Jak se žije v extrémní chudobě?

EXTRÉMNÍ chudoba ohrožuje lidský život. Je to stav, kdy člověk nemá dostatek jídla, vody a paliva ani přiměřené přístřeší, zdravotní péči a vzdělání. V extrémní chudobě žije asi miliarda lidí, což zhruba odpovídá počtu obyvatel celého amerického kontinentu. Většina lidí v západní Evropě nebo v Severní Americe však nikoho takového ani nezná. Podívejme se proto, jak někteří extrémně chudí lidé žijí.

Mbarushimana žije s manželkou a pěti dětmi ve Rwandě. Jejich šesté dítě zemřelo na malárii. Mbarushimana vzpomíná: „Náš otec musel rozdělit svůj pozemek mezi šest dětí. Můj podíl byl tak malý, že jsem se musel s rodinou přestěhovat do města. S manželkou pracujeme jako nosiči pytlů s kamením a pískem. Tam, kde bydlíme, nejsou žádná okna. Pro vodu chodíme ke studni u policejní stanice. Většinou máme jedno jídlo denně, ale když není práce, jsme celý den o hladu. V tom případě jdu někam ven — nesnesu totiž, když děti hlady pláčou.“

Victor a Carmen se živí spravováním bot. Bydlí v jednom odlehlém městečku v Bolívii a mají pět dětí. Pronajali si místnost v polorozpadlém domě z nepálených cihel, který má děravou plechovou střechu a je bez elektřiny. Aby jejich dcera mohla chodit do školy, musel pro ni Victor vyrobit lavici. Škola je totiž přeplněná a nemá pro tolik žáků vybavení. Victor a Carmen musí chodit 10 kilometrů pro dřevo, aby měli na čem vařit jídlo a převařovat vodu. Carmen říká: „Nemáme záchod, takže musíme chodit dolů k řece, ve které se lidé také koupou a kam vyhazují odpadky. Děti jsou často nemocné.“

Francisco a Ilídia žijí ve venkovské oblasti v Mosambiku. Mají čtyři malé děti. Páté jim zemřelo na malárii, když ho nemocnice odmítla přijmout. Na svém kousku půdy dokážou vypěstovat rýži a sladké brambory jenom na tři měsíce. Francisco říká: „Někdy dlouho neprší nebo úrodu ukradnou zloději, a tak si trochu přivydělávám tím, že řežu a prodávám bambusové latě, které se používají na stavbách. Také nosíme dřevo  z buše, která je asi dvě hodiny cesty daleko. S manželkou si každý naložíme na záda jednu otep. Polovinu dřeva použijeme ten týden na vaření a druhou prodáme.“

V podobných podmínkách jako Mbarushimana, Victor a Francisco dnes žije každý sedmý člověk, zatímco miliardy jiných žijí v nebývalém blahobytu. Mnozí lidé to považují za velmi špatné a nespravedlivé. Někteří se snaží s tím něco udělat. O jejich snahách a ideálech se dočtete v následujícím článku.

 [Obrázek na straně 2 a 3]

Carmen a její dvě děti nabírají vodu z řeky