Člověk není živ ze samotného chleba — Jak jsem přežil nacistické tábory

Vypráví Josef Hisiger

„Co čteš?“ zeptal jsem se spoluvězně. „Bibli,“ řekl a vzápětí dodal: „Vyměním ji s tebou za týdenní příděl chleba.“

NARODIL jsem se 1. března 1914 a vyrůstal jsem v kraji kolem řeky Mosely. Tehdy toto území patřilo Německu. Po skončení první světové války v roce 1918 bylo vráceno Francii. V roce 1940 však bylo znovu připojeno k Německu. Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, opět připadlo Francii. Pokaždé se změnila moje národnost, takže jsem se naučil jak francouzsky, tak německy.

Rodiče byli oddaní katolíci. Každý den před spaním jsme doma všichni poklekli a modlili se. O nedělích a o svátcích jsme chodili do kostela. Své náboženství jsem bral vážně a patřil jsem k jedné katolické studijní skupině.

Začínám horlivě sloužit Jehovovi

V roce 1935 nás navštívily dvě svědkyně Jehovovy. Mluvily s rodiči o tom, jak se náboženství zapojovalo do první světové války. Po tomto rozhovoru můj zájem o Bibli vzrostl a v roce 1936 jsem se zeptal kněze, jak bych ji mohl získat. Řekl, že abych Bibli porozuměl, musel bych studovat teologii. Jeho odpověď však jen zvýšila mou touhu Bibli mít a přečíst si ji.

V lednu 1937 se mnou začal o Bibli mluvit můj spolupracovník Albin Relewicz, který byl svědek. Zeptal jsem se ho: „Měl bys jednu?“ A on jednu navíc měl. Krátce nato mi dal Elberfeldskou bibli a ukázal mi v ní Boží jméno Jehova. Pustil jsem se do čtení a začal jsem chodit na shromáždění svědků Jehovových do blízkého města Thionville.

V srpnu 1937 jsem s Albinem jel na mezinárodní sjezd svědků do Paříže. Tam jsem začal kázat dům od domu. Zanedlouho jsem byl pokřtěn a počátkem roku 1939 jsem se stal průkopníkem neboli celodobým křesťanským služebníkem. Byl jsem pověřen službou ve městě Metz. V červenci toho roku jsem dostal pozvání, abych pracoval v odbočce svědků Jehovových v Paříži.

Těžkosti v době války

V odbočce jsem ale dlouho nezůstal, protože v srpnu 1939 jsem byl povolán ke službě ve francouzské armádě. Z důvodu svědomí jsem se do války zapojit nechtěl, a tak mě poslali do vězení. V květnu následujícího roku Německo bleskově napadlo Francii. V červnu byla Francie poražena a ze mě se  stal opět Němec. Když jsem byl tedy v červenci 1940 z vězení propuštěn, vrátil jsem se k rodičům.

Za nacistického režimu jsme se ke studiu Bible mohli scházet jen tajně. Strážnou věž jsme dostávali prostřednictvím Maryse Anasiakové, odvážné křesťanky, s níž jsem se setkával v pekařství, jehož majitelem byl jeden svědek. Těžkostem, které svědkové v Německu zažívali, jsem se dokázal vyhýbat až do roku 1941.

Pak k nám ale jednoho dne přišlo gestapo. Důstojník nejdřív zdůraznil, že svědkové jsou zakázáni, a potom se mě zeptal, zda na svém náboženství trvám. Odpověděl jsem, že ano, a tak mi řekl, ať jdu s ním. Maminka tu situaci neunesla a omdlela. Když to důstojník viděl, odešel se slovy, že mám zůstat doma a postarat se o ni.

V továrně, kde jsem pracoval, jsem vedoucího nezdravil „Heil Hitler!“. Den poté, co jsem navíc odmítl stát se členem nacistické strany, jsem byl gestapem zatčen. Když se mě při výslechu ptali na jména ostatních svědků, neodpovídal jsem. Vyšetřovatel mě pažbou pistole uhodil do hlavy tak, že jsem ztratil vědomí. Sondergericht (zvláštní soud) v Metzu mě 11. září 1942 odsoudil na tři roky za „provádění propagandy ve prospěch sdružení svědků Jehovových a badatelů Bible“.

O dva týdny později jsem byl z vězení v Metzu poslán pryč a dostal se do několika táborů, až jsem nakonec skončil v pracovním táboře ve Zweibrückenu. Pracoval jsem tam v partě, která se starala o údržbu železničních tratí. Vyměňovali jsme těžké kolejnice a také jsme na tratích urovnávali kameny. Všechno, co jsme dostávali k jídlu, byl ráno krajíc chleba a hrnek kávy a v poledne a večer miska polévky. Za nějakou dobu jsem byl převezen do vězení v blízkém městě, kde jsem pracoval v obuvnické dílně. Po několika měsících mě poslali zpátky do Zweibrückenu, abych tam tentokrát pracoval na poli.

 Nebyl jsem živ jen ze samotného chleba

Ve vězení jsem byl na cele s mladým mužem z Nizozemska. Díky tomu, že jsem se do určité míry naučil jeho jazyk, mohl jsem s ním aspoň trochu mluvit o své víře. Udělal takový duchovní pokrok, že mě požádal, abych ho pokřtil v řece. Když jsme vystoupili na břeh, objal mě a řekl: „Josefe, teď jsem tvůj bratr!“ Potom, co mě poslali pracovat zpátky na železnici, byli jsme každý na jiné cele.

Mým spoluvězněm byl jistý Němec. Jednou večer si začal číst malou knížku — Bibli! To byla ta situace, kdy mi ji nabídl za týdenní příděl chleba. „Platí!“ souhlasil jsem. Přestože týdenní příděl chleba byla dost velká oběť, nikdy jsem toho nelitoval. Pochopil jsem, co znamenají Ježíšova slova: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ (Matouš 4:4)

Teď jsem sice Bibli měl, ale bylo těžké o ni nepřijít. Na rozdíl od jiných vězňů totiž svědkové Bibli mít nesměli. Četl jsem ji proto tajně v noci pod dekou. Přes den jsem ji nosil pořád u sebe, schovanou pod košilí, protože cely byly prohledávány.

Jednou jsem si během nástupu uvědomil, že jsem si ji nevzal. Večer jsem spěchal zpátky, ale Bible byla pryč. Pomodlil jsem se k Bohu a šel za strážným s tím, že mi někdo vzal knížku a že ji chci vrátit. Nevěnoval tomu příliš velkou pozornost, a tak jsem svou Bibli dostal zpět. Ze srdce jsem za to děkoval Jehovovi.

Jindy jsem o Bibli málem přišel, když mě poslali do sprch. Jak jsem si sundával špinavé prádlo, nenápadně jsem ji upustil na zem. Využil jsem toho, že se strážný nedíval a opatrně ji kopl ke sprše. Tam jsem ji schoval a umyl se. Když jsem se sprchováním skončil, kopl jsem ji zase ke hromadě čistého prádla.

Radostné i těžké chvíle

Při jednom ranním nástupu v roce 1943 jsem na dvoře zahlédl Albina. I on byl zatčen. Významně se na mě podíval a na znamení bratrství si položil ruku na srdce. Pak mi gestem ukázal, že mi napíše. Další den, když šel kolem mě, upustil papírek. Strážce to ale viděl a oba jsme dostali dva týdny na samotce. K jídlu jsme měli pouze tvrdý chleba a vodu a spali jsme bez deky na holých prknech.

Po nějaké době jsem byl přemístěn do vězení v Siegburgu, kde jsem pracoval v továrně na zpracování kovů. Práce byla vyčerpávající a jídla zoufale málo. V noci se mi zdávalo o dobrotách, například o dortech a ovoci, a ráno jsem se budil s kručením v žaludku a vyschlým hrdlem. Nevážil jsem ani padesát kilo. Navzdory tomu všemu jsem si každý den četl svou malou Bibli a vždycky jsem našel důvod, proč žít.

 Konečně svoboda!

Jednoho dubnového rána roku 1945 strážní najednou utekli a brány vězení zůstaly otevřené. Byl jsem na svobodě! Nejprve jsem ale musel nějaký čas strávit v nemocnici, abych se zotavil. Koncem května jsem přijel k rodičům. Přestali už věřit, že bych mohl být naživu. Když mě maminka viděla, radostí se rozplakala. Krátce nato žel rodiče zemřeli.

Obnovil jsem kontakt se sborem v Thionville. Ze setkání se svou duchovní rodinou jsem měl neskutečnou radost. Bylo velmi potěšující slyšet, jak navzdory mnoha zkouškám tito bratři a sestry zachovávali věrnost. Můj blízký přítel Albin zemřel v německém Řeznu. Později jsem se dozvěděl, že můj bratranec Jean Hisiger se stal svědkem a že byl jako odpírač vojenské služby popraven. Jean Queyroi, s nímž jsem pracoval v odbočce v Paříži, strávil pět let v německém pracovním táboře. *

Ihned jsem začal kázat v Metzu. V té době jsem často navštěvoval rodinu Minzaniových. Jejich dcera Tina byla pokřtěna 2. listopadu 1946. Byla to horlivá křesťanka a okouzlující žena. Vzali jsme se 13. prosince 1947. V září 1967 Tina začala s průkopnickou službou a zůstala v ní až do své smrti v červnu 2003, kdy jí bylo 98 let. Velmi se mi po ní stýská.

Nyní je mi hodně přes 90 let a když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že Boží Slovo mi dávalo sílu vytrvat ve všech zkouškách. Občas jsem míval prázdný žaludek, ale svou mysl a srdce jsem vždycky sytil Božím Slovem. A Jehova mě posiloval. Jeho „vlastní výrok mě zachoval naživu“. (Žalm 119:50)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Můj blízký přítel Albin Relewicz

[Obrázek na straně 21]

Maryse Anasiaková

[Obrázek na straně 22]

Bible, která mě stála týdenní příděl chleba

[Obrázek na straně 23]

S Tinou v roce 1946

[Obrázek na straně 23]

Jean Queyroi a jeho manželka Titica