Konečně jsem našla pravou svobodu
„Nikdo se po vás neptal,“ řekl posměšně vězeňský dozorce. „Můžete zůstat tady.“ Jak došlo k tomu, že se pokojná, tvrdě pracující ruská rodina dostala v roce 1950, přibližně pět let po skončení druhé světové války, do vězení v Severní Koreji?
PODLE dokladů jsem se narodila v roce 1924. Bylo to zřejmě ve vesnici Šmakovka na ruském Dálném východě, blízko čínských hranic.
Jednoho dne bandité odvedli mého otce a starší bratry a už jsme je nikdy neviděli. Maminka zůstala sama se spoustou malých dětí, které nebyla schopna uživit. Jeden soused jí nabídl, že nás děti vezme do sirotčince ruské pravoslavné církve a řekne, že matka nás opustila.
Maminka s jeho plánem souhlasila, protože kdyby to neudělala, tak bychom zřejmě zemřeli hlady. Teď, když je mi přes 80 let, jsem jí vděčná za to, že nás do sirotčince poslala. Pravděpodobně nám tím zachránila život. Její rozhodnutí mě ale zároveň dosud skličuje.
V roce 1941 jsem se přestěhovala do Koreje a tam jsem se vdala za laskavého Rusa Ivana. V roce 1942 se nám v Soulu narodila dcera Olja. O tři roky později se nám tam narodil Kolja a za další tři roky syn Žora. Manžel se staral o obchod a já jsem si přivydělávala šitím. Doma jsme mluvili rusky, a protože Soul byl tehdy okupován Japonci, naše děti se naučily mluvit i japonsky. Až do roku 1950 se zdálo, že v Soulu panují mezi Sověty, Američany a Korejci pokojné vztahy. Všichni chodili nakupovat do našeho obchodu.
Zajatci v Severní Koreji
Jako blesk z čistého nebe přišla v roce 1950 změna. Soul obsadily severokorejské jednotky. Nepodařilo se nám utéct, a tak jsme byli spolu s civilisty z jiných zemí zatčeni. Tři a půl roku nás nechali i s britskými, ruskými, americkými a francouzskými válečnými zajatci pochodovat do různých míst v celé Severní Koreji. Přespávali jsme tam, kde jsme našli nějaký přístřešek, a snažili se skrýt před bombardováním.
Někdy jsme pobývali v domech s topením a měli i dost jídla. Většinou jsme však jedli jen proso a spali v studených opuštěných budovách. Mnozí z naší skupiny zemřeli na podvýživu a nedostatek základní péče. Když strádaly moje děti, přivádělo mě to k šílenství. V Severní Koreji začíná zima poměrně brzy. Pamatuji se, jak jsem sedávala celou noc u ohně, nahřívala kameny a dávala je pod děti, aby se zahřály.
Když se oteplilo, někteří korejští vesničané nám vysvětlili, které divoké rostliny jsou poživatelné. Sbírali jsme zelené výhonky, maliny, hrozny a houby. Vesničané zjevně necítili vůči nám žádnou nenávist, ale spíš nás litovali. Naučila jsem se chytat žáby, abych trochu obohatila naši ubohou stravu. Trhalo mi srdce, když mě děti neustále prosily, abych jim dala k jídlu žáby.
Jednoho říjnového dne nám nařídili, abychom se vydali na pochod do města Manpo. Řekli nám, že pro nemocné a malé děti budou připraveny volské povozy. Můj manžel s Oljou byli odvedeni se skupinou, která šla pěšky. Já s malými syny jsem řadu dní netrpělivě čekala na povozy. Nakonec pro nás opravdu přijely.
Nemocní byli na povozy naskládáni jako pytle s obilím. Byl to hrozný pohled. Žoru jsem měla na zádech a Kolju jsem chtěla posadit na roh povozu, ale on začal křičet: „Mami, mami, já chci jít s tebou! Prosím, nenechávej mě tady!“
Klopýtal za mnou, ručičkou svíral mou sukni a snažil se udržet krok. Během tohoto hrozného pochodu, který trval spoustu dnů, byli mnozí zajatci zastřeleni. Nad námi poletovala hejna vran a živily se mrtvolami, které za námi zůstaly. Nakonec jsem se s manželem a s Oljou setkala. S pláčem jsme se objali. Tu noc jsem byla vzhůru a ohřívala kameny v ohni. Mohla jsem je už zase dávat pod všechny svoje děti, a tak jsem konečně byla klidná.
V roce 1953 jsme se ocitli v oblasti 38. rovnoběžky, která rozděluje Severní a Jižní Koreu, a naše situace se poněkud zlepšila. Dostali jsme čisté vězeňské šaty, boty, chleba, a dokonce sladkosti. Zanedlouho byli propuštěni britští zajatci a po nich francouzští. Co se týče nás, nebyli jsme občané žádné země. Když byli propuštěni poslední zajatci, zůstali jsme tam sami. Zoufalstvím jsme plakali a nemohli jíst. Tehdy mi korejský dozorce řekl zraňující slova, která jsem citovala na začátku článku.
Nový život ve Spojených státech
Zanedlouho potom jsme kupodivu byli odvedeni přes demilitarizovanou zónu do Jižní Koreje. Po výslechu u příslušníků americké armády nám bylo umožněno, abychom emigrovali do Spojených států. Lodí jsme se dostali do San Franciska v Kalifornii, kde nám poskytla pomoc jedna charitativní organizace. Později jsme se přestěhovali do Virginie a tam nám známí pomohli postavit se na vlastní nohy. Nakonec jsme odešli do státu Maryland a začali nový život.
Uváděly nás v úžas i docela obyčejné věci, například vysavač. Jako přistěhovalci jsme tvrdě pracovali dlouhé hodiny. Skličovalo mě, když jsem viděla, že ti, kterým se v novém prostředí začalo dobře dařit, se na úkor nově příchozích obohacují. Krátce potom, co jsme do Ameriky přijeli, jsme se setkali s knězem ruské pravoslavné církve, který řekl: „Jste nyní v požehnané zemi. Pokud chcete, aby se vaše situace zlepšovala, nestýkejte se se svými lidmi.“ Byla jsem pohoršená a zmatená. Neměli bychom si snad navzájem pomáhat?
V roce 1970 přišel k našim dveřím Bernie Battleman, jeden ze svědků Jehovových, aby s námi mluvil o myšlenkách z Bible. Byl to statný přímočarý člověk, stejně jako my. Povídali jsme si mnoho hodin. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala v pravoslavném sirotčinci, znala jsem nazpaměť církevní liturgii. Nikdy mě ale nenapadlo pořídit si Bibli. Bernie nám jednu přinesl a řekl: „Tahle Bible je pro vás, protože vás mám rád.“ Seznámil nás také s Benem, svědkem, který pocházel z Běloruska a mluvil naším jazykem.
Ben a jeho manželka nám na základě Bible laskavě zodpověděli každou naši otázku. Byla jsem však přesvědčená, že svědkové Jehovovi posvátný text překrucují. Obzvlášť mě pobuřovalo, že na rozdíl od toho, co učila naše církev, se v jejich publikacích píše, že Marie měla kromě Ježíše ještě další děti.
Zatelefonovala jsem jedné polské přítelkyni a požádala ji, aby se do své Bible podívala, co se tam říká u Matouše 13:55, 56. Když mi ten verš přečetla, byla jsem šokovaná zjištěním, že Ježíš opravdu měl mladší bratry. Tato přítelkyně také zavolala jedné známé, která pracovala v knihovně Kongresu Spojených států ve Washingtonu, a požádala ji, aby se na tento text podívala do všech překladů Bible, které tam měli. Všude byla stejná informace: Ježíš měl bratry a sestry.
Měla jsem spoustu dalších otázek: Proč umírají děti? Proč národy mezi sebou bojují? Proč si lidé nerozumí, i když mluví stejným jazykem? Z odpovědí, které jsem dostávala, jsem byla nadšená. Dozvěděla jsem se, že Bůh nezamýšlel, aby lidé trpěli. Měla jsem obrovskou radost, když jsem zjistila, že se znovu setkám se svými blízkými, kteří zahynuli v různých válečných konfliktech. Postupně se pro mě Jehova stával skutečnou osobou.
Jednou jsem stála před svými ikonami a modlila se k Bohu, aby pomohl mému synovi, který se právě vrátil z bojů ve Vietnamu a měl psychické problémy. Najednou jsem si uvědomila, že bych se neměla modlit k ikonám, ale k živému Bohu Jehovovi. Začala jsem je likvidovat a viděla jsem, že je to jenom barevný alobal. Koupila jsem je v kostele, ale ten večer jsem se jich všech zbavila.
Nebylo snadné přerušit styky s církví, ve které jsem vyrůstala. Já si ale nade vše vážila toho, co učí Bible. O rok později jsem se svou dcerou a manželem navštívila kněze ruské pravoslavné církve. V bloku jsem měla celé stránky popsané otázkami, u kterých byly biblické texty. Když jsem nahlas četla biblické verše, kněz potřásal hlavou a pak řekl: „Jste ztracena.“ Prohlásil, že už nikdy nesmíme překročit jeho práh.
Tato událost na moji energickou a zvídavou dceru Olju silně zapůsobila. Také ona začala hlouběji zkoumat Bibli a zanedlouho chodila na shromáždění svědků se mnou. V roce 1972 jsem byla pokřtěna já a o rok později Olja.
Motto naší rodiny
Naším mottem bylo „Soustřeď se na současnost a odpoutej se od minulosti“. Nikdy jsme se proto nebránili dělat něco nového, pokud jsme byli přesvědčeni, že je to správné. Když jsme si s dcerou začaly vytvářet osobní vztah k Bohu, získaly jsme silnou touhu jít za lidmi a vyprávět jim, co jsme poznaly. Musím připustit, že kvůli mému přímočarému a necitlivému přístupu musely moje partnerky ve službě občas vstoupit do rozhovoru a situaci urovnat. Časem jsem se však naučila, jak mluvit s lidmi různých národností a různého původu, kteří stejně jako já touží po lepším životě.
Během následujících let jsme si s dcerou často říkaly, že pokud někdy padne železná opona, půjdeme do Ruska pomáhat lidem, aby poznali Boha. Když k tomu na začátku 90. let došlo, Olja tento sen za nás obě uskutečnila. Přestěhovala se do Ruska a čtrnáct let tam horlivě sloužila. Studovala Bibli s mnoha lidmi a v ruské odbočce svědků Jehovových pomáhala při překladu biblických publikací z angličtiny do ruštiny.
Jsem nyní upoutána na lůžko a moje děti se o mě snaží co nejlépe starat. Děkuji Bohu, že po letech v mládí, kdy jsem trpěla, se mi podařilo najít lepší život. Splnila se na mně slova biblického žalmu, který napsal pastýř David: „[Bůh mě] vodí . . . u dobře zavlažovaných míst odpočinku. Občerstvuje mou duši. Vede mě ve stopách spravedlnosti pro své jméno.“ (Žalm 23:2, 3) *
^ 29. odst. Marija Kilinová zemřela 1. března 2010, v době, kdy bylo její vyprávění připravováno.