Snahy odstranit chudobu

BOHATÍ už s chudobou skoncovali — jich samotných se totiž netýká. Ale snahy odstranit ji v celosvětovém měřítku stále selhávají. Proč? Protože bohatí lidé se obvykle nechtějí nikým a ničím nechat omezovat. Šalomoun, král starověkého Izraele, napsal: „Pohleďme, slzy těch, kdo byli utlačováni, ale neměli žádného utěšitele; a na straně jejich utlačovatelů byla moc.“ (Kazatel 4:1)

Mohou vlivní lidé změnit společnost tak, aby se problém chudoby ve světě vyřešil? Šalomoun byl inspirován Bohem, aby napsal: „Pohleď, všechno byla marnost a honba za větrem. Co je pokřivené, to se nedá narovnat.“ (Kazatel 1:14, 15) Když se zamyslíme nad některými snahami odstranit chudobu, zjistíme, že tato slova jsou pravdivá.

Teorie prosperity pro všechny

Když v 19. století několik států nahromadilo díky obchodu a průmyslu nebývalé bohatství, někteří vlivní lidé začali otázce chudoby věnovat větší pozornost. Mohlo by se to, co poskytuje naše planeta, rozdělovat spravedlivěji?

Někteří lidé byli přesvědčeni o tom, že je možné vytvořit mezinárodní beztřídní společnost, ve které by bylo bohatství rozdělováno spravedlivě. Podle nich toho mohl dosáhnout socialismus nebo komunismus. Bohatí lidé byli těmito názory pochopitelně velmi znepokojeni. Heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ se však mnoha lidem zamlouvalo. Věřili, že všechny státy socialismus přijmou, takže na celém světě vznikne dokonalá společnost, jakási Utopie. Vlády některých bohatých zemí určité prvky socialismu přijaly. Vznikly tak sociální státy, které slíbily, že se budou o všechny občany starat „od kolébky do hrobu“. Vlády těchto zemí tvrdí, že chudobu, která ohrožuje život lidí, odstranily.

 Socialismus ale svého cíle nedosáhl a nesobeckou společnost nevytvořil. Představa, že občané budou pracovat pro blaho všech, a ne jen sami pro sebe, se nenaplnila. Některým se příčila myšlenka, že by měli finančně podporovat chudé. Poukazovali totiž na to, že štědré sociální dávky nemotivují chudé lidi k práci. Potvrzují se slova zapsaná v Bibli: „Není . . . na zemi žádný spravedlivý člověk, který stále činí dobro a nehřeší. . . . Pravý Bůh učinil lidstvo přímé, ale oni sami si vyhledali mnohé plány.“ (Kazatel 7:20, 29)

Další nadějí byl takzvaný americký sen — sen o místě, kde může zbohatnout každý, kdo je ochotný tvrdě pracovat. Mnoho států na celém světě začalo uplatňovat principy, díky kterým zbohatly Spojené státy — principy demokracie, svobodného podnikání a volného obchodu. Ne všude ale bylo možné tento model aplikovat. Bohatství Severní Ameriky totiž nebylo pouze výsledkem jejího politického systému, ale také toho, že má obrovské přírodní zdroje a dobré podmínky pro mezinárodní obchod. Navíc světový obchodní systém založený na soutěži má nejen vítěze, kterým se daří, ale také poražené, kteří trpí. Mohlo by bohaté státy něco podnítit k tomu, aby pomohly těm chudým?

Marshallův plán — cesta k odstranění chudoby?

Po druhé světové válce byla Evropa zpustošená a mnoha lidem hrozil hlad. Vláda Spojených států byla znepokojena tím, že v Evropě se stále více lidí přiklání k socialismu. V průběhu čtyř let investovala obrovské sumy peněz na obnovu průmyslu a zemědělství v zemích, které přijmou model americké politiky. Tento Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, byl považován za úspěšný. V západní Evropě vliv Spojených států zesílil a extrémní chudoba se stala výjimkou. Byla to však cesta k odstranění chudoby v celosvětovém měřítku?

Úspěch Marshallova plánu vedl vládu Spojených států k tomu, že nabídla pomoc chudým zemím po celém světě. Podpořila tam rozvoj zemědělství, zdravotní péče, vzdělání a dopravy. Spojené státy otevřeně přiznaly, že pohnutkou k tomu byly jejich vlastní zájmy. I jiné země se snažily rozšířit svůj vliv tím, že nabídly pomoc jiným státům. Během šedesáti let vynaložily mnohokrát víc peněz, než kolik se investovalo v rámci Marshallova plánu, ale očekávané výsledky se nedostavily. Je sice pravda, že některé dříve chudé země, především ve východní Asii, dosáhly úžasného blahobytu, ale v mnohých státech extrémní chudoba přetrvává, i když tam umírá méně dětí a více jich má přístup ke vzdělání.

Proč zahraniční pomoc nepomáhá

Ukázalo se, že pomáhat chudým zemím, aby se z chudoby vymanily, je mnohem těžší než pomáhat bohatým zemím vzpamatovat se z následků války. V poválečné Evropě nebylo nutné vybudovat průmysl, obchod ani dopravu. Ekonomika jenom potřebovala oživit. V chudých zemích se sice díky zahraniční pomoci podařilo postavit silnice, školy a nemocnice, ale lidé stále trpí extrémní chudobou, protože je tam nedostatek  pracovních i obchodních příležitostí a přírodních zdrojů.

Cykly chudoby jsou složité a není snadné je přerušit. Například nemoci způsobují chudobu a chudoba je příčinou nemocí. Podvyživené děti mohou být fyzicky a duševně tak oslabené, že když dospějí, nedokážou se starat o své vlastní děti. Dále když se bohaté země zbavují přebytečných potravin tím, že je posílají jako „pomoc“ chudým zemím, tamní zemědělci a maloobchodníci krachují, což situaci ještě zhoršuje. V případě, že se vládám chudých zemí posílají peníze, může se tím spustit další cyklus — tyto prostředky je snadné ukrást, což může vést ke korupci a korupce zase může být příčinou ještě větší chudoby. Zahraniční pomoc nepomáhá v zásadě proto, že neřeší základní příčinu chudoby.

Co je příčinou chudoby?

Extrémní chudoba je důsledkem toho, že státy, vlády i jednotlivci prosazují a chrání jen své zájmy. Například vlády bohatých zemí příliš neusilují o odstranění globální chudoby, protože jsou voleny demokraticky a musí si své voliče předcházet. Znemožňují proto dovoz zemědělských produktů z chudých zemí a tím chrání zájmy svých zemědělců. Vlády v bohatých zemích své zemědělce také štědře dotují, čímž zemědělci v chudých zemích ztrácí konkurenceschopnost.

Je zřejmé, že příčina chudoby spočívá v lidské povaze — ve sklonu jednotlivců i vlád chránit své vlastní zájmy. Biblický pisatel Šalomoun to vystihl těmito slovy: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9)

Existuje tedy vůbec naděje, že chudoba někdy skončí? Může nějaká vláda změnit lidskou povahu?

[Rámeček na straně 6]

Zákon, který bránil chudobě

Jehova Bůh dal starověkému izraelskému národu soubor zákonů, jehož účelem bylo předcházet chudobě. Podle Zákona dostala každá rodina s výjimkou kněžského kmene Levi jako dědictví kus půdy. Rodinné dědictví bylo zajištěné, protože půda nemohla být prodána natrvalo. Každých 50 let byly veškeré pozemky vráceny svým původním majitelům nebo jejich rodinám. (3. Mojžíšova 25:10, 23) Pokud v důsledku nemoci, nějaké pohromy nebo vlastní lenosti musel někdo svou půdu prodat, byla mu bezplatně navrácena v Jubilejním roce. Žádná rodina tedy neupadla do chudoby na celé generace.

Dalším milosrdným opatřením Božího Zákona bylo to, že člověk, který se dostal do těžké životní situace, se mohl prodat do otroctví. Peníze dostal předem, aby mohl zaplatit své dluhy. Pokud se nevykoupil sám, byl v sedmém roce propuštěn a dostal dobytek a osivo, aby mohl začít znovu hospodařit. Kromě toho když si chudý člověk musel vypůjčit peníze, Izraelité mu nesměli účtovat úrok. Zákon také nařizoval, že Izraelité mají nechávat okraje svých polí nesklizené, aby chudí lidé mohli paběrkovat. Nikdo tedy nemusel žebrat. (3. Mojžíšova 23:22; 5. Mojžíšova 15:1–14)

Historie však ukazuje, že někteří Izraelité do chudoby přesto upadli. Proč? Protože izraelský národ Jehovův Zákon neposlouchal. A tak stejně jako ve většině dalších zemí došlo k tomu, že někteří lidé se stali bohatými vlastníky půdy a jiní chudými bezzemky. V Izraeli se chudoba objevila proto, že někteří jednotlivci ignorovali Boží Zákon a víc se zajímali o sebe než o ostatní. (Matouš 22:37–40)