Následující rok jsem začala hrát ve filmech, několikrát i hlavní roli. Zajímali se o mě novináři, fotografové a další lidé, kteří chtěli, abych se účastnila premiér, zahajovacích akcí, slavnostních obědů a večeří. Všude, kam jsem přišla, jsem byla středem pozornosti.

Časem jsem ale zjistila, že to všechno není tak úžasné, jak jsem si představovala. Hrála jsem hlavně v akčních filmech a to bylo nebezpečné. Herci v Hongkongu totiž nepoužívali dubléry tak často jako herci v Hollywoodu, a tak jsem musela provádět i kaskadérské kousky, například přejet na motorce přes auto. Mnoho filmů, ve kterých jsem hrála hlavní roli, bylo nemravných a násilných. Některé obsahovaly prvky démonismu.

V roce 1995 jsem se vdala za filmového producenta. I když se zdálo, že mi ke štěstí nic neschází – byla jsem krásná, bohatá a měla milujícího manžela –, šťastná jsem nebyla. Rozhodla jsem se s herectvím skončit.

Začala jsem vzpomínat na dobu, kdy jsem se jako malá učila o Bohu. Tehdy jsme s mojí sestrou každou sobotu navštěvovaly jednu rodinu svědků Jehovových. Jejich táta, Joe McGrath, si s námi a se svými třemi dcerami povídal o Bibli. Byli moc srdeční a laskaví a „strejda Joe“ se choval ke své ženě a dětem s úctou. Taky jsem s nimi ráda chodila na setkání jejich sboru a občas jsme jezdili na velké sjezdy. Bylo to krásné období. Mezi svědky jsem se cítila moc dobře.

U nás doma se naopak děly hrozné věci. Táta žil tak, že se kvůli tomu maminka hodně natrápila a propadla hluboké depresi. Když mi bylo asi deset,  maminka se se svědky přestala stýkat. Já jsem v tom ze setrvačnosti pokračovala a v sedmnácti se dala pokřtít. Krátce nato jsem se ale začala chovat tak, že už jsem nemohla být členem sboru.

Brzy po svatbě mě navštívili dva sboroví starší. Vysvětlili mi, jak můžu obnovit svůj vztah k Bohu, a zařídili, aby mi v tom pomohla jedna misionářka, která se jmenovala Cindy. Protože tehdy už z mojí víry skoro nic nezbylo, poprosila jsem ji, aby mi ukázala, proč můžeme věřit, že Bible je skutečně Boží Slovo. A tak mi přečetla některá biblická proroctví, která se splnila. Postupně se z nás staly kamarádky a Cindy mi nabídla, že se mnou bude systematicky probírat základní biblické nauky. Já jsem souhlasila. Poprvé v životě jsem pocítila, že Jehova je milující Bůh a přeje si, abych byla šťastná.

Když jsem znovu začala chodit do křesťanského sboru, uvědomila jsem si, že je mi mnohem líp mezi svědky než mezi kolegy z herecké branže. To, co jsem zažila v dětství, ve mně ale zanechalo pocit, že nemůžu nikomu věřit a že za nic nestojím. Jedna žena ze sboru mi v Bibli ukázala rady, jak takové pocity zvládat. Taky jsem se naučila, jak si najít opravdové přátele.

V roce 1997 jsme se s manželem přestěhovali do Hollywoodu v Kalifornii. Tam jsem začala věnovat víc času tomu, abych lidem ukázala, jak užitečná je Bible. Uspokojovalo mě to mnohem víc než všechna ta sláva, kterou s sebou přinášely hlavní role ve filmech. Například v roce 2002 jsem potkala jednu známou z Hongkongu, která se jmenovala Cheri. Měly jsme hodně společného. Cheri se stala Miss Hongkong rok přede mnou. Vlastně to byla ona, kdo mi předával korunku. I ona se stala herečkou a později producentkou a pracovala se slavnými režiséry. A taky se přestěhovala do Hollywoodu.

Když jsem se dozvěděla, že jí náhle zemřel snoubenec na infarkt, bylo mi jí moc líto. Její budhistické náboženství jí nepřineslo žádnou útěchu. Stejně jako já dosáhla slávy, kterou jí kdekdo záviděl, ale přesto byla nešťastná a nedokázala nikomu důvěřovat. Začala jsem s ní mluvit o tom, co jsem se dozvěděla z Bible, ale kvůli jejímu přesvědčení to pro ni bylo těžké pochopit.

Jednou v roce 2003 mi zavolala z Vancouveru v Kanadě, kde zrovna natáčela. Nadšeně mi vyprávěla, že když obdivovala nádhernou krajinu, kterou projížděla, z ničeho nic se začala nahlas modlit, aby poznala pravého Boha a dozvěděla se jeho jméno. Právě v tu chvíli míjela sál Království a zahlédla na něm jméno Jehova. Pochopila to jako odpověď od Boha a se svědky Jehovovými se chtěla co nejdřív setkat. Zařídila jsem jí to a ona už za několik dní navštívila čínský sbor ve Vancouveru.

Později mi řekla: „Tito lidé se o mě upřímně zajímají. Můžu jim říct, jak se doopravdy cítím.“ Když  jsem to slyšela, měla jsem velkou radost, protože Cheri si ve filmové branži nikdy přátele nenašla. Do sboru chodila až do roku 2005, kdy podepsala smlouvu na dva výpravné filmy, které se natáčely v Číně, a musela se vrátit do Hongkongu. V roce 2006 se zasvětila Jehovovi a na sjezdu svědků Jehovových v Hongkongu se dala pokřtít. Chtěla toho pro Jehovu dělat víc a byla nešťastná, že jí to práce u filmu nedovoluje.

V roce 2009 Cheri svůj život od základu změnila. Rozhodla se z filmového průmyslu odejít, aby mohla Jehovovi sloužit naplno. Ve sboru si našla spoustu přátel. Kázání dobré zprávy o Božím království začala věnovat většinu svého času. To, že pomáhala lidem, aby zlepšili svůj život, jí přinášelo obrovskou radost. (Matouš 24:14)

Pak se Cheri začala učit nepálštinu, aby podpořila rozrůstající se skupinu nepálsky mluvících svědků v Hongkongu. Na vysvětlenou bych měla říct, že v Hongkongu lidé většinu Nepálců přehlížejí, nebo jimi dokonce pohrdají, protože Nepálci neumí dobře anglicky ani čínsky a mají jiné zvyky. Cheri mi vyprávěla, jak ji těší, že může těmto lidem pomáhat, aby porozuměli Bibli. Například když jednou kázala dům od domu, potkala nepálskou ženu, která věděla něco málo o Ježíšovi, ale nikdy neslyšela o pravém Bohu, Jehovovi. Cheri jí v Bibli ukázala, že Ježíš se modlil ke svému nebeskému Otci. Když ta žena pochopila, že se může modlit k pravému Bohu, který se jmenuje Jehova, chtěla se dozvědět víc. V poznávání Bible se k ní brzo připojil i její manžel a dcera. (Žalm 83:18; Lukáš 22:41, 42)

Když jsem viděla, jak je Cheri šťastná, ptala jsem se sama sebe, co mi brání, abych taky Bohu sloužila naplno. V tu dobu jsem i já žila znovu v Hongkongu. Rozhodla jsem se uspořádat si život podobně jako ona. Zjistila jsem, že když lidem naslouchám a pomáhám jim porozumět Bibli, cítím se opravdu šťastná.

Například jsem se věnovala jedné Vietnamce, která byla pořád smutná a často měla v očích slzy. Teď už se na život dívá pozitivně a moc ráda chodí do křesťanského sboru.

S Cheri jsme našly něco mnohem lepšího než slávu. I když byl život u filmu vzrušující a svět nám ležel u nohou, učit lidi o Bohu Jehovovi je mnohem uspokojivější a přináší to slávu jemu. Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že Ježíš měl pravdu, když řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35)