Co možná nevíte . . .

Proč se na konci modlitby říká „amen“?

Toto slovo se v češtině i v řečtině přepisuje z hebrejského výrazu ʼa·menʹ. Obvykle ho společně vysloví ti, kdo si vyslechli modlitbu, přísahu, požehnání nebo kletbu. Základní význam slova „amen“ je „tak se staň“ nebo „jistě“. Když člověk řekne „amen“, projeví tak souhlas s tím, co zaznělo. Jedna odborná publikace uvádí, že „toto slovo nese myšlenku jistoty, pravdivosti, věrnosti a nepochybnosti“. V biblických dobách dával člověk slovem „amen“ najevo také to, že je právně vázán přísahou nebo smlouvou a tím, co z ní vyplývá. (5. Mojžíšova 27:15–26)

Když Ježíš kázal a vyučoval, tímto výrazem některé své výroky začínal. Zdůrazňoval tak, že to, co se chystá říct, je naprosto spolehlivé. V těchto případech se řecké slovo a·menʹ překládá jako „vpravdě“ nebo „skutečně“. (Matouš 5:18; 6:2, 5; Petrů) Pokud je uvedeno dvakrát, jako je tomu v Janově evangeliu, překládá se slovy „vpravdě, vpravdě“. (Jan 1:51) Používat slovo „amen“ na začátku výroku, tak jak to dělal Ježíš, je údajně ve svaté literatuře něco výjimečného.

V Křesťanských řeckých písmech je Ježíš označen titulem „Amen“, což ukazuje, že jeho svědectví je ‚věrné a pravé‘. (Zjevení 3:14)

Co byly Urim a Tummim?

Zdá se, že Urim a Tummim se ve starověkém Izraeli používaly ke zjištění Jehovovy vůle v otázkách, jež se týkaly celého národa nebo jeho vůdců. Tyto předměty byly svěřeny veleknězi, který je měl uložené v „náprsníku soudu“. (2. Mojžíšova 28:15, 16, 30) I když nikde v Písmu nejsou Urim a Tummim popsány ani není vysvětleno, jak se používaly, z různých textů je možné usoudit, že sloužily jako losy. Otázky byly formulovány tak, aby na ně Bůh odpověděl „ano“, „ne“ nebo aby nedal žádnou odpověď.

Ukažme si to na situaci, kdy David požádal Abjatara, aby přinesl efod, který zjevně patřil veleknězi a obsahoval Urim a Tummim. David Jehovovi položil dvě otázky: ‚Bude mě Saul pronásledovat?‘ a „Vydají mě keilští majitelé půdy do jeho ruky?“ V obou případech Jehova odpověděl, že ano, a David se mohl na základě toho rozhodnout, co udělá. (1. Samuelova 23:6–12)

O něco dříve použil Urim a Tummim král Saul. Nejprve chtěl zjistit, zda se provinění dopustil lid nebo on a Jonatan. Pak se dotazoval, zda je viníkem Jonatan nebo on sám. (1. Samuelova 14:40–42) Když později Saul ztratil Boží přízeň, Bůh mu už neposkytoval vedení „ani skrze sny, ani skrze Urim, ani skrze proroky“. (1. Samuelova 28:6)

Podle židovské tradice používání Urim a Tummim skončilo, když byl v roce 607 př. n. l. zničen Jehovův chrám.

[Obrázek na straně 27]

„Amen“, Zjevení 3:14. Alexandrijský rukopis, 5. století n. l.