„Nikdy nezapomeň sloužit dům od domu“

Vypráví Jacob Neufeld

„Ať se děje cokoli, nikdy nezapomeň sloužit dům od domu.“ Tato slova mi zněla v uších cestou do nejbližší vesnice vzdálené pět kilometrů. Když jsem se tam dostal, nemohl jsem sebrat odvahu a jít k prvnímu domu. Po určitém vnitřním boji jsem zašel do lesa a velmi usilovně se modlil k Bohu, aby mi dal odvahu kázat. Konečně jsem byl schopen vrátit se k těm prvním dveřím a přednést svůj úvod.

CO mě přivedlo do té vesnice v paraguayské pustině, kde jsem se snažil kázat úplně sám? Dovolte mi, abych se vrátil na začátek. Narodil jsem se v listopadu 1923 v ukrajinské vesnici Kronstalu, v kolonii německých mennonitů. Koncem 18. století mennonité emigrovali z Německa na Ukrajinu a tam dostali značná práva. Patřila mezi ně svoboda uctívání (nikoli však právo obracet lidi na svou víru), vlastní samospráva a zproštění vojenské služby.

Když se k moci dostala komunistická strana, všechna taková práva byla zrušena. Koncem dvacátých let minulého století byly velké statky mennonitů přeměněny na družstva společně řízená těmi, kdo v nich pracovali, ale pod státní kontrolou. Dokud se lidé nepodřídili, trpěli hladem, a každý odpor byl krutě potlačen. Ve třicátých letech bylo mnoho mužů, obvykle v noci, odvlečeno příslušníky KGB (sovětského Výboru státní bezpečnosti), až jich nakonec v mnoha vesnicích zůstalo jen velmi málo. Takto jsem v roce 1938, když mi bylo 14 let, přišel o svého otce a už nikdy jsem ho neviděl ani od něj nedostal žádnou zprávu. Za dva roky odvedli také mého staršího bratra.

V roce 1941 Ukrajinu obsadila Hitlerova vojska. Pro nás to znamenalo osvobození od komunistického režimu. Náhle však z naší vesnice zmizelo osm židovských rodin. Všechny tyto zážitky zanechaly v mé mysli mnoho otázek. Proč k tomu muselo dojít?

Poctivost mi zachraňuje život

Německá vojska v roce 1943 odtáhla a odvedla s sebou většinu německých rodin, aby podpořily válečné úsilí. Týkalo se to i mě a zbývajících členů naší rodiny. V té době jsem už byl odveden a zařazen do německé SS (Schutzstaffel, Hitlerovy elitní gardy) v Rumunsku. Tehdy došlo k zdánlivě nevýznamné události, která však měla závažný dopad na můj život.

 Velící důstojník mé jednotky chtěl vyzkoušet, zda jsem poctivý. Dal mi za úkol odnést jeho uniformu do čistírny. V jedné z kapes jsem našel nějaké peníze, které tam on předtím záměrně vložil. Když jsem mu peníze vracel, tvrdil, že v uniformě nic nenechal. Já ale trval na tom, že byly v jeho kapse. Krátce nato jsem se stal jeho pobočníkem a dostal jsem za úkol vyřizovat administrativní záležitosti, rozmísťovat stráže a dohlížet na peníze pro naši jednotku.

Jednou v noci zajala ruská armáda celou jednotku, jenom mě ne, protože jsem ještě dokončoval nějaký úkol od velícího důstojníka, zatímco jednotka se už přesunula. Pokud vím, byl jsem jediný, kdo nebyl zadržen, a to jen proto, že jsem byl poctivý a dostal tu zvláštní práci. Jinak bych byl také zajat.

Tak jsem byl v roce 1944 náhle z vojenské služby až do odvolání propuštěn. Jel jsem domů navštívit maminku. Zatímco jsem čekal, až budu znovu povolán, začal jsem se učit zednickému řemeslu, a to se mi později velmi hodilo. V dubnu 1945 naše město ležící nedaleko Magdeburku obsadila americká vojska. Za měsíc válka oficiálně skončila. Byli jsme naživu. Budoucnost se nám zdála jasná.

Jednoho dne v červnu jsem slyšel, jak městský vyvolavač oznamuje: „Americká vojska v noci odešla a dnes v jedenáct hodin dopoledne přijdou ruská vojska.“ Když jsme si uvědomili, že jsme se znovu dostali do pasti a uvízli v komunistické zóně, naše naděje do budoucnosti pohasla. Ihned jsme společně s bratrancem začali plánovat útěk. Do začátku léta jsme už byli v americké zóně. Později, v listopadu, jsme se za značných obtíží a s velkým rizikem vrátili do ruského sektoru a tajně převedli přes hranice členy svých rodin.

„Poslouchej velmi pozorně a srovnávej“

Usadili jsme se v tehdejším západním Německu. Já jsem si časem vypěstoval lásku k Bibli. Každou neděli jsem chodil číst Bibli do lesa, ale vše, co jsem četl, mi připadalo jako z jiného světa, nesmírně vzdálené kdesi v minulosti. Také jsem se účastnil výuky náboženství při přípravě na křest u mennonitů. Velmi mě překvapilo, když jsem v katechismu našel tvrzení, že „Otec je Bůh, Syn je Bůh a svatý Duch je Bůh“, po němž následovala otázka: „Jsou to tři Bohové?“ Odpověď vytištěná níže zněla: „Ne, ti tři jsou jeden.“ Zeptal jsem se pastora, jak je to možné. Odpověděl: „Mladý muži, člověk by o těchto záležitostech neměl přemýšlet příliš hluboce; někteří kvůli tomu dokonce přišli o rozum.“ Okamžitě jsem se rozhodl, že se pokřtít nedám.

Za několik dní jsem slyšel, jak nějaký neznámý člověk mluví s mou sestřenicí. Ze zvědavosti jsem se k rozhovoru připojil a položil mu několik otázek. Tehdy jsem nevěděl, že to je Erich Nikolaizig, který prošel koncentračním táborem Wewelsburg. Zeptal se mě, zda bych chtěl rozumět Bibli. Když jsem řekl, že ano, ujistil mě, že všechno, co mě bude učit, bude dokazovat z mojí vlastní Bible.

Už po několika návštěvách mě Erich pozval na sjezd svědků Jehovových, který, jak se domnívám, byl jedním z prvních sjezdů organizovaných po válce. Sjezd byl velmi působivý, a já si zapsal každý biblický text, který řečníci přečetli nebo o kterém se zmínili. Brzy jsem si uvědomil, že poznávání toho, co učí Bible, s sebou přináší určité závazky, a tak jsem se rozhodl, že studovat přestanu. Také pro mě bylo obtížné pochopit, že by mohlo být pouze jedno pravé náboženství. Když Erich viděl, že jsem odhodlaný vrátit se do své původní církve, dal mi tuto radu: „Poslouchej velmi pozorně a srovnávej.“

Stačily pouhé dvě návštěvy u pastorů mé církve, abych si uvědomil, že nevědí, o čem  mluví, a že jsou daleko od pravdy. Napsal jsem několika duchovním a položil jim biblické otázky. Jeden z nich odpověděl: „Nemáte právo zkoumat Písma, protože jste se znovu nenarodil.“

Jedna mladá žena, s níž jsem měl známost, mě postavila před obtížnou volbu. Patřila mezi takzvané znovuzrozené mennonity. Podlehla tlaku své rodiny, která nenáviděla svědky Jehovovy, a řekla mi, že pokud na to nové náboženství nezapomenu, přestane se mnou chodit. Tehdy pro mě už byla pravda natolik jasná, abych věděl, že je pouze jediné správné rozhodnutí — náš vztah ukončit.

Brzy nato přišel Erich opět na návštěvu. Řekl, že na příští týden je naplánován křest, a zeptal se, zda bych chtěl být pokřtěn. V té době jsem byl již přesvědčen, že svědkové Jehovovi učí pravdu a chtěl jsem sloužit Jehovovi Bohu. Erichovo pozvání jsem tedy přijal a v květnu 1948 jsem byl pokřtěn ve vaně.

Krátce po mém křtu se členové naší rodiny rozhodli, že se přestěhují do Jižní Ameriky, do Paraguaye, a maminka mě prosila, abych odjel s nimi. Zdráhal jsem se, protože jsem potřeboval pokračovat ve studiu Bible a dál se školit. Při návštěvě odbočky svědků Jehovových ve Wiesbadenu jsem se setkal s Augustem Petersem. Připomněl mi, že mám povinnost starat se o své nejbližší. A také mi dal tuto radu: „Ať se děje cokoli, nikdy nezapomeň sloužit dům od domu. Jinak budeš jako členové jakéhokoli jiného náboženství křesťanstva.“ Dodnes si uvědomuji, jak je tato rada důležitá a že kázat „dům od domu“ či dveře ode dveří je nutné. (Skutky 20:20, 21)

 „Falešný prorok“ v Paraguayi

Krátce po setkání s Augustem Petersem jsem společně s rodinou odcestoval lodí do Jižní Ameriky. Nakonec jsme se dostali do oblasti Gran Chaco v Paraguayi, a to znovu do kolonie mennonitů. Za dva týdny po našem příjezdu jsem podnikl tu nelehkou cestu do sousední vesnice, abych tam úplně sám kázal. Velmi rychle se rozšířila zpráva, že mezi nově příchozími je „falešný prorok“.

Nyní se ukázalo, jak cenné bylo, že jsem se vyučil zedníkem. Každá rodina přistěhovalců potřebovala nějaký dům, a ty se stavěly z nepálených cihel a měly doškovou střechu. Následujících šest měsíců se na mě lidé ve velké míře obraceli s žádostmi o zednické práce, a tak jsem měl mnoho příležitostí neformálně kázat. Lidé byli zdvořilí, ale jakmile byly jejich čtyři stěny postaveny, rádi se mě zbavili.

Mezitím lodě přivezly další mennonitské uprchlíky z Německa. Byla mezi nimi mladá žena Katerina Schellenbergová, která se už se svědky Jehovovými setkala a téměř okamžitě rozpoznala, že našla pravdu. Nebyla sice ještě pokřtěná, ale když cestovala na lodi, říkala, že ke svědkům patří. Kvůli tomu nedostala povolení pokračovat v cestě do německé kolonie. Zůstala tedy sama v Asunciónu, hlavním městě Paraguaye, kde začala pracovat jako služebná. Naučila se španělsky, vyhledala svědky Jehovovy a byla pokřtěna. V říjnu 1950 se tato odvážná mladá žena stala mou manželkou. Byla pro mě velkou oporou a pomocí ve všem, čím jsme během následujících let procházeli.

Zanedlouho jsem našetřil dostatek peněz, abych mohl koupit nákladní vozík a dva koně, které jsem pak využíval v kazatelské službě, protože jsem měl stále na paměti radu bratra Peterse. V té době se k nám připojila i moje sestra, která se také stala svědkem Jehovovým. Společně jsme často vstávali ve čtyři hodiny ráno, čtyři hodiny cestovali, dvě nebo tři hodiny kázali a potom se vrátili domů.

V naší literatuře jsem četl, že jsou pořádány veřejné přednášky, a tak jsem jednu zorganizoval. V Německu jsem na shromáždění nikdy nebyl, takže jsem se pouze dohadoval, jak by mělo vypadat, a mluvil jsem o Božím Království. Toho shromáždění se zúčastnilo osm lidí, což pro představitele mennonitské církve už bylo příliš. Uspořádali kampaň, aby lidem sebrali všechnu biblickou literaturu, kterou jsme jim dali, a přikázali, aby nás už nikdy nezdravili.

Později jsem byl předvolán do správního střediska kolonie a tam mě správce a dva duchovní z Kanady, kteří zde byli na návštěvě, několik hodin vyslýchali. Nakonec jeden z nich řekl: „Mladý muži, můžete věřit, čemu chcete, ale budete muset slíbit, že nebudete s nikým mluvit o své víře.“ Takový slib jsem nemohl dát. Řekli mi tedy, abych z kolonie odešel, protože nechtějí mít mezi „věrnými bratřími“ žádného „falešného proroka“. Když jsem odmítl, nabídli mi, že zaplatí náklady na dopravu pro celou rodinu. Stál jsem na svém rozhodnutí a dal najevo, že z kolonie neodejdu.

Téhož léta v roce 1953, jsem se zúčastnil sjezdu v Asunciónu. Tam jsem mluvil s Nathanem Knorrem ze světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Doporučil mi, abych se — vzhledem k tomu, že výsledky našeho kázání v kolonii mennonitů byly tak slabé — přestěhoval do hlavního města a spolupracoval  s malou skupinou misionářů, kteří tam byli přiděleni.

Dáváme Království na první místo

V celé Paraguayi bylo tehdy pouze asi 35 svědků. Mluvil jsem o tom návrhu s manželkou a ta byla ochotna začít zase znovu, i když přestěhováním do velkoměsta nadšená nebyla. V roce 1954 jsme si s Katerinou postavili cihlový dům — sami a ve svém volném čase. Nikdy jsme nevynechali žádné shromáždění a o víkendech jsme vždycky mluvili s lidmi o Bibli.

Jednou z mých výsad bylo doprovázet krajského dozorce, cestujícího služebníka, a sloužit mu jako tlumočník, když v Paraguayi navštěvoval některé kolonie, v nichž se mluvilo německy. Vzhledem k tomu, že španělsky jsem uměl jen málo, mé první tlumočení proslovu ze španělštiny do němčiny bylo pravděpodobně tím nejobtížnějším úkolem, který jsem kdy dostal.

Kvůli zdravotnímu stavu mé manželky jsme se v roce 1957 přestěhovali do Kanady. A v roce 1963 jsme pak šli do Spojených států. Ať jsme byli kdekoli, vždycky jsme se ve svém životě snažili dávat zájmy Království na první místo. (Matouš 6:33) Jsem Jehovovi Bohu velmi vděčný, že mi dovolil poznat pravdu z jeho Slova, Bible, už v době, když jsem byl mladý. Duchovní školení, které jsem dostal, mi bylo v mnoha ohledech užitečné po celý život.

Pomáhat druhým poznat obdivuhodné pravdy z Bible, které mi přinesly tak velkou útěchu, je nádherná výsada. Největší radost mám z toho, že všechny moje děti i vnoučata mají už od dětství užitek z biblického školení. Řídí se radou, kterou mi před dávnou dobou dal bratr Peters: „Ať se děje cokoli, nikdy nezapomeň sloužit dům od domu.“

[Praporek na straně 22]

Největší radost mám z toho, že všechny moje děti i vnoučata mají už od dětství užitek z biblického školení

[Obrázky na straně 20 a 21]

Katerina a já krátce před naší svatbou v roce 1950

[Obrázek na straně 21]

S prvním dítětem v našem domě v Paraguayi, 1952

[Obrázek na straně 23]

Společně s rodinou dnes

[Podpisek]

Fotografie: Keith Trammel © 2000

[Podpisek obrázku na straně 19]

Fotografie: Keith Trammel © 2000