V Keni byli dva průkopníci v kazatelské službě. Vešli do jednoho domu a ke svému překvapení uviděli na posteli drobného muže, který měl velmi malé tělo a krátké ruce. Když mu řekli o Božím slibu, že „bude chromý šplhat jako jelen“, nadšeně se usmíval. (Iz. 35:6)

Průkopníci se dozvěděli, že Onesmus má vrozenou lomivost kostí. Má je tak křehké, že se při sebemenším tlaku zlomí. Na tuto nemoc neexistuje žádná léčba, a proto byl smířený s tím, že celý život stráví v bolestech a na invalidním vozíku.

Onesmus začal studovat Bibli. Chtěl také chodit na shromáždění, ale jeho maminka byla proti. Bála se, že by se přitom mohl zranit a způsobit si další bolest. Bratři tedy shromáždění nahrávali a Onesmus je poslouchal doma. Po pěti měsících studia se ale rozhodl, že bude chodit na shromáždění i navzdory riziku.

Měl větší bolesti kvůli tomu, že se jich začal účastnit? Bylo to přesně naopak. Vzpomíná: „Když jsem byl na shromáždění, měl jsem pocit, že bolesti ustupují.“ Věřil, že se cítí lépe díky naději, o které se dozvídal. Jeho lepší nálady si všimla i maminka. Měla z toho velkou radost a také začala studovat Bibli. Říkávala: „Služba Bohu je pro mého syna lék.“

Zanedlouho se Onesmus stal nepokřtěným zvěstovatelem. Pak se dal pokřtít a teď je služebním pomocníkem. I když nemůže hýbat nohama a jednou rukou, chtěl dělat pro Jehovu vše, co je v jeho silách. Přál si být pomocným průkopníkem, ale váhal, zda si má podat přihlášku. Proč? Věděl, že by byl závislý na jiných lidech, kteří by ho museli tlačit na invalidním vozíku. Když o tom řekl bratrům a sestrám, slíbili, že mu pomohou. Svůj slib dodrželi a Onesmus díky tomu sloužil jako pomocný průkopník.

Když přemýšlel, zda se má přihlásit do pravidelné průkopnické služby, měl stejné obavy. Povzbudil ho ale denní text ze Žalmu 34:8: „Ochutnejte a vizte, že Jehova je dobrý.“ Onesmus o tom verši přemýšlel a rozhodl se, že si podá přihlášku. Teď chodí do služby čtyři dny v týdnu a vede několik biblických studií. Jeho zájemci dělají pěkné pokroky. V roce 2010 se účastnil školy průkopnické služby. Byl nadšený, že jedním z jeho instruktorů byl bratr, který mu vydal svědectví.

Onesmovi je skoro čtyřicet let a jeho rodiče už zemřeli, ale bratři a sestry ze sboru se o něj každý den starají. Je vděčný za všechno, co od Jehovy má, a těší se na den, kdy „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Iz. 33:24)