil zabránit sjednocení germánských kmenů. Tiberius obvykle dával přednost obranné zahraniční politice a zaměřoval se na posílení hranic. Tato jeho politika byla vcelku úspěšná. Tak byly „paže záplavy“ pod kontrolou a byly „zlomeny“.

11. Jak byl ‚zlomen Vůdce smlouvy‘?

¹¹ ‚Zlomen‘ byl i „Vůdce smlouvy“, kterou Jehova Bůh uzavřel s Abrahamem, aby si mohly žehnat všechny rodiny země. Abrahamovým Semenem, které bylo v této smlouvě slíbeno, byl Ježíš Kristus. (1. Mojžíšova 22:18; Galaťanům 3:16) Dne 14. nisanu roku 33 n. l. stál Ježíš před Pontským Pilátem v římském místodržitelském paláci  v Jeruzalémě. Židovští kněží obvinili Ježíše ze zrady na císaři. Ježíš však Pilátovi řekl: „Mé království není částí tohoto světa. . . . Mé království . . . není z tohoto zdroje.“ Aby snad římský místodržitel bezúhonného Ježíše nepropustil, Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“ Dožadovali se toho, aby byl Ježíš popraven, a potom řekli: „Nemáme krále, pouze césara.“ V souladu se zákonem o „urážce majestátu“, zákonem, jehož uplatnění Tiberius rozšířil, aby postihl téměř každou urážku césara, předal Pilát Ježíše, aby byl ‚zlomen‘ neboli přibit na mučednický kůl. (Jan 18:36; 19:12–16; Marek 15:14–20)

TYRAN ‚PLÁNUJE SVÉ ÚKLADY‘

12. (a) Kdo se spojil s Tiberiem? (b) Jak se Tiberius ‚stal mocným prostřednictvím malého národa‘?

¹² O Tiberiovi anděl dál prorokoval: „Protože oni se s ním spojí, bude konat podvod a skutečně vystoupí a prostřednictvím malého národa se stane mocným.“ (Daniel 11:23) Členové římského senátu se s Tiberiem ústavně ‚spojili‘ a on na nich byl formálně závislý. Jednal však podvodně a vlastně se stal ‚mocným prostřednictvím malého národa‘. Tímto malým národem byla římská pretoriánská garda, která tábořila u římských hradeb. To, že byla v tak těsné blízkosti, nahánělo senátu strach, a Tiberiovi to pomáhalo udržet pod kontrolou každé povstání proti jeho autoritě, které mezi obyvatelstvem vzniklo. Tiberius tedy zůstal mocným díky asi 10 000 příslušníků gardy.

13. V čem Tiberius předčil své předky?

¹³ Anděl pokračoval dalšími prorockými slovy: „Během bezstarostnosti vstoupí dokonce do tučnosti soudní oblasti a opravdu učiní, co neučinili jeho otcové a otcové  jeho otců. Rozptýlí mezi ně vydrancované věci a kořist a zboží; a bude plánovat své úklady proti opevněným místům, ale jen do času.“ (Daniel 11:24) Tiberius byl neobyčejně podezíravý a za své vlády mnohokrát nařídil, aby byl někdo zabit. Krutostí se vyznačovalo zejména závěrečné období jeho vlády, kdy ho ovlivňoval Seianus, velitel pretoriánské gardy. I jeho nakonec začal Tiberius podezírat a nechal ho zabít. V tom, jak lidi tyranizoval, předčil Tiberius své předky.

14. (a) V jakém smyslu Tiberius rozptýlil „vydrancované věci a kořist a zboží“ po všech římských provinciích? (b) Jak lidé na Tiberia pohlíželi v době, kdy zemřel?

¹⁴ Tiberius však rozptýlil „vydrancované věci a kořist a zboží“ po všech římských provinciích. Když zemřel, všechny podmaněné národy žily v blahobytu. Daně byly nízké a Tiberius dokázal projevovat štědrost k lidem žijícím v místech, kde byla obtížná situace. Jestliže vojáci nebo úředníci někoho utlačovali nebo podporovali nečestnost při projednávání záležitostí, mohli očekávat, že je panovník potrestá. Pevně uchopená moc přispívala k bezpečnosti obyvatel a zdokonalený systém komunikací napomáhal obchodu. Tiberius zajistil, že se záležitosti vyřizovaly nestranně a pevně, a to jak v Římě, tak i mimo Řím. Byly zdokonaleny zákony, a podpořením reforem, které zavedl Augustus Caesar, byly vylepšeny sociální a mravní kodexy. Tiberius však ‚plánoval své úklady‘, a tak ho římský historik Tacitus popsal jako pokrytce, jako muže mnoha tváří. V době, kdy zemřel, což bylo v březnu roku 37 n. l., byl všeobecně považován za tyrana.

15. Jaká situace byla v Římě koncem 1. a začátkem 2. století n. l.?

¹⁵ K Tiberiovým nástupcům, kteří plnili úlohu krále severu, patřil Gaius Caesar (Caligula), Claudius I.,  Nero, Vespasianus, Titus, Domitianus, Nerva, Traianus a Hadrianus. „Augustovi nástupci,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica, „většinou pokračovali v Augustově vládní politice a stavebním programu, i když zavedli méně novot a projevovali větší okázalost.“ V této encyklopedii se dále píše: „Koncem 1. a začátkem 2. století byl Řím na vrcholu své slávy a měl největší počet obyvatel.“ V tomto období měl sice určité problémy na hranicích říše, ale k jeho prvnímu předpověděnému střetu s králem jihu došlo až ve 3. století n. l.

VYBURCOVÁN PROTI KRÁLI JIHU

16, 17. (a) Kdo převzal úlohu krále severu popisovaného u Daniela 11:25? (b) Kdo zaujal postavení krále jihu a jak k tomu došlo?

¹⁶ Boží anděl pokračoval v proroctví těmito slovy: „[Král severu] vyburcuje svou sílu a své srdce proti králi jihu s velkou vojenskou silou; a král jihu, ten se vzruší k válce s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou. A [král severu] neobstojí, protože proti němu naplánují úklady. A právě ti, kdo jedí jeho pochoutky, přivodí jeho zhroucení. A pokud jde o jeho vojenskou sílu, ta bude odplavena a mnozí jistě padnou zabiti.“ (Daniel 11:25, 26)

¹⁷ Asi 300 let po tom, co Octavianus prohlásil Egypt za Římskou provincii, převzal úlohu krále severu římský císař Aurelianus. Králem jihu se zatím stala královna římské kolonie Palmýra — Septimia Zénobia. * (Viz „Zénobia — bojovná palmýrská královna“, strana 252.) Roku 269 n. l. palmýrské vojsko obsadilo Egypt, a to pod záminkou, že ho zabezpečí pro Řím. Zénobia chtěla z Palmýry udělat  nejvlivnější město na východě a chtěla ovládnout východní římské provincie. Její cíle Aureliana znepokojily, a proto vyburcoval „svou sílu a své srdce“ a proti Zénobii zakročil.

18. Jak dopadl konflikt mezi králem severu — císařem Aurelianem — a králem jihu — královnou Zénobií?

¹⁸ Král jihu — panství, v jehož čele stála Zénobia — se ‚vzrušil k válce proti králi severu‘, a to „s nesmírně velkou a mohutnou vojenskou silou“ pod vedením dvou vojevůdců, Zabdy a Zabbaie. Aurelianus však Egypt dobyl, a pak podnikl výpravu do Malé Asie a Sýrie. U Emesy (dnešního Homsu) byla Zénobia poražena a potom ustoupila do Palmýry. Když toto město Aurelianus oblehl, Zénobia ho statečně bránila, ale neúspěšně. Společně se svým synem se dala na útěk směrem k Persii, ale u Eufratu ji Římané zajali. Obyvatelé Palmýry se v roce 272 n. l. vzdali. Zénobiu nechal Aurelianus naživu, a když v roce 274 n. l. pořádal triumfální průvod Římem, ukazoval ji v něm jako nejcennější atrakci. Do konce života pak Zénobia žila jako římská matrona.

19. Jak Aurelianus padl ‚kvůli úkladům naplánovaným proti němu‘?

¹⁹ Samotný Aurelianus ‚neobstál kvůli úkladům naplánovaným proti němu‘. V roce 275 n. l. zahájil tažení proti Peršanům. Když v Trácii čekal na to, až nastanou vhodné podmínky k překonání mořských úžin do Malé Asie, ‚ti, kdo jedli jeho pokrm‘, uskutečnili úklady proti němu a přivodili jeho „zhroucení“. Aurelianus se chystal potrestat svého tajemníka Erose za to, že se dopouštěl podvodů. Eros však vyhotovil podvržený seznam jmen určitých důstojníků, kteří měli být zabiti. Když tito důstojníci seznam uviděli, zosnovali Aurelianovu vraždu a plán uskutečnili.

20. Jak byla ‚odplavena vojenská síla‘ krále severu?

 ²⁰ Smrtí císaře Aureliana však působení krále severu neskončilo. Následovali další římští panovníci. Po určitou dobu vládl jeden císař na západě, a jeden na východě. Za jejich vlády byla ‚vojenská síla‘ krále severu „odplavena“ neboli „rozptýlena“ * a mnoho lidí ‚padlo zabitých‘ kvůli vpádům germánských kmenů ze severu. Ve 4. století n. l. pronikli přes římské hranice Gótové. Následoval jeden vpád za druhým. V roce 476 n. l. germánský vůdce Odoaker odstranil posledního císaře panujícího z Říma. Počátkem 6. století už byla Římská říše na západě roztříštěna a v Britannii, Galii, Itálii, severní Africe a Španělsku vládli germánští králové. Východní část říše přetrvala až do 15. století.

VELKÁ ŘÍŠE JE ROZDĚLENA

21, 22. Jaké změny uskutečnil Konstantin ve 4. století n. l.?

²¹ Jehovův anděl předpověděl další významné činy krále severu a krále jihu, i když neuvedl nepodstatné podrobnosti o rozpadu Římské říše, který trval celá staletí. Nicméně chceme-li poznat totožnost těchto dvou soupeřících králů v pozdějších dobách, pomůže nám, když si uvedeme stručný přehled určitých událostí v Římské říši.

²² Ve 4. století římský císař Konstantin prohlásil odpadlé křesťanství za státem uznané náboženství. V roce 325 n. l. dokonce svolal do Nikaie v Malé Asii církevní koncil, kterému sám předsedal. Později přestěhoval císařské sídlo z Říma do Byzantia neboli Konstantinopole a toto město učinil svým novým hlavním městem. Římské  říši dál vládl jeden císař, a to až do 17. ledna roku 395 n. l., kdy zemřel císař Theodosius I.

23. (a) Jak byla po Theodosiově smrti rozdělena Římská říše? (b) Kdy přestala existovat východní říše římská? (c) Kdo od roku 1517 vládl Egyptu?

²³ Po jeho smrti byla Římská říše rozdělena mezi jeho syny. Honorius získal západní a Arcadius východní část s hlavním městem Konstantinopol. K provinciím západní části patřila Britannia, Galie, Itálie, Španělsko a severní Afrika. Provinciemi východní části byly Makedonie, Trácie, Malá Asie, Sýrie a Egypt. V roce 642 n. l. padlo egyptské hlavní město Alexandria do rukou Saracénů (Arabů) a Egypt se stal provincií chalífů. V lednu 1449 se Konstantin XI. stal posledním císařem na východě. Konstantinopol totiž 29. května 1453 dobyli osmanští Turkové vedení sultánem Mohamedem II., a tak ukončili existenci říše východořímské. V roce 1517 se stal Egypt tureckou provincií. Tato země starověkého krále jihu se však za čas měla dostat pod nadvládu jiné říše ze západního sektoru.

24, 25. (a) Která událost je podle některých historiků považována za počátek existence Svaté říše římské? (b) Jak to nakonec dopadlo s titulem „císaře“ Svaté říše římské?

²⁴ V západní části Římské říše začal působit katolický biskup římský. Významným byl zejména papež Lev I., který proslul tím, že v 5. století n. l. prosadil papežskou autoritu. Papež si časem činil nárok na to, že bude korunovat císaře západní části říše. K tomu došlo v Římě na Boží hod vánoční roku 800 n. l., kdy papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého za císaře nové západořímské říše. Tato korunovace znamenala obnovení císařství v Římě a podle některých historiků byla počátkem Svaté říše římské. Od té doby existovala  východní říše a západní Svatá říše římská, přičemž obě tvrdily, že jsou křesťanské.

²⁵ Časem se ukázalo, že nástupci Karla Velikého nejsou schopnými vládci. Úřad císaře zůstal určitou dobu dokonce neobsazen. Kontrolu nad velkou částí severní a střední Itálie mezitím získal německý král Ota I. a prohlásil se za italského krále. Dne 2. února 962 n. l. ho papež Jan XII. korunoval za císaře Svaté říše římské. Její hlavní město bylo v Německu a úřad císaře zastávali Němci, kteří tvořili i většinu císařových poddaných. O pět století později získala císařský titul rakouská dynastie Habsburků a tento titul si udržela po většinu zbývajících let existence Svaté říše římské.

TOTOŽNOST DVOU KRÁLŮ OPĚT JASNĚ URČENA

26. (a) Co je možné říci o tom, jak přestala existovat Svatá říše římská? (b) Kdo se objevil jako král severu?

²⁶ Svaté říši římské nakonec zasadil smrtelnou ránu Napoleon I., když po svých vítězstvích dosažených v Německu v průběhu roku 1805 odmítl uznat její existenci. Císař František II. nedokázal korunu ubránit, a proto se 6. srpna 1806 vzdal postavení římského císaře a odešel jako rakouský císař do své národní vlády. Po 1 006 letech Svatá říše římská, kterou založil římskokatolický papež Lev III. a franský král Karel Veliký, přestala existovat. V roce 1870 se Řím stal hlavním městem Italského království, které bylo nezávislé na Vatikánu. V následujícím roce začala za Viléma I., který byl označen jako císař, existovat Německá říše. Tak se na scéně objevil novodobý král severu — Německo.

27. (a) Jak se z Egypta stal britský protektorát? (b) Kdo zaujal postavení krále jihu?

 ²⁷ Kdo ale byl novodobým králem jihu? Z historie víme, že v 17. století dosáhla říšské moci Británie. Napoleon I. chtěl narušit britské obchodní cesty, a proto v roce 1798 dobyl Egypt. Vypukla válka a vojska britsko-osmanské aliance donutila Francouze odtáhnout z Egypta, který byl na začátku boje dvou soupeřících králů ztotožňován s králem jihu. V průběhu následujícího století britský vliv v Egyptě narůstal. Po roce 1882 byl Egypt vlastně britskou državou. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, patřil Egypt pod Turecko a vládl v něm egyptský místokrál. Ale potom, co se v této válce Turecko přidalo na stranu Německa, Británie sesadila egyptského místokrále, a Egypt prohlásila za britský protektorát. Británie postupně vytvářela úzké svazky se Spojenými státy americkými a tyto dva celky se staly anglo-americkou světovou velmocí. Společně začaly zaujímat postavení krále jihu.

[Poznámky pod čarou]

CO JSTE SE NAUČILI?

• Který římský císař povstal v postavení krále severu jako první a kdy vyslal ‚vymáhatele‘?

• Kdo se po Augustovi stal králem severu a jak byl ‚zlomen Vůdce smlouvy‘?

• Jak dopadl konflikt mezi Aurelianem v postavení krále severu a Zénobií v postavení krále jihu?

• Co se stalo s Římskou říší a které mocnosti zastávaly postavení krále severu a krále jihu koncem 19. století?

[Studijní otázky]

 [Rámeček a obrázek na straně 248 až 251]

JEDNOHO LIDÉ CTILI, DRUHÝM OPOVRHOVALI

JEDEN proměnil republiku zmítanou nepokoji ve světovou říši. Druhý během 23 let zdvacetinásobil její bohatství. Jednoho lidé po jeho smrti ctili, ale druhým opovrhovali. Tito dva římští císařové vládli v době, kdy na zemi žil a sloužil Ježíš. Kteří císařové to byli? A proč jednoho lidé ctili, a druhým opovrhovali?

‚PŘEVZAL MĚSTO CIHLOVÉ A ZANECHAL PO SOBĚ MRAMOROVÉ‘

V roce 44 př. n. l. byl zavražděn Julius Caesar a vnukovi jeho sestry, Gaiu Octavianovi, bylo teprve 18 let. Mladý Octavianus byl adoptivním synem a hlavním dědicem Julia Caesara, a proto se ihned vydal do Říma, aby uplatnil nárok na své dědictví. V Římě se však setkal se silným protivníkem — Caesarovým vrchním velitelem Markem Antoniem, který se domníval, že hlavním dědicem je on. Třináct let pak trvaly politické intriky a mocenský boj.

Nezpochybnitelným vládcem Římské říše se Octavianus stal až potom, co porazil spojenecká vojska egyptské královny Kleopatry a jejího milence Marka Antonia (roku 31 př. n. l.). V následujícím roce spáchali Antonius i Kleopatra sebevraždu a Octavianus zabral Egypt. Tak byl odstraněn poslední pozůstatek Řecké říše, a Řím se stal světovou velmocí.

Octavianus nezapomínal na to, že Julius Caesar byl zavražděn kvůli tomu, že vládl despoticky, a proto se snažil této chyby vyvarovat. Aby se nedotkl cítění Římanů, pro něž byla přijatelnější republika, měl snahu vyvolat dojem, že jeho monarchie je vlastně republikou. Odmítal titul  „král“ a „diktátor“. Kromě toho oznámil svůj záměr předat kontrolu nad všemi provinciemi římskému senátu a nabídl, že odstoupí ze všech úřadů, které zastával. Tato taktika měla úspěch. Uznalý senát na Octaviana naléhal, aby zůstal ve svých postaveních a aby dál dohlížel na některé provincie.

Dne 16. ledna roku 27 př. n. l. senát navíc udělil Octavianovi titul „Augustus“, což znamená „Vznešený, Povýšený“. Octavianus nejen přijal tento titul, ale pojmenoval po sobě i jeden měsíc. Přitom si jeden den ‚vypůjčil‘ z února, aby srpen (Augustus) měl stejný počet dní jako červenec (Iulius) pojmenovaný po Juliu Caesarovi. Octavianus se tak stal prvním římským císařem a byl potom znám jako Caesar Augustus nebo jako „Vznešený“. Později přijal i titul „pontifex maximus“ (nejvyšší velekněz) a v roce 2 př. n. l., což byl rok, kdy se narodil Ježíš, mu senát udělil titul Pater Patriae, „Otec vlasti“.

Ve stejném roce „vyšel od Caesara Augusta výnos, aby byla sepsána celá obydlená země; . . . a všichni lidé cestovali, aby byli sepsáni, každý do svého vlastního města“. (Lukáš 2:1–3) Tento výnos vedl k tomu, že se Ježíš narodil v Betlémě, čímž se splnilo biblické proroctví. (Daniel 11:20; Micheáš 5:2)

Charakteristickým rysem Augustovy vlády byla určitá míra poctivosti a stabilní měna. Augustus také zavedl účinný poštovní systém a vybudoval silnice a mosty. Zreorganizoval vojsko, vytvořil stálé námořnictvo a zřídil elitní skupinu císařských ochránců známou jako pretoriánská garda. (Filipanům 1:13) Pod jeho záštitou dosáhli tvůrčího vrcholu takoví spisovatelé, jako byl Vergilius a Horatius, a sochaři vytvářeli nádherné sochy ve slohu, jenž je dnes  označován jako sloh klasický. Augustus rovněž dostavěl budovy, jejichž výstavbu nedokončil Julius Caesar, a obnovil mnoho chrámů. Také vyhlásil Pax Romana (římský mír), který potom trval více než 200 let. Augustus zemřel 19. srpna roku 14 n. l. ve věku 76 let a po své smrti byl prohlášen za boha.

Augustus se pyšnil tím, že ‚převzal město cihlové a zanechal po sobě mramorové‘. Nechtěl, aby v Římě znovu nastaly nepokoje jako v bývalé republice, a proto chtěl svého nástupce pro úřad císaře připravit. Následníka si však nemohl příliš vybírat. Jeho synovec, dva vnuci, zeť a nevlastní syn zemřeli, a tak úlohu císaře mohl převzít pouze nevlastní syn Tiberius.

„TEN, KDO MÁ BÝT V OPOVRŽENÍ“

Necelý měsíc po Augustově smrti římský senát jmenoval císařem čtyřiapadesátiletého Tiberia. Ten žil a vládl do března roku 37 n. l. Byl tedy římským císařem v době Ježíšovy veřejné služby.

Jako císař měl Tiberius určité ctnosti, ale i nectnosti. K jeho ctnostem patřilo to, že odmítal vydávat peníze za přepych. Díky tomu říše vzkvétala a Tiberius měl prostředky na pomoc v místech, jež byla postižena nějakou katastrofou nebo nepříznivými okolnostmi. Ke cti slouží Tiberiovi také to, že se považoval za pouhého člověka a že odmítal mnohé čestné tituly. Uctívání císaře směřoval na Augusta, ne na sebe. Nepojmenoval po sobě žádný kalendářní měsíc, jako to udělal Augustus a Julius Caesar, ani nikomu nedovolil, aby mu takto vzdával čest.

Tiberiovy nectnosti však nad jeho dobrými vlastnostmi převažovaly. Když jednal s druhými lidmi, byl neobyčejně podezřívavý, a za své vlády nařídil zavraždění mnoha  lidí. K obětem patřili i jeho bývalí přátelé. Rozšířil uplatnění zákona laesa majestas (urážka majestátu), který se pak vztahoval nejen na pobuřování, ale i na hanlivé výroky pronesené proti jeho vlastní osobě. Sílu tohoto zákona pravděpodobně využili Židé, když vyvíjeli nátlak na římského místodržitele Piláta, aby dal usmrtit Ježíše. (Jan 19:12–16)

Do těsné blízkosti Říma soustředil Tiberius pretoriánskou gardu, kterou umístil do opevněných kasáren postavených na sever od městských hradeb. Přítomnost gardy naháněla strach římskému senátu, který ohrožoval Tiberiovu moc, a držela pod kontrolou veškeré projevy vzpurnosti. Tiberius také podněcoval lidi k udavačství, a závěr jeho vlády byl obdobím teroru.

Na sklonku svého života byl považován za tyrana. Když zemřel, Římané jeho smrt oslavovali a senát ho odmítl prohlásit za boha. Tyto a další skutečnosti ukazují, že se na Tiberiovi splnilo proroctví, které říká, že jako „král severu“ povstane „ten, kdo má být v opovržení“. (Daniel 11:15, 21)

CO JSTE SE NAUČILI?

• Jak se Octavianus stal prvním římským císařem?

• Čeho Augustus za své vlády dosáhl?

• Jaké ctnosti a jaké nectnosti měl Tiberius?

• Jak se na Tiberiovi splnilo proroctví o ‚tom, kdo má být v opovržení‘?

[Obrázek]

Tiberius

 [Rámeček a obrázky na straně 252 až 255]

ZÉNOBIA—BOJOVNÁ PALMÝRSKÁ KRÁLOVNA

„MĚLA tmavou pleť. . . Její zuby byly jako bělostné perly a její oči zářily neobyčejným jasem, jenž byl zjemněn okouzlující něžností. Měla pevný a příjemný hlas. Studiem posilovala a tříbila svou vysokou inteligenci. Byla zběhlá v latině, ale stejně dobře ovládala řečtinu, syrštinu a egyptské jazyky.“ Těmito slovy pěl historik Edward Gibbon chválu na Zénobii, bojovnou královnu syrského města Palmýra.

Manželem Zénobie byl palmýrský velmož Odainathos. V roce 258 n. l. byl jmenován do postavení konzula, protože v zájmu Římské říše úspěšně bojoval proti Persii. O dva roky později získal od římského císaře Galliena titul corrector totius Orientis (místodržitel celého Východu). Tak Gallienus vyjádřil Odainathovi své uznání za jeho vítězství nad perským králem Šápúrem I. Sám Odainathos si nakonec dal titul „král králů“. Za tyto své úspěchy vděčil do značné míry Zénobiině odvaze a prozíravosti.

ZÉNOBIA SE SNAŽÍ VYTVOŘIT ŘÍŠI

Na vrcholu své životní dráhy, v roce 267 n. l., byl Odainathos společně se svým dědicem úkladně zavražděn. Úřad po manželovi převzala Zénobia, protože její vlastní syn byl ještě příliš mladý. Byla krásná, ctižádostivá, měla organizační schopnosti, byla zvyklá účastnit se válečných tažení společně se svým manželem a plynně mluvila několika jazyky, a tak se jí podařilo získat si úctu a podporu svých poddaných. Zénobia milovala vzdělanost a obklopila se intelektuály. Jedním z jejích rádců byl filozof a řečník Cassius Longinus, o němž se říkalo, že je ‚živoucí knihovnou a kráčejícím  muzeem‘. Spisovatel Richard Stoneman ve své knize Palmyra and Its Empire—Zenobia’s Revolt Against Rome (Palmýra a její říše — Zénobiina vzpoura proti Římu) píše: „Během pěti let po Odainathově smrti . . . získala Zénobia v povědomí svého lidu postavení vládkyně Východu.“

Její říše hraničila na jedné straně s Persií, kterou předtím společně se svým manželem ochromila, a na druhé straně s rozpadávajícím se Římem. O tehdejších poměrech v Římské říši historik J. M. Roberts říká: „Třetí století bylo . . . pro Řím hroznou dobou — jak na východní hranici, tak i na západní — a v Římě samotném právě začala nová vlna občanské války a spory o následnictví. Postupně vládlo dvaadvacet císařů (do tohoto počtu nejsou  zahrnuti pretendenti).“ Naproti tomu syrská vládkyně měla ve své říši pevné postavení jakožto absolutní monarcha. „Ovládala rovnováhu ve vzájemném vztahu dvou říší [Perské a Římské],“ píše Stoneman, „a mohla se proto snažit vybudovat říši třetí, která by panovala nad oběma.“

Příležitost rozšířit svou královskou moc se Zénobii naskytla v roce 269 n. l. — tehdy se totiž v Egyptě objevil pretendent, který se stavěl proti římskému panství. Zénobiino vojsko okamžitě vytáhlo do Egypta, porazilo vzbouřence a zmocnilo se země. Zénobia se prohlásila za královnu Egypta a ve svém jménu razila mince. Její království se nyní rozkládalo od Nilu až po Eufrat. V tomto období svého života zaujala postavení „krále jihu“. (Daniel 11:25, 26)

ZÉNOBIINO HLAVNÍ MĚSTO

Zénobia posílila postavení svého hlavního města Palmýra a zkrášlila ho tak, že se vyrovnalo větším městům římského světa. Odhaduje se, že město mělo přes 150 000 obyvatel. Bylo obehnáno hradbami, jejichž obvod údajně činil 21 kilometrů. Uvnitř hradeb stály nádherné veřejné budovy, chrámy, sloupy a monumenty a byly tam krásné zahrady. Hlavní třídu lemovala kolonáda korintských sloupů, kterých bylo asi 1 500 a byly přes 15 metrů vysoké. Ve městě bylo  mnoho soch a byst zobrazujících hrdiny a bohaté mecenáše. V roce 271 n. l. dala Zénobia postavit sochy, které znázorňovaly ji samotnou a jejího zesnulého manžela.

Jednou z nejkrásnějších staveb v Palmýře byl chrám Slunce, který měl bezpochyby význačné místo v náboženském dění ve městě. Zénobia možná uctívala božstvo, jež bylo spojováno se slunečním bohem. Tehdy, ve třetím století, však Sýrie byla zemí mnoha náboženství. V Zénobiině říši žili lidé, kteří se hlásili ke křesťanství, Židé a také ctitelé slunce a měsíce. Jak Zénobia pohlížela na všechny ty způsoby uctívání? Spisovatel Stoneman o tom říká: „Moudrá panovnice nebude opomíjet žádný ze zvyků, které se zdají vhodné pro její lid. . . . Bohové, jak . . . se doufalo, stáli sešikováni na straně Palmýry.“ Je zřejmé, že Zénobia byla v náboženském ohledu tolerantní.

Svou pozoruhodnou osobností si Zénobia získala obdiv mnoha lidí. Ale její největší význam spočíval v tom, že byla představitelkou jednoho z politických subjektů, které ve svém proroctví předpověděl Daniel. Její vláda však netrvala déle než pět let. Římský císař Aurelianus v roce 272 n. l. Zénobiu porazil a Palmýru nakonec zničil tak, že se již nedala obnovit. Zénobii byla prokázána milost. Později se údajně provdala za římského senátora a zbytek života pravděpodobně prožila v ústraní.

CO JSTE SE NAUČILI?

• Jak byla popsána Zénobiina osobnost?

• Jmenujte některé ze Zénobiiných významných činů.

• Jaký postoj měla Zénobia k náboženství?

[Obrázek]

Královna Zénobia oslovuje své vojáky

 [Tabulka a obrázky na straně 246]

KRÁLOVÉ U DANIELA 11:20–26

Král severu Král jihu

Daniel 11:20 Augustus

Daniel 11:21–24 Tiberius

Daniel 11:25, 26 Aurelianus Královna Zénobia

Předpověděný Německé říše Británie,

pád Římské říše a jednak po níž následuje

vede k vytvoření anglo-americká

jednak světová velmoc

[Obrázek]

Aurelianus

[Obrázek]

Tiberius

[Obrázek]

Soška Karla Velikého

[Obrázek]

Augustus

[Obrázek]

Britská válečná loď ze 17. století

 [Celostránkový obrázek na straně 230]

[Obrázek na straně 233]

Augustus

[Obrázek na straně 234]

Tiberius

 [Obrázek na straně 235]

Na základě Augustova výnosu museli Josef a Marie cestovat do Betléma

 [Obrázek na straně 237]

Ježíš byl „zlomen“, přesně jak to bylo předpověděno

 [Obrázky na straně 245]

1. Karel Veliký 2. Napoleon I. 3. Vilém I. 4. Němečtí vojáci v první světové válce