Napodobujte jejich víru

„Dále rostl u Jehovy“

SAMUEL stojí tváří v tvář svému lidu. Tento věrný muž, který po celá desetiletí sloužil jako prorok a soudce, svolal národ do města Gilgalu. Podle dnešního kalendáře je květen nebo červen a je období sucha. Pšenice na polích je už zlatá, a žeň může začít. Dav zmlkne. Jak asi Samuel zapůsobí na srdce těch lidí?

Ti si neuvědomují, v jak vážné jsou situaci. Trvali na tom, aby nad nimi vládl lidský král. Nechápou, že projevili hrubou neúctu ke svému Bohu Jehovovi a k jeho proroku. Ve skutečnosti zavrhují Jehovu jako svého Krále. Jak je Samuel podnítí k pokání?

„Já jsem zestárl a zešedivěl,“ říká davu. Šediny dodávají jeho slovům váhu. Pak pokračuje: ‚Chodil jsem před vámi od svého mládí až do tohoto dne.‘ (1. Samuelova 11:14, 15; 12:2) Samuel je už starý, ale na své mládí nezapomněl. Jeho vzpomínky jsou stále živé. Rozhodnutí, která tehdy jako chlapec udělal, vedla k tomu, že celý život projevoval pevnou víru a byl oddaný svému Bohu Jehovovi.

Samuel svou víru neustále upevňoval. Nepřipustil, aby mu v tom zabránili lidé z jeho okolí, kteří víru neměli a nebyli loajální. Víru musíme upevňovat i v dnešní době, protože žijeme v ateistickém a zkaženém světě. Podívejme se, jak se ze Samuelova příkladu můžeme poučit. Prozkoumejme nyní jeho dětství.

„Jako chlapec sloužil před Jehovou“

Samuelovo dětství bylo neobvyklé. Krátce potom co byl odstaven — mohly mu být asi čtyři roky —, začal sloužit v Jehovově svatostánku v Šilu, něco přes 30 kilometrů od svého rodného města Ramy. Jeho rodiče, Elkana a Hana, zasvětili svého syna Jehovovi pro zvláštní druh služby, aby byl celý život Nazirejcem. * Znamená to, že ho rodiče nemilovali a že se ho chtěli zbavit?

To rozhodně ne! Věděli, že v Šilu bude o jejich syna dobře postaráno. Velekněz Eli bezpochyby na všechno dohlížel a Samuel pracoval v jeho blízkosti. Nějakou službu související se svatostánkem vykonávaly také ženy, a to zřejmě organizovaným způsobem. (2. Mojžíšova 38:8)

Hana a Elkana na svého milovaného prvorozeného syna nikdy nezapomněli. Vždyť samotné jeho narození bylo odpovědí na Haninu modlitbu. Slíbila, že pokud bude mít syna, zasvětí ho Bohu pro svatou službu. Když každý rok Samuela navštěvovala, přinášela mu nový pláštík bez rukávů, který mu udělala pro službu ve svatostánku. Malý Samuel si určitě vážil toho, že za ním rodiče chodili. Bezpochyby byl rád, že ho láskyplně povzbuzovali a vedli k tomu, aby službu Jehovovi na tomto jedinečném místě považoval za výsadu.

Od Hany a Elkany si mohou rodiče vzít cenné poučení. V dnešní době se rodiče běžně  soustřeďují pouze na to, aby se o své děti postarali po hmotné stránce, ale zanedbávají jejich duchovní potřeby. Samuelovi rodiče však dávali duchovní věci na první místo, což mělo velký vliv na to, jaký člověk ze Samuela vyrostl. (Přísloví 22:6)

Můžeme si představit, jak mladý Samuel chodí po pahorcích okolo Šila. Dívá se dolů na město a na údolí, které se pod ním na jedné straně rozprostírá, a když uvidí Jehovův svatostánek, jistě pocítí radost a určitě i hrdost. Svatostánek je opravdu posvátným místem. * Byl postaven skoro před 400 lety pod vedením samotného Mojžíše a je to jediné místo na světě, kde je Jehova uctíván čistým způsobem.

Mladý Samuel si svatostánek zamiloval. Ve zprávě, kterou později napsal, čteme: „Samuel jako chlapec sloužil před Jehovou a měl lněný efod opásán.“ (1. Samuelova 2:18) Jednoduché roucho bez rukávů, které Samuel nosil, bylo zřejmě známkou toho, že ve svatostánku pomáhal kněžím. I když nebyl z kněžské třídy, měl určité povinnosti, například každé ráno otevíral dveře do nádvoří svatostánku a sloužil stárnoucímu Elimu. Z těchto výsad se sice velmi radoval, ale časem se jeho čisté srdce začalo něčím trápit. V Jehovově domě se dělo něco hrozného.

I když byl ve zkaženém prostředí, zůstal čistý

Už v mladém věku byl Samuel svědkem zkaženého a ničemného jednání. Eli měl dva syny, kteří se jmenovali Chofni a Pinechas. Samuelova zpráva uvádí: „Eliho synové byli neužiteční muži; neuznávali Jehovu.“ (1. Samuelova 2:12) Obě myšlenky v tomto verši spolu souvisí. Chofni a Pinechas byli „neužiteční muži“, doslova „synové neužitečnosti“, protože neměli úctu k Jehovovi. Jehovova spravedlivá měřítka a požadavky nepovažovali za nic. To byla příčina všech jejich dalších hříchů.

Boží Zákon uváděl podrobnosti ohledně kněžských povinností a toho, jak měli kněží předkládat oběti ve svatostánku. Byl pro to pádný důvod. Tyto oběti představovaly Boží opatření k odpuštění hříchů, aby lidé mohli být v Božích očích čistí a mohli právem očekávat jeho požehnání a vedení. Ale Chofni a Pinechas nabádali jiné kněze, aby s oběťmi zacházeli velmi neuctivě. *

Představ si mladého Samuela, jak nevěřícně sleduje, že se proti tak hrubému bezpráví nic nedělá. Spousta lidí, mezi nimi mnoho chudých, pokorných a utlačovaných, přichází ke svatostánku, aby tam získali alespoň nějakou duchovní útěchu a sílu. Odcházejí však zklamaní, zdrcení a pokoření. A jak se asi Samuel musí cítit, když se dozvídá, že Chofni a Pinechas znevažují Jehovovy zákony také tím, že se dopouštějí sexuální nemravnosti s některými ženami, které slouží u svatostánku? (1. Samuelova 2:22) Možná doufá, že Eli nějak zasáhne.

Eli je v postavení, které mu nejlépe umožňuje zasáhnout a zabránit tak katastrofě.  Jako velekněz je zodpovědný za to, co se ve svatostánku děje, a jako otec má povinnost své syny ukázňovat. Vždyť ubližují nejen sobě, ale také mnoha jiným lidem. Eli však v obou těchto úlohách selhává. Své syny jen mírně kárá. (1. Samuelova 2:23–25) Oni však potřebují mnohem ráznější ukáznění. Dopouštějí se hříchů, které zasluhují smrt.

Jde to až tak daleko, že Jehova posílá ‚Božího muže‘, proroka, jehož jméno neznáme, aby Elimu oznámil tvrdý rozsudek. Jehova Elimu říká: „Stále ctíš své syny víc než mne.“ Bůh proto předpovídá, že Eliho ničemní synové zemřou v jednom dni a že jeho rodina bude velmi trpět, a dokonce přijde o své výsadní postavení v kněžské třídě. Způsobilo toto důrazné varování nějakou změnu v Eliho rodině? Biblická zpráva o žádné změně nemluví. (1. Samuelova 2:27–3:1)

Měla všechna ta zkaženost nějaký vliv na mladého Samuela? V tomto smutném vyprávění občas probleskují jasné paprsky světla, dobré zprávy o Samuelově růstu a pokroku. Jak jsme četli v 1. Samuelově 2:18, Samuel „jako chlapec sloužil před Jehovou“. Už v tomto mladém věku se zaměřoval na službu Bohu. Ve 21. verši stejné kapitoly se dozvídáme ještě lepší zprávu: „Chlapec Samuel dále rostl u Jehovy.“ Jak Samuel rostl, pouto s jeho nebeským Otcem se upevňovalo. Takový blízký osobní vztah k Jehovovi je tou nejspolehlivější ochranou před jakoukoli zkažeností.

Samuel si klidně mohl myslet, že když velekněz a jeho synové mohou páchat hříchy, on si také může dělat, co chce. Avšak zkažené jednání druhých, včetně těch, kdo mají určitou autoritu, není pro nikoho omluvou, aby hřešil. Mnozí mladí křesťané v dnešní době jednají podle Samuelova příkladu a stále ‚rostou u Jehovy‘, i když někteří kolem nich jim nedávají dobrý příklad.

Jak takový postoj prospěl Samuelovi? Čteme: „Zatím chlapec Samuel rostl a byl stále milejší jak ze stanoviska Jehovova, tak z lidského.“ (1. Samuelova 2:26) Samuel byl tedy velmi oblíbený, přinejmenším u těch, jejichž názor měl pro něj být důležitý. Sám Jehova tohoto chlapce za jeho věrnost miloval. A Samuel si byl jistý, že proti veškeré špatnosti, ke které dochází v Šilu, jeho Bůh určitě zasáhne. Ale možná by rád věděl kdy.

„Mluv, neboť tvůj sluha naslouchá“

Během jedné noci se to dozví. Blíží se ráno, ale pořád je tma. Mihotavé světlo velké lampy ve stanu ještě stále svítí. Do ticha zaznívá hlas, který volá Samuela. Chlapec si myslí, že to je Eli, který už je v té době velmi starý a téměř slepý. Vstane a k tomuto letitému muži se rozběhne. V duchu si můžeš představit, jak chlapec běží bosý za Elim, aby zjistil, co potřebuje. Je dojemné, že Samuel jedná s Elim uctivě a laskavě. Přes všechny své hříchy je Eli pořád Jehovovým veleknězem. (1. Samuelova 3:2–5)

Samuel ho budí a říká: „Tady jsem, vždyť jsi mě volal.“ Eli však odpovídá, že ho nevolal, a posílá ho zase spát. Jenže totéž se stane ještě dvakrát. Eli nakonec pochopí, co se děje. To, že by Jehova poslal svému lidu nějaké vidění nebo prorocké poselství, bylo tehdy vzácné a není těžké přijít na to proč. Eli však ví, že teď Jehova opět promlouvá — tentokrát k malému Samuelovi. Eli mu říká, aby si šel zpátky lehnout, a radí mu, jak má správně reagovat. Samuel ho poslechne. Za chvíli uslyší hlas, který ho volá: „Samueli! Samueli!“ Chlapec odpoví: „Mluv, neboť tvůj sluha naslouchá.“ (1. Samuelova 3:1, 5–10)

Konečně měl Jehova v Šilu služebníka, který mu naslouchal. To pak Samuela charakterizovalo po celý jeho život. Je to charakteristické i pro vás? My nemusíme čekat na to, až k nám v noci promluví nějaký nadpřirozený  hlas. V dnešní době k nám Boží hlas v určitém smyslu mluví stále, a to prostřednictvím Božího úplného Slova, Bible. Čím víc Bohu nasloucháme a na jeho hlas reagujeme, tím silnější bude naše víra. Tak to bylo i v případě Samuela.

Ta noc v Šilu byla v Samuelově životě milníkem. Tehdy totiž mezi ním a Jehovou vznikl výjimečný vztah — Samuel se stal Božím prorokem a mluvčím. Chlapec se nejprve bál sdělit Elimu Jehovovo poselství, protože to bylo definitivní prohlášení, že proroctví ohledně Eliho rodiny se brzy splní. Ale sebral odvahu, a Eli pokorně Boží rozsudek přijal. Všechno, co Jehova předtím řekl, se zanedlouho splnilo. Izrael se dostal do války s Filištíny a Chofni a Pinechas byli zabiti v jednom dni. A sám Eli zemřel, když se dozvěděl, že se Filištíni zmocnili Jehovovy posvátné truhly smlouvy. (1. Samuelova 3:10–18; 4:1–18)

Avšak Samuelova dobrá pověst jako věrného proroka se šířila. „Sám Jehova se prokazoval být s ním,“ říká zpráva a dodává, že Jehova nedopustil, aby některé ze Samuelových proroctví zůstalo nesplněné. (1. Samuelova 3:19)

„Samuel . . . zavolal k Jehovovi“

Ale co Izraelité? Nechali se Samuelem vést a stal se z nich duchovně smýšlející a věrný národ? Ne. Časem došli k závěru, že nechtějí, aby je soudil pouhý prorok. Chtěli být jako jiné národy a mít nad sebou lidského krále. Na Jehovův pokyn jim Samuel vyhověl. Musel jim ale sdělit, jak závažný je jejich hřích. Neodmítali pouhého člověka, ale samotného Jehovu! A tak Samuel svolal lid do Gilgalu.

 Přenesme se zpátky do té vyhrocené situace, kdy letitý Samuel promlouvá k izraelskému národu. Připomíná mu, že on sám věrně sloužil Bohu. Pak zpráva uvádí: „Samuel . . . zavolal k Jehovovi.“ Žádá Jehovu, aby přišla bouře. (1. Samuelova 12:17, 18)

Bouře? V období sucha? To si nikdo nedokáže představit! Pokud má ještě někdo nějaké pochybnosti nebo se vysmívá, nebude to na dlouho. Obloha se zatahuje. Zvedá se vítr a povalí pšenici k zemi. Bouře burácí. Spustí se liják. Jak na to reaguje lid? Zpráva říká: „Lid měl velkou bázeň před Jehovou a před Samuelem.“ Nakonec si Izraelité uvědomili, jak vážný byl jejich hřích. (1. Samuelova 12:18, 19)

Kdo zapůsobil na jejich vzpurné srdce? Nebyl to Samuel, ale Jehova Bůh. Samuel měl od svého mládí až do vysokého věku pevnou víru v Boha a Bůh ho za to odměnil. Jehova zůstává stejný až dodnes. Stále pomáhá těm, kdo napodobují Samuelovu víru.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 17]

Samuel měl sice strach, ale věrně sdělil Elimu Jehovův rozsudek

[Obrázek na straně 18]

Samuel projevil v modlitbě víru a Jehova ho vyslyšel tím, že seslal bouři