Dopis z Dominikánské republiky

„Nikdy dřív jsem nepocítila takovou lásku“

NIURKA měla tento týden v našem sboru svůj první krátký rozbor biblických myšlenek. To, co chtěla říct, si nejprve napsala v Braillově písmu a pak se to naučila nazpaměť. Na pódiu jsem byla s ní a představovala jsem ženu, která se zajímá o biblickou pravdu. Mikrofon přenášel můj hlas do jejích naslouchátek. Posluchačům se program velmi líbil, a když jsme skončily, zatleskali jí tak hlasitě, že to slyšela i ona. Z jejího úsměvu byla vidět velká radost a uspokojení. Radost jsem měla i já. Misionářská služba je opravdu velmi odměňující.

Vzpomínám si, jak jsem se s Niurkou setkala poprvé. Bylo to před dvěma lety. Asi půl hodiny jsem jela autem po prašné polní cestě a pak jsem ji najednou zahlédla. Seděla na verandě jednoho venkovského domku, který byl ze dřeva a škvárových tvárnic a měl zrezivělou střechu. Celkový dojem dotvářely zvuky a zápach koz, králíků a psů. Niurka seděla sklesle se svěšenou hlavou — byl to obraz osamělosti a sklíčenosti. Bylo jí 34 let, ale vypadala mnohem starší.

Jemně jsem jí poklepala na rameno a ona zvedla hlavu. Nemohla mě ale vidět, protože před 11 lety ztratila zrak. Hlasitě jsem jí do ucha řekla své jméno a představila i svou spolupracovnici. Později jsme se dozvěděly, že Niurka trpí Marfanovým syndromem, což je genetické onemocnění, které jí způsobuje mnoho obtíží. Niurka má také těžkou cukrovku, a tak musí neustále sledovat hladinu cukru v krvi.

Dala jsem jí do ruky Bibli a ona poznala, co je to za knihu. Řekla, že předtím než oslepla, Bibli četla ráda. Přemýšlela jsem, jak bych tuto osamělou, pokornou a křehkou ženu mohla učit povzbuzujícím pravdám z Božího Slova. Protože znala abecedu, začala jsem tím, že jsem jí do rukou dávala plastová písmena. Zanedlouho se je naučila rozpoznávat. Díky tomu, že cítila moje ruce při znakování, časem dokázala každé písmeno přiřadit k písmenu v americkém znakovém jazyce. Postupně se naučila další znaky. Jelikož já jsem se znakovým jazykem teprve začínala, každé naše studium pro mě znamenalo hodiny příprav. Niurka i já jsme ale měly silnou motivaci, takže jsme se v tomto jazyce rychle zlepšovaly.

 Obrovský pokrok Niurka udělala potom, co od charitativní organizace dostala naslouchátka, která byla sice jednoduchá, ale nesmírně jí pomohla. Během více než 10 let, kdy nic neviděla a téměř nic neslyšela, se uzavřela do svého světa. Díky Jehovovu duchu však její mysl i srdce procitly, a ona získala poznání i naději a pocítila lásku. Netrvalo dlouho a Niurka začala s pomocí hůlky chodit za lidmi v okolí, aby s nimi mluvila o biblické pravdě.

Niurka studuje Bibli se svojí tetou a dvěma sestřenicemi. Pokaždé se pečlivě připravuje, což znamená, že se lekci naučí nazpaměť. Její zájemci přečtou odstavec a Niurka pak přečte otázku z knihy v Braillově písmu. Odpověď jí její spolupracovnice buď říká nahlas do ucha nebo znakuje do rukou.

Celý sbor Niurce pomáhá a povzbuzuje ji. Někteří spolukřesťané ji vozí na shromáždění a na sjezdy. Další s ní chodí do kazatelské služby. Niurka mi nedávno řekla: „Nikdy dřív jsem nepocítila takovou lásku.“ Na příštím oblastním sjezdu by ráda byla pokřtěna.

Když po úzké cestě přijíždíme k domu, kde Niurka bydlí, vidíme ji, jak spokojeně, s úsměvem na tváři sedí na verandě. Ptám se jí, proč se usmívá. Odpovídá: „Přemýšlím o tom, jak bude vypadat život v ráji. A představuji si, že tam už jsem.“

[Obrázek na straně 25]

Niurka s některými členy sboru před sálem Království

[Obrázek na straně 25]

Niurka mluví o biblické pravdě s druhými