MNOZÍ lidé považují Trojici za „ústřední nauku křesťanského náboženství“. Podle této nauky jsou Otec, Syn a svatý duch tři osoby tvořící jednoho Boha. Kardinál John O’Connor o Trojici prohlásil: „Víme, že je to velmi hluboké tajemství, kterému ani trochu nerozumíme.“ Proč je tak obtížné této nauce porozumět?

Dílo The Illustrated Bible Dictionary jeden důvod uvádí. V pojednání o Trojici je v tomto slovníku napsáno: „Není to biblická nauka v tom smyslu, že by v Bibli bylo možné najít nějakou její formulaci.“ Jelikož Trojice „není . . . biblická nauka“, její zastánci usilovně pátrají po biblických textech, kterými by tuto nauku podpořili, a někdy je kvůli tomu i překrucují.

Mezi verše, které jsou často nesprávně používány, patří Jan 1:1. V Ekumenickém překladu zní takto: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha [řecky ton the·onʹ], to Slovo bylo Bůh [the·osʹ].“ V tomto verši jsou dva tvary řeckého podstatného jména the·osʹ (bůh). Před prvním je určitý člen ve tvaru ton a v tomto případě je slovem the·onʹ míněn Všemohoucí Bůh. Ve druhém případě však u slova the·osʹ určitý člen není. Byl snad nedopatřením vynechán?

Janovo evangelium bylo napsáno v koiné neboli v obecné řečtině, která měla zvláštní pravidla pro používání určitého členu. Znalec Bible A. T. Robertson napsal, že pokud před podmětem i před přísudkovým podstatným  jménem (predikativem) stojí určitý člen, pak jsou „oba výrazy konkrétní a pohlíží se na ně jako na identické, totožné a zaměnitelné“. Jako příklad uvedl verš u Matouše 13:38, který zní: „Pole [řecky ho a·grosʹ] je svět [řecky ho koʹsmos].“ Řecká mluvnice umožňuje chápat tento výrok tak, že svět je také pole.

Jak je to ale tehdy, když určitý člen stojí pouze u podmětu, ale ne u predikativu, jako je tomu u Jana 1:1? Doktor James Allen Hewett používá tento verš jako příklad a zdůrazňuje: „V takové větné konstrukci podmět a predikativ rozhodně neznamenají totéž, nejsou si rovné a nejsou identické.“

Dokresleme si to tím, jak se doktor Hewett vyjádřil k 1. Jana 1:5, kde čteme: „Bůh je světlo.“ Slovo „Bůh“ je na tomto místě přeloženo z řeckého ho the·osʹ, tedy výrazu s určitým členem. Naproti tomu u slova „světlo“, řecky fos, žádný člen není. Doktor Hewett uvádí: „O Bohu je možné . . . vždy říci, že je charakterizován světlem, ale o světle není možné vždy říci, že je to Bůh.“ Podobným příkladem je Jan 4:24: „Bůh je Duch“ a 1. Jana 4:16: „Bůh je láska.“ V obou verších je v řečtině u slova „Bůh“ určitý člen, kdežto u slov „Duch“ a „láska“ nikoli. Podmět a predikativ v těchto verších tedy nejsou zaměnitelné. Tyto verše nemohou znamenat, že „Duch je Bůh“ nebo „láska je Bůh“.

Mnoho znalců řečtiny a překladatelů Bible uznává, že Jan 1:1 nepoukazuje na totožnost ‚Slova‘, ale na jeho vlastnost. Překladatel Bible William Barclay napsal: „Jelikož [apoštol Jan] neuvádí určitý člen před slovem theos, je to označení popisné . . . Jan zde neztotožňuje Slovo s Bohem. Velmi jednoduše řečeno, Jan netvrdí, že Ježíš je Bůh.“ Profesor Jason David BeDuhn uvádí podobnou myšlenku: „Pokud v řečtině vypustíte u slova theos určitý člen v takové větě, jako je ta u Jana 1:1c, pak si čtenáři budou myslet, že píšete o ‚nějakém bohu‘. . . . Bez určitého členu se theos velmi liší od konkrétního ho theos, podobně jako se liší ‚nějaký bůh‘ od ‚Boha‘.“ Profesor BeDuhn dodává: „U Jana 1:1 Slovo není ten jediný Bůh, ale bůh ve smyslu duchovní bytost podobná Bohu.“ Profesor Joseph Henry Thayer, který pracoval na překladu American Standard Version, to vyjádřil takto: „Logos [neboli Slovo] byl božský, ne sama božská Bytost.“

Musí být totožnost Boha „velmi hluboké tajemství“? Pro Ježíše tajemstvím nebyla. V modlitbě ke svému Otci jasně ukázal, že on a jeho Otec jsou dvě různé osoby. Řekl: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3) Pokud Ježíšovi věříme a pokud chápeme jasné biblické nauky, uznáme, že Ježíš je Boží Syn. Budeme také uctívat Jehovu jako ‚jediného pravého Boha‘.