TAKOVÝCH spekulací v poslední době přibývá. Zčásti je to dáno úspěšnými filmy a romány a zčásti množstvím knih a článků zabývajících se apokryfními spisy z druhého a třetího století n. l. Tyto spisy údajně obsahují fakta o Ježíšovi, jež jsou v evangeliích vynechána. Jak si můžeme být jisti, že biblická zpráva o Ježíšovi je úplná a pravdivá?

Při hledání odpovědi je dobré vzít v úvahu tři věci. Za prvé potřebujeme vědět, kdo a kdy Křesťanská řecká písma napsal. Za  druhé je důležité zjistit, kdo a jak sestavil biblický kánon. A za třetí je nutné dozvědět se něco víc o apokryfních spisech a o tom, v čem se liší od spisů kanonických. *

Matoušovo evangelium bylo podle některých zdrojů sepsáno kolem roku 41 n. l., tedy pouhých osm let po Kristově smrti. Mnozí odborníci se sice přiklánějí k pozdějšímu datu, ale panuje všeobecná shoda v tom, že všechny knihy Křesťanských řeckých písem byly napsány v prvním století n. l.

V té době ještě žili očití svědkové Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Mohli tedy pravdivost evangelií potvrdit a snadno odhalit jakékoli nepřesnosti. Profesor F. F. Bruce napsal: „Jeden z výrazných bodů původního apoštolského kázání je důvěřivý apel na znalost posluchačů. Neříkají jen ‚my jsme svědky těch věcí‘, ale také ‚jak sami víte‘ (Sk 2,22).“

Kdo byli pisatelé Křesťanských řeckých písem? Patřili k nim někteří z Ježíšových 12 apoštolů. Společně s dalšími pisateli Bible, například Jakubem, Judou a pravděpodobně Markem, byli o Letnicích roku 33 n. l. svědky vytvoření křesťanského sboru. Všichni, včetně Pavla, byli úzce spojeni s tehdejším vedoucím sborem, který se skládal z apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě. (Skutky 15:2, 6, 12–14, 22; Galaťanům 2:7–10)

Ježíš zahájil kazatelské a vyučovací dílo a pověřil své následovníky, aby v něm pokračovali. (Matouš 28:19, 20) Dokonce řekl: „Kdo naslouchá vám, naslouchá i mně.“ (Lukáš 10:16) Také jim slíbil, že při této činnosti je Bůh bude podporovat prostřednictvím svého svatého ducha neboli činné síly. Na apoštolech a jejich blízkých spolupracovnících bylo jasně vidět, že Božího svatého ducha mají. To, co napsali, proto první křesťané přirozeně považovali za autoritu.

Někteří z pisatelů Bible se zmínili o tom, že i jiní muži, kteří se na psaní Bible podíleli, mají autoritu od Boha a byli jím inspirováni. Například apoštol Petr označil Pavlovy dopisy za rovnocenné s ‚ostatním Písmem‘. (2. Petra 3:15, 16) Pavel uznával, že apoštolové a jiní křesťanští proroci byli inspirováni Bohem. (Efezanům 3:5)

Jsou tedy pádné důvody k tomu, abychom evangelia považovali za spolehlivá a důvěryhodná. Nejsou to žádné legendy ani mýty. Naopak, jsou to dějiny pečlivě zaznamenané na základě toho, co říkali očití svědkové. Muži, kteří evangelia sepsali, byli inspirováni Božím svatým duchem.

Někteří lidé tvrdí, že kánon Křesťanských řeckých písem byl sestaven několik století po jejich sepsání, a to církví, která díky vládě císaře Konstantina získala moc. Fakta ale ukazují něco jiného.

Například Oskar Skarsaune, profesor církevních dějin, řekl: „O tom, které spisy mají být zařazeny do Nového zákona a které ne, nikdy nerozhodoval žádný církevní koncil ani jednotlivec . . . Měřítka byla poměrně jasná a velmi logická: Za spolehlivé byly považovány spisy z prvního století n. l., o kterých se mělo zato, že je napsali apoštolové nebo jejich spolupracovníci. Jiné spisy, dopisy či ‚evangelia‘, které byly napsány  později, do kánonu zařazeny nebyly . . . Tento proces byl v zásadě dokončen dlouho před tím, než začal vládnout Konstantin a než vznikla jeho mocná církev. Nový zákon nám předala církev mučedníků, ne církev, která měla v rukou moc.“

Docent Ken Berding, který se věnuje studiu Křesťanských řeckých písem, o vzniku kánonu napsal: „Církev kánon nesestavila. Správnější je říct, že církev uznala knihy, které křesťané vždy považovali za věrohodné Boží Slovo.“

Kdo tedy kánon sestavil? Byli to opravdu jen tito pokorní křesťané z prvního století? Bible ukazuje, že v tom sehrálo roli něco mnohem významnějšího a mocnějšího.

Je v ní napsáno, že k zázračným darům ducha, které v prvních desetiletích existence křesťanského sboru Bůh svým služebníkům dával, patřilo „rozlišování inspirovaných výroků“. (1. Korinťanům 12:4, 10) To znamená, že někteří křesťané dostali nadlidskou schopnost poznat, které výroky skutečně byly inspirovány Bohem a které inspirovány nebyly. Dnes se tedy můžeme spolehnout na to, že knihy, jež tvoří Bibli, inspirovány jsou.

Je zřejmé, že kánon byl sestaven už v počátečním období dějin křesťanského sboru, a to pod vedením svatého ducha. Od poloviny druhého století n. l. se ke kanonicitě biblických knih někteří autoři vyjadřovali, ale oni sami kánon nesestavili. Pouze uznávali to, o čem Bůh prostřednictvím svých představitelů vedených svatým duchem už předtím rozhodl.

To, že se kánon od té doby nezměnil, přesvědčivě potvrzují také starověké rukopisy. Je k dispozici více než 5 000 rukopisů Řeckých písem v původním jazyce a některé pocházejí z druhého a třetího století. V počátečních stoletích n. l. nebyly za věrohodné považovány apokryfy, ale právě tyto spisy, a proto byly opisovány a ve velkém počtu šířeny.

Nejpádnějším důkazem o kanonicitě Křesťanských řeckých písem je však jejich obsah, protože odpovídá „vzoru zdravých slov“. (2. Timoteovi 1:13) Tento ‚vzor‘ nalézáme i v ostatních biblických knihách, které povzbuzují čtenáře k tomu, aby milovali a uctívali Jehovu a sloužili mu; varují před pověrami, démonismem a modlářstvím;  jsou historicky přesné; obsahují pravdivá proroctví a nabádají čtenáře, aby milovali své bližní. Těmito charakteristickými rysy se vyznačují i knihy Křesťanských řeckých písem. Ale jak je to s apokryfními spisy?

Apokryfní spisy se od kanonických knih liší zásadně. Byly psány přibližně od poloviny druhého století n. l., tedy mnohem později než knihy kanonické. Vykreslují Ježíše a křesťanství způsobem, který není v souladu s inspirovaným Písmem.

Například apokryfní Tomášovo evangelium připisuje Ježíšovi řadu podivných výroků. Údajně řekl, že Marii změní v muže, aby mohla vstoupit do nebeského Království. Z Tomášova evangelia dětství zase vyplývá, že Ježíš byl zlé dítě a při jedné příležitosti schválně způsobil smrt nějakého chlapce. Apokryfní Skutky Pavla a Skutky Petra zdůrazňují, že je nutné naprosto se zdržovat pohlavních styků. Podle těchto knih apoštolové dokonce nabádali ženy, aby odešly od svých manželů. V Jidášově evangeliu je o Ježíšovi napsáno, že se svým učedníkům smál kvůli tomu, že se před jídlem modlili. Takové věci jsou v rozporu s tím, co je uvedeno v kanonických knihách. (Marek 14:22; 1. Korinťanům 7:3–5; Galaťanům 3:28; Hebrejcům 7:26)

V mnoha apokryfních spisech se projevují názory tehdejších gnostiků, kteří tvrdili, že Stvořitel, Jehova, není dobrým Bohem. Věřili také, že vzkříšení není doslovné, že všechny hmotné věci jsou špatné a že původcem manželství a rozmnožování je Satan.

Autorství řady apokryfních knih je připisováno lidem, o kterých jsou zmínky v Bibli, ale kteří je ve skutečnosti nenapsali. Byly snad v důsledku nějakého spiknutí tyto knihy z Bible odstraněny? M. R. James, který se studiem apokryfů zabývá, řekl: „Není sporu o tom, kdo je vyloučil z Nového zákona: vyloučily se samy.“

V kanonických spisech se opakovaně objevovalo varování, že křesťanský sbor bude zasažen odpadlictvím. Začalo k tomu docházet už v prvním století, ale apoštolové jeho šíření bránili. (Skutky 20:30; 2. Tesaloničanům 2:3, 6, 7; 1. Timoteovi 4:1–3; 2. Petra 2:1; 1. Jana 2:18, 19; 4:1–3) Vzhledem k těmto varováním není těžké pochopit, kam zařadit spisy, které se po smrti apoštolů začaly objevovat a které jsou v rozporu s Ježíšovým učením.

Někteří odborníci a historikové možná považují apokryfní spisy za drahocenné staré dokumenty. Zamyslete se ale nad tímto přirovnáním: Představte si, že by někdo shromáždil mnoho pochybných článků z bulvárních časopisů a z publikací extrémistických náboženských kultů a uložil je do trezoru. Jakou hodnotu by takové články měly, kdyby je někdo po 1 700 letech objevil? Staly by se snad pravdivými a spolehlivými jen kvůli tomu, kolik času uběhlo od jejich sepsání? Byla by pouhá skutečnost, že jde o staré dokumenty, zárukou toho, že to nejsou lži a nesmysly?

Samozřejmě, že ne. Podobné je to se spisy, které obsahují výstřední myšlenky, například že Ježíš se oženil s Marií Magdalénou. Proč důvěřovat takovým nespolehlivým zdrojům, když máme k dispozici zdroje spolehlivé? Všechno, co si Bůh přeje, abychom věděli o jeho Synovi, je zapsáno v Bibli — v knize, na kterou se můžeme plně spolehnout.