Je zjeveno, kdy přijde Mesiáš
Jedenáctá kapitola
Je zjeveno, kdy přijde Mesiáš
1. Čím si můžeme být jisti, když víme, že Jehova je Velký Časoměřič?
JEHOVA je Velký Časoměřič. Dohlíží na všechny časy a na všechna období, které souvisejí s jeho dílem. (Skutky 1:7) Každá událost, kterou do těchto časů a období naplánoval, zcela jistě nastane. Jeho plán rozhodně neselže.
2, 3. Kterému proroctví věnoval Daniel pozornost a která říše v té době vládla nad Babylónem?
2 Prorok Daniel pilně studoval Písmo, a proto věřil, že Jehova má schopnost události naplánovat a způsobit, aby se staly. Obzvláště se zajímal o proroctví, která se týkala zpustošení Jeruzaléma. To, jak dlouho zůstane svaté město opuštěné, Bůh zjevil prostřednictvím Jeremjáše, který tyto informace zaznamenal. A právě o jeho proroctví Daniel důkladně přemýšlel. Napsal: „V prvním roce Dareia, syna Ahasvera ze semene Médů, který byl učiněn králem nad královstvím Chaldejců; v prvním roce jeho vládnutí jsem já, Daniel, podle knih rozpoznal počet let, o nichž přišlo Jehovovo slovo k proroku Jeremjášovi, aby se naplnila zpustošení Jeruzaléma, totiž sedmdesát let.“ (Daniel 9:1, 2; Jeremjáš 25:11)
3 Nad „královstvím Chaldejců“ tehdy panoval Dareios Médský. Dřívější předpověď, kterou Daniel pronesl, když vysvětloval význam písma na stěně, se splnila opravdu rychle. Babylónská říše už neexistovala. Toto království bylo v roce 539 př. n. l. „dáno Médům a Peršanům“. (Daniel 5:24–28, 30, 31)
DANIEL POKORNĚ PROSÍ JEHOVU
4. (a) Co bylo potřeba, aby Bůh svůj lid osvobodil? (b) Jak se Daniel začal obracet na Boha?
4 Daniel si uvědomil, že sedmdesátileté období zpustošení Jeruzaléma se chýlí ke konci. Co nyní prorok udělá? Daniel nám říká: „A přistoupil jsem k tomu, abych zaměřil svůj obličej k Jehovovi, pravému Bohu, abych ho hledal s modlitbou a se snažnými prosbami, s postem a pytlovinou a popelem. A začal jsem se modlit k Jehovovi, svému Bohu, a vyznávat.“ (Daniel 9:3, 4) K tomu, aby bylo možné pocítit Boží milosrdenství v podobě vysvobození, byl nutný správný postoj srdce. (3. Mojžíšova 26:31–46; 1. Královská 8:46–53) Bylo také třeba mít víru, projevovat pokoru a činit úplné pokání z hříchů, které vedly k vyhnanství a otroctví. Daniel tedy přistoupil k tomu, aby se ve prospěch svého hříšného lidu obrátil na Boha. Co udělal? Postil se, truchlil a oblékl se do pytloviny, což bylo symbolem pokání a upřímnosti srdce.
5. Proč mohl mít Daniel důvěru v to, že se Židé skutečně vrátí do své vlasti?
5 Jeremjášovo proroctví dalo Danielovi naději, protože ukazovalo, že se Židé brzy vrátí do své vlasti, do Judy. (Jeremjáš 25:12; 29:10) O tom, že porobení Židé budou vysvobozeni, byl Daniel jistě přesvědčen, protože muž jménem Kýros už byl králem Persie. Vždyť Izajáš prorokoval, že právě Kýros poslouží jako nástroj k propuštění Židů, aby mohli znovu vybudovat Jeruzalém a chrám. (Izajáš 44:28–45:3) Daniel však vůbec neměl představu o tom, jak se to stane. Proto dál snažně prosil Jehovu.
6. Co Daniel uznal ve své modlitbě?
6 Daniel se zaměřil na Boží milosrdenství a Boží milující laskavost. Pokorně uznal, že Židé zhřešili, protože se vzbouřili, odvrátili se od Jehovových přikázání a nedbali na Jehovovy proroky. Bůh je tedy oprávněně „rozehnal za jejich nevěrnost“. Daniel se modlil: „Jehovo, nám patří hanba obličeje, našim králům, našim knížatům a našim praotcům, protože jsme hřešili proti tobě. Jehovovi, našemu Bohu, patří projevy milosrdenství a skutky odpouštění, neboť jsme se proti němu vzbouřili. A neposlouchali jsme hlas Jehovy, našeho Boha, tím, že bychom chodili v jeho zákonech, které nám předložil rukou svých sluhů proroků. A všichni ti z Izraele překročili tvůj zákon a odbočilo se neposlušností vůči tvému hlasu, takže jsi na nás vylil kletbu a složenou přísahu, jež je zapsána v zákoně Mojžíše, sluhy pravého Boha, neboť jsme zhřešili proti Němu.“ (Daniel 9:5–11; 2. Mojžíšova 19:5–8; 24:3, 7, 8)
7. Proč se dá říci, že Jehova postupoval spravedlivě, když připustil, aby Židé byli odvedeni do zajetí?
7 Bůh varoval Izraelity před následky jejich neposlušnosti a přehlížení smlouvy, kterou s nimi uzavřel. (3. Mojžíšova 26:31–33; 5. Mojžíšova 28:15; 31:17) Daniel uznává, že Bůh postupoval spravedlivě. Říká totiž: „A přistoupil k tomu, aby provedl svá slova, jež mluvil proti nám a proti našim soudcům, kteří nás soudili, tím, že na nás přivedl velké neštěstí, takové, že pod celými nebesy nebylo učiněno to, co bylo učiněno v Jeruzalémě. Právě jak je napsáno v Mojžíšově zákoně, všechno to neštěstí — přišlo to na nás a neobměkčili jsme obličej Jehovy, našeho Boha, tím, že bychom se obrátili zpět od svého provinění a že bychom projevili pochopení tvé opravdovosti. A Jehova zůstával bdělý k neštěstí a nakonec je na nás přivedl, neboť Jehova, náš Bůh, je spravedlivý ve všech svých dílech, která udělal; a my jsme neposlouchali jeho hlas.“ (Daniel 9:12–14)
8. Na čem Daniel zakládá svou prosbu k Bohu?
8 Daniel se nesnaží ospravedlnit jednání svého lidu. Židé si vyhnanství právem zasloužili, jak to Daniel ochotně přiznává: „Hřešili jsme, jednali jsme ničemně.“ (Daniel 9:15) Daniel se rovněž nesoustředí jen na to, aby byli vysvobozeni z utrpení. Ne, svou prosbu zakládá na oslavě a chvále Jehovy. Když Bůh Židům odpustí a vrátí je do jejich vlasti, splní tak svůj slib, který dal prostřednictvím Jeremjáše, a posvětí své svaté jméno. Daniel prosí: „Jehovo, kéž se, prosím, podle všech tvých skutků spravedlnosti obrátí tvůj hněv a tvůj vztek zpět od tvého města Jeruzaléma, tvé svaté hory; vždyť kvůli našim hříchům a kvůli provinění našich praotců je Jeruzalém a tvůj lid předmětem pohany všem okolo nás.“ (Daniel 9:16)
9. (a) Jakými snažnými prosbami Daniel uzavírá svou modlitbu? (b) Čím se Daniel trápí a jak projevuje úctu k Božímu jménu?
9 Daniel ve své snažné prosbě pokračuje těmito slovy: „Naslouchej teď, náš Bože, modlitbě svého sluhy a jeho snažným prosbám a způsob, aby tvůj obličej zazářil na tvou svatyni, která je zpustlá, kvůli Jehovovi. Nakloň své ucho, můj Bože, a slyš. Otevři přece oči a podívej se na naše zpustošené poměry a město, které bylo nazváno tvým jménem; vždyť nenecháváme své snažné prosby před tebe padat podle svých spravedlivých skutků, ale podle mnohých projevů tvého milosrdenství. Jehovo, slyš přece. Jehovo, odpusť přece. Jehovo, věnuj přece pozornost a jednej. Neotálej sám kvůli sobě, můj Bože, vždyť nad tvým městem a nad tvým lidem bylo vzýváno tvé vlastní jméno.“ (Daniel 9:17–19) Pohlížely by vůbec národy na Boha jako na Svrchovaného Panovníka, kdyby svému lidu neodpustil a nechal ho ve vyhnanství a kdyby dovolil, aby jeho svaté město Jeruzalém bylo na neurčitý čas zpustošené? Nedošly by snad k závěru, že Jehova byl proti síle babylónských bohů bezmocný? Ano, Jehovovo jméno by bylo tupeno, a to Daniela trápilo. V knize Daniel se Boží jméno Jehova vyskytuje 19krát, a z toho 18krát v souvislosti s touto Danielovou modlitbou.
GABRIEL RYCHLE PŘICHÁZÍ
10. (a) Kdo byl k Danielovi poslán a proč? (b) Proč Daniel mluví o Gabrielovi jako o „muži“?
10 Zatímco se Daniel modlí, objevuje se anděl Gabriel. Říká: „Danieli, vyšel jsem nyní, abych ti dal pochopení s porozuměním. Na začátku tvých snažných proseb vyšlo slovo, a sám jsem přišel podat zprávu, protože jsi někdo velmi žádoucí. Uvažuj tedy o té záležitosti a měj porozumění viděnému.“ Proč Daniel mluví o tomto andělovi jako o ‚muži Gabrielovi‘? (Daniel 9:20–23) Když chtěl porozumět svému dřívějšímu vidění, v němž spatřil kozla a berana, objevil se před ním „někdo vzhledem jako zdatný muž“. Byl to anděl Gabriel, který byl k Danielovi poslán, aby mu zprostředkoval pochopení. (Daniel 8:15–17) Podobně i nyní, když Daniel pronesl svou modlitbu, přišel k němu tento anděl v lidské podobě a rozmlouval s ním, stejně jako spolu mluví dva lidé.
11, 12. (a) Jak mohli Židé oddaní Bohu projevit úctu k tomu, co vyžadoval Zákon v souvislosti s oběťmi, přestože v Babylóně nebyl Jehovův chrám ani oltář? (b) Proč byl Daniel označen jako „někdo velmi žádoucí“?
11 Gabriel přichází „v čase večerního obětního daru“. Jehovův oltář byl zničen společně s chrámem v Jeruzalémě a Židé jsou zajatci pohanského národa Babylóňanů. Židé v Babylóně tedy nepředkládají Bohu žádné oběti. Když ale nadešel čas, kdy měly být podle mojžíšského Zákona oběti předkládány, bylo vhodné, aby Židé oddaní Bohu chválili v Babylóně Jehovu a obraceli se na něho se snažnými prosbami. Daniel byl Bohu hluboce oddán, a proto byl označen jako „někdo velmi žádoucí“. Jehova, ‚Ten, který slyší modlitbu‘, v něm našel zalíbení a poslal Gabriela, aby Danielovi rychle předal odpověď na jeho modlitbu víry. (Žalm 65:2)
12 Daniel se k Bohu stále modlil třikrát denně, a to i tehdy, když svými modlitbami k Jehovovi riskoval svůj život. (Daniel 6:10, 11) Není tedy divu, že byl pro Jehovu tak žádoucí! Daniel však nezůstal jen u modliteb, ale také rozjímal o Božím slovu, a to mu pomáhalo zjistit, jaká je Jehovova vůle. V modlitbách vytrvával a věděl, jak správně přistupovat k Jehovovi, aby jeho modlitby vyslyšel. Kladl důraz na Boží spravedlnost. (Daniel 9:7, 14, 16) A přestože jeho nepřátelé na něm nemohli najít žádnou chybu, Daniel věděl, že z Božího hlediska je hříšník, a své hříchy ochotně vyznával. (Daniel 6:4; Římanům 3:23)
„SEDMDESÁT TÝDNŮ“, ABY SE SKONCOVALO S HŘÍCHEM
13, 14. (a) Jakou důležitou informaci sdělil Gabriel Danielovi? (b) Jak dlouhým obdobím je „sedmdesát týdnů“ a jak to víme?
13 Zbožný Daniel dostává skutečně podivuhodnou odpověď! Jehova ho totiž nejen ujišťuje, že se Židé vrátí do své vlasti, ale umožňuje mu také pochopení něčeho, co má mnohem větší význam — pochopení toho, kdy se objeví předpověděný Mesiáš. (1. Mojžíšova 22:17, 18; Izajáš 9:6, 7) Gabriel Danielovi říká: „Je sedmdesát týdnů, jež byly určeny nad tvým lidem a nad tvým svatým městem, aby byl ukončen přestupek a skoncovalo se s hříchem a aby bylo vykonáno smíření za provinění a aby byla uvedena spravedlnost na neurčité časy a aby byla vtištěna pečeť na vidění a proroka a aby byla pomazána Svatá svatých. A měl bys vědět a mít pochopení, že od vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém, do Vůdce Mesiáše bude sedm týdnů, také šedesát dva týdny. Vrátí se a skutečně bude znovu postaven s veřejným prostranstvím a příkopem, ale v tísni časů.“ (Daniel 9:24, 25)
14 To byla opravdu dobrá zpráva! Nejenže má být znovu postaven Jeruzalém a obnoveno uctívání v novém chrámu, ale také se má v určitou dobu objevit ‚Vůdce Mesiáš‘. K tomu mělo dojít během ‚sedmdesáti týdnů‘. Vzhledem k tomu, že se Gabriel nezmiňuje o dnech, nejedná se o týdny o sedmi dnech, což by bylo období dlouhé 490 dnů, tedy pouhý rok a čtyři měsíce. Předpověděná obnova Jeruzaléma „s veřejným prostranstvím a příkopem“ trvala mnohem déle. Jedná se tedy o týdny let. To, že každý týden trvá sedm let, naznačuje i řada dnešních překladů. „Sedmdesát týdnů let“ obsahuje v poznámce pod čarou k Danielovi 9:24 například Tanakh — The Holy Scriptures, což je překlad Bible, který vydala Jewish Publication Society. A v Ekumenickém překladu se píše: „Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu.“ Podobný překlad uvádějí i Moffat a Rotherham.
15. Do kterých tří období je „sedmdesát týdnů“ rozděleno a kdy mělo těchto „sedmdesát týdnů“ začít?
15 Podle andělových slov mělo být období ‚sedmdesáti týdnů‘ rozděleno do tří období: (1) „sedm týdnů“, (2) „šedesát dva týdny“ a (3) jeden týden. Mělo tedy jít o 49 let, 434 let a 7 let, což dohromady činí 490 let. Je zajímavé, že The Revised English Bible uvádí: „Sedmdesát krát sedm let je určeno tvému lidu a tvému svatému městu.“ Po 70 letech vyhnanství a utrpení v Babylóně měli Židé 490 let, neboli 70 let krát sedm, zažívat zvláštní přízeň od Boha. Počátečním bodem mělo být „vyjití slova, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém“. Kdy se to mělo stát?
„SEDMDESÁT TÝDNŮ“ ZAČÍNÁ
16. Kvůli čemu Kýros poslal Židy zpět do jejich vlasti, jak to vyplývá z jeho výnosu?
16 Mluvíme-li o počátku ‚sedmdesáti týdnů‘, zaslouží si naši pozornost tři význačné události. K první došlo roku 537 př. n. l., kdy Kýros vydal svůj výnos o návratu Židů do jejich vlasti. Výnos zněl: „Tak řekl perský král Kýros: ‚Všechna království země mi dal Jehova, Bůh nebes, a sám mě pověřil, abych mu vystavěl dům v Jeruzalémě, který je v Judovi. Kdokoli je mezi vámi ze všeho jeho lidu, kéž se jeho Bůh prokáže být s ním. Ať tedy vyjde do Jeruzaléma, který je v Judovi, a znovu staví dům Jehovy, Boha Izraele — on je pravý Bůh —, dům, který byl v Jeruzalémě. Pokud jde o kohokoli, kdo zůstal ze všech míst, kde přebývá jako někdo cizí, ať mu muži z jeho místa přispějí stříbrem a zlatem a zbožím a domácími zvířaty spolu s dobrovolným darem pro dům pravého Boha, který byl v Jeruzalémě.‘“ (Ezra 1:2–4) Je zřejmé, že zvláštním účelem tohoto výnosu bylo to, aby byl na svém původním místě znovu vybudován chrám — „dům Jehovy“.
17. Co bylo podle dopisu, který dostal Ezra, důvodem jeho cesty do Jeruzaléma?
17 Druhá událost se stala v sedmém roce vlády perského krále Artaxerxa (Artaxerxa Longimana, syna Xerxa I.). Tehdy opisovač Ezra podnikl čtyřměsíční cestu z Babylónu do Jeruzaléma. Nesl s sebou zvláštní dopis od krále, ale tento dopis neopravňoval k obnově Jeruzaléma. Ezra byl pověřen pouze ‚zkrášlením Jehovova domu‘. Proto se v dopise psalo o zlatě a stříbře, posvátných nádobách a příspěvcích v podobě pšenice, vína, oleje a soli, jež byly určeny na podporu uctívání v chrámu, a také o osvobození od daní, které se vztahovalo na ty, kdo v chrámu budou sloužit. (Ezra 7:6–27)
18. Jaká zpráva znepokojila Nehemjáše a jak se o tom dozvěděl král Artaxerxes?
18 Ke třetí události došlo o 13 let později, ve 20. roce vlády perského krále Artaxerxa. Tehdy jako králův číšník sloužil „na hradě Šušanu“ Nehemjáš. Ostatek Židů, kteří se vrátili z Babylónu, už do určité míry obnovil Jeruzalém. Situace ve městě však nebyla uspokojivá. Nehemjáš se dozvěděl, že „zeď Jeruzaléma je pobořená a jeho brány, ty byly spáleny ohněm“. To ho značně znepokojovalo a jeho srdce bylo zasmušilé. Když se ho král zeptal, co je příčinou jeho zármutku, Nehemjáš odpověděl: „Ať král žije na neurčitý čas! Proč by se neměl můj obličej zasmušit, když město, dům pohřebních míst mých praotců, je zpustošeno, a jeho brány, ty byly pohlceny ohněm?“ (Nehemjáš 1:1–3; 2:1–3)
19. (a) Co Nehemjáš udělal ihned potom, co mu Artaxerxes položil otázku? (b) Co Nehemjáš požadoval a jak uznal, že svou roli v této záležitosti sehrál Bůh?
19 Zpráva o Nehemjášovi pokračuje: „Král mi na to řekl: ‚Co se to snažíš zabezpečit?‘ Ihned jsem se pomodlil k Bohu nebes. Poté jsem králi řekl: ‚Jestliže se to králi opravdu zdá dobré a jestliže se tvůj sluha zdá před tebou dobrý, abys mě poslal do Judy, do města pohřebních míst mých praotců, abych je znovu vystavěl.‘“ Artaxerxovi se tento návrh líbil. Král jednal i podle další Nehemjášovy žádosti: „Jestliže se to králi opravdu zdá dobré, ať jsou mi dány dopisy pro místodržitele za Řekou [Eufratem], aby mě nechávali projít, dokud nedojdu do Judy; také dopis Asafovi, hlídači parku, který patří králi, aby mi dal stromy na trámy pro stavbu bran Hradu, jenž patří k domu, a na zeď města a na dům, do něhož mám vstoupit.“ Nehemjáš uznal, že svou roli v celé této záležitosti sehrál Jehova. Řekl totiž: „Král mi [dopisy] tedy dal podle dobré ruky mého Boha nade mnou.“ (Nehemjáš 2:4–8)
20. (a) Kdy slovo, „aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém“, nabylo platnosti? (b) Kdy začalo „sedmdesát týdnů“ a kdy toto období skončilo? (c) Co svědčí o přesnosti dat uváděných jako začátek a konec ‚sedmdesáti týdnů‘?
20 Nehemjáš sice dostal povolení v měsíci nisanu, tedy na začátku 20. roku Artaxerxovy vlády, ale ‚slovo, aby byl obnoven a znovu postaven Jeruzalém,‘ začalo platit až o několik měsíců později. Stalo se to tehdy, když Nehemjáš přišel do Jeruzaléma a zahájil dílo obnovy. Ezrovi trvala jeho cesta čtyři měsíce, ale Šušan ležel více než 322 kilometrů na východ od Babylónu, a proto jeho vzdálenost od Jeruzaléma byla ještě větší. Je velmi pravděpodobné, že se Nehemjáš dostal do Jeruzaléma na sklonku 20. roku Artaxerxovy vlády neboli roku 455 př. n. l. A právě tehdy začalo předpověděných „sedmdesát týdnů“ neboli 490 let. Toto období mělo skončit ve druhé polovině roku 36 n. l. (Viz rámeček „Kdy začal Artaxerxes vládnout?“, strana 197.)
OBJEVUJE SE „VŮDCE MESIÁŠ“
21. (a) Čeho mělo být dosaženo během prvních ‚sedmi týdnů‘ a co tomu mohlo bránit? (b) Ve kterém roce se měl objevit Mesiáš a co se tehdy podle Lukášova evangelia stalo?
21 Kolik let uplynulo do doby, než byl Jeruzalém skutečně obnoven? Obnova města měla probíhat „v tísni časů“, a to kvůli potížím, které vznikly mezi samotnými Židy, a kvůli odporu ze strany Samaritánů a dalších národů. Je zřejmé, že dílo bylo v potřebném rozsahu dokončeno někdy v roce 406 př. n. l., tedy za „sedm týdnů“ neboli 49 let. (Daniel 9:25) Mělo následovat období 62 týdnů neboli 434 let. Po jeho uplynutí se měl objevit dlouho očekávaný Mesiáš. Jestliže od roku 455 př. n. l. odpočítáme 483 let (49 plus 434), dojdeme k roku 29 n. l. Co se tehdy stalo? Evangelista Lukáš nám říká: „V patnáctém roce vlády Tiberia Caesara, když byl Pontský Pilát místodržitelem Judeje a Herodes byl oblastním vládcem Galileje, . . . přišlo v pustině Boží prohlášení k Janovi, synu Zecharjášovu. Přišel tedy do celé krajiny kolem Jordánu a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchů.“ Tehdy „lidé byli v očekávání“ Mesiáše. (Lukáš 3:1–3, 15)
22. Kdy a jak se Ježíš stal předpověděným Mesiášem?
22 Jan nebyl slíbeným Mesiášem. Ale o tom, čeho byl svědkem při křtu Ježíše z Nazaretu na podzim roku 29 n. l., řekl: „Viděl jsem ducha sestupujícího jako holubice z nebe, a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale právě Ten, kdo mě poslal křtít ve vodě, mi řekl: ‚Nad kým uvidíš sestupovat a zůstávat ducha, to je ten, kdo křtí ve svatém duchu.‘ A viděl jsem to a vydal jsem svědectví, že to je ten Boží Syn.“ (Jan 1:32–34) Při svém křtu se Ježíš stal Pomazaným, to znamená Mesiášem neboli Kristem. Krátce nato se s pomazaným Ježíšem setkal Janův učedník Ondřej, který pak řekl Šimonu Petrovi: „Našli jsme Mesiáše.“ (Jan 1:41) ‚Vůdce Mesiáš‘ se tedy objevil zcela přesně — na konci 69 týdnů.
UDÁLOSTI POSLEDNÍHO TÝDNE
23. Proč musel „Vůdce Mesiáš“ zemřít a kdy se to mělo stát?
23 Co se mělo stát v průběhu sedmdesátého týdne? Gabriel oznámil, že období ‚sedmdesáti týdnů‘ bylo určeno k tomu, „aby byl ukončen přestupek a skoncovalo se s hříchem a aby bylo vykonáno smíření za provinění a aby byla uvedena spravedlnost na neurčité časy a aby byla vtištěna pečeť na vidění a proroka a aby byla pomazána Svatá svatých“. Jestliže se to všechno mělo stát, musel ‚Vůdce Mesiáš‘ zemřít. Kdy? Gabriel řekl: „Po těch šedesáti dvou týdnech bude Mesiáš odříznut, s ničím pro sebe sama. . . . A pro mnohé bude udržovat smlouvu v platnosti jeden týden; a v polovině týdne způsobí, že přestane oběť a obětní dar.“ (Daniel 9:26a, 27a) Kritickým obdobím byla ‚polovina týdne‘, to znamená polovina posledního týdne let.
24, 25. (a) Kdy měl podle proroctví Kristus zemřít a co mělo být jeho smrtí a vzkříšením ukončeno? (b) Co umožnila Ježíšova smrt?
24 Veřejná služba Ježíše Krista začala ve druhé polovině roku 29 n. l. a trvala tři a půl roku. Na začátku roku 33 n. l., přesně jak bylo prorokováno, byl Kristus „odříznut“, když zemřel na mučednickém kůlu, a tak dal svůj lidský život jako výkupné za lidstvo. (Izajáš 53:8; Matouš 20:28) Když pak vzkříšený Ježíš předložil Bohu v nebi hodnotu svého obětovaného lidského života, už nebylo potřeba zvířecích obětí a obětních darů, které předepisoval Zákon. Židovští kněží sice dál přinášeli oběti až do zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l., ale tyto oběti už nebyly pro Boha přijatelné. Byly nahrazeny lepší obětí, tou, která už nikdy nemusela být opakována. Apoštol Pavel napsal: „[Kristus] natrvalo obětoval jednu oběť za hříchy. . . Jedním obětním darem totiž učinil natrvalo dokonalými ty, kdo jsou posvěcováni.“ (Hebrejcům 10:12, 14)
25 Hřích a smrt sice dál sužovaly lidstvo, ale tím, že byl Ježíš odříznut ve smrti a vzkříšen k nebeskému životu, se splnilo proroctví. Byl tak ‚ukončen přestupek, bylo skoncováno s hříchem, bylo vykonáno smíření za provinění a byla uvedena spravedlnost‘. Bůh odstranil smlouvu Zákona, která Židy odsuzovala a odhalovala jejich hříšnost. (Římanům 5:12, 19, 20; Galaťanům 3:13, 19; Efezanům 2:15; Kolosanům 2:13, 14) Nyní mohly být hříchy kajícných provinilců anulovány a tresty za ně mohly být zrušeny. Mesiášova usmiřující oběť umožnila, aby ti, kdo projevují víru, byli smířeni s Bohem. Mohli se těšit na to, že dostanou od Boha ‚dar věčného života skrze Krista Ježíše‘. (Římanům 3:21–26; 6:22, 23; 1. Jana 2:1, 2)
26. (a) Která smlouva byla ‚udržována v platnosti jeden týden‘, přestože smlouva Zákona byla odstraněna? (b) Co se stalo na konci sedmdesátého týdne?
26 Jehova tedy Kristovou smrtí v roce 33 n. l. odstranil smlouvu Zákona. Jak ale mohlo být řečeno, že Mesiáš „bude udržovat smlouvu v platnosti jeden týden“? Bylo to proto, že Mesiáš udržoval v platnosti abrahamskou smlouvu. Požehnání plynoucí z této smlouvy poskytoval Bůh až do konce 70. týdne Abrahamovým hebrejským potomkům. Ale když v roce 36 n. l. „sedmdesát týdnů“ let skončilo, kázal apoštol Petr zbožnému Italu Kornéliovi, jeho domácnosti a dalším pohanům. A právě od té doby začala být dobrá zpráva oznamována mezi lidmi z národů. (Skutky 3:25, 26; 10:1–48; Galaťanům 3:8, 9, 14)
27. Která „Svatá svatých“ byla pomazána a jak?
27 Proroctví také předpovědělo, že bude pomazána „Svatá svatých“. Tím není myšleno pomazání Nejsvětější neboli nejvnitřnější části chrámu v Jeruzalémě. Výrazem „Svatá svatých“ se zde rozumí Boží nebeská svatyně. Tam Ježíš předložil svému Otci hodnotu své lidské oběti. Ježíšovým křtem v roce 29 n.l. byla pomazána neboli oddělena nebeská, duchovní skutečnost, kterou představovala Nejsvětější v pozemském svatostánku a později v chrámu. (Hebrejcům 9:11, 12)
PROROCTVÍ POTVRZENÉ BOHEM
28. Co bylo myšleno tím, že ‚na vidění a proroka je vtištěna pečeť‘?
28 V mesiášském proroctví, které pronesl anděl Gabriel, se také mluví o ‚vtištění pečeti na vidění a proroka‘. Tato slova znamenají, že všechno, co bylo o Mesiášovi předpověděno — všechno, čeho dosáhl díky své oběti, svému vzkříšení a tomu, že se objevil v nebi, a také další věci, které se staly během 70. týdne —, mělo být označeno pečetí božského schválení, mělo se prokázat jako pravé a bylo možné tomu důvěřovat. Vidění mělo být zapečetěno v tom smyslu, že je omezeno na Mesiáše. Na něm se mělo splnit a prostřednictvím něj Bůh působí. Pouze ve spojitosti s předpověděným Mesiášem můžeme získat správný výklad vidění. Nic jiného nemůže jeho význam rozpečetit.
29. Co se mělo stát s obnoveným Jeruzalémem a proč?
29 Gabriel předtím prorokoval, že Jeruzalém bude obnoven. Nyní předpovídá, že toto obnovené město spolu s jeho chrámem bude zničeno. Říká: „A město a svaté místo zničí lid vůdce, který přichází. A konec toho bude záplavou. A až do konce bude válka; o čem je rozhodnuto, jsou zpustošení. . . . A na křídle ohavností bude ten, kdo působí zpustošení; a až do záhuby se právě to, o čem je rozhodnuto, bude vylévat také na toho, jenž je zpustošený.“ (Daniel 9:26b, 27b) K tomuto zničení sice mělo dojít až po ‚sedmdesáti týdnech‘, ale mělo být důsledkem událostí v posledním ‚týdnu‘, kdy Židé zavrhli Krista a dali ho usmrtit. (Matouš 23:37, 38)
30. Jak se podle historických záznamů splnil výnos Velkého Časoměřiče?
30 Historické záznamy ukazují, že v roce 66 n. l. římské legie pod velením syrského místodržitele Cestia Galla oblehly Jeruzalém. Židé sice kladli odpor, ale přesto římská vojska nesoucí své modlářské korouhve neboli standarty pronikla do města a začala na severu podkopávat chrámovou zeď. Tím, že se do těchto míst dostaly římské vojenské síly, staly se ‚ohavností‘, která mohla způsobit naprosté zpustošení. (Matouš 24:15, 16) V roce 70 n. l. se Římané vedení vojevůdcem Titem přihnali jako ‚záplava‘ a město i s jeho chrámem zničili. Nic je nezastavilo, protože to nařídil — ‚rozhodl o tom‘ — Bůh. Velký Časoměřič, Jehova, opět splnil své slovo!
CO JSTE SE NAUČILI?
• Jaké snažné prosby vznášel Daniel k Jehovovi v době, kdy se 70 let zpustošení Jeruzaléma chýlilo ke konci?
• Jak dlouho trvalo „sedmdesát týdnů“, kdy toto období začalo a kdy skončilo?
• Kdy se objevil „Vůdce Mesiáš“ a ve které kritické době byl „odříznut“?
• Která smlouva byla ‚pro mnohé udržována v platnosti jeden týden‘?
• Co se stalo po uplynutí ‚sedmdesáti týdnů‘?
[Studijní otázky]
[Rámeček a obrázek na straně 197]
Kdy začal Artaxerxes vládnout?
MEZI historiky panuje určitý nesoulad, pokud jde o rok, v němž začala vláda perského krále Artaxerxa. Někteří tvrdí, že jeho nástupním rokem byl rok 465 př. n. l., protože jeho otec Xerxes začal vládnout v roce 486 př. n. l. a zemřel ve dvacátém prvním roce své vlády. Existuje však doklad toho, že Artaxerxes usedl na trůn v roce 475 př. n. l. a svůj první vládní rok začal v roce 474 př. n. l.
Nápisy a sochy, které byly objeveny ve starověkém perském hlavním městě Persepolis, ukazují, že Xerxes a jeho otec Dareios I. vládli společně. Jestliže jejich společná vláda trvala 10 let a jestliže po Dareiově smrti v roce 486 př. n. l. vládl Xerxes samostatně 11 let, pak by prvním rokem Artaxerxovy vlády byl rok 474 př. n. l.
Druhá linie důkazů souvisí s aténským vojevůdcem Themistoklem, který v roce 480 př. n. l. porazil Xerxovo vojsko. Později upadl u řeckého národa v nemilost a byl obviněn ze zrady. Themistoklés uprchl a snažil se získat ochranu u perského dvora, kde byl dobře přijat. Podle řeckého historika Thúkydida k této události došlo v době, kdy Artaxerxes „nedávno nastoupil na trůn“. Řecký historik Diodóros Sicilský uvádí jako datum Themistoklovy smrti rok 471 př. n. l. Vzhledem k tomu, že Themistoklés si vyžádal jeden rok na to, aby se mohl naučit persky, než předstoupí před krále Artaxerxa, musel se do Malé Asie dostat nejpozději v roce 473 př. n. l. Toto datum uvádí Jeronýmovo zpracování Eusebiovy kroniky. A vzhledem k tomu, že v době Themistoklova příchodu do Asie v roce 473 př. n. l. Artaxerxes „nedávno nastoupil na trůn“, německý učenec Ernst Hengstenberg ve svém díle Christology of the Old Testament uvedl, že Artaxerxova vláda začala v roce 474 př. n. l., stejně jako to tvrdí i další prameny. Tento učenec dodal: „Dvacátým rokem Artaxerxa je rok 455 před Kristem.“
[Obrázek]
Themistoklova bysta
[Nákres a obrázky na straně 188 a 189]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
„SEDMDESÁT TÝDNŮ“
455 ‚Slovo, aby byl obnoven Jeruzalém‘
7 týdnů 49 let
406 Jeruzalém obnoven
62 týdnů 434 let
př. n. l.
n. l.
29 Objevuje se Mesiáš
33 Mesiáš je odříznut 1 týden 7 let
36 Konec ‚sedmdesáti týdnů‘
[Celostránkový obrázek na straně 180]
[Celostránkový obrázek na straně 193]
