„NA CO to všechno je?“ zeptal se George Naish a ukazoval přitom na hromadu 18metrových klád uložených ve zbrojním skladu v Saskatoonu v kanadské provincii Saskatchewan. Dozvěděl se, že se z nich za první světové války stavěly signální věže. Bratr Naish později vyprávěl: „Napadlo mě, že by se z těch klád daly postavit vysílače. Tak se zrodila myšlenka mít teokratickou rozhlasovou stanici.“ O pouhý rok později, v roce 1924, začala vysílat jedna z prvních stanic, které v Kanadě šířily náboženské myšlenky. Měla označení CHUC.

Kanada má přibližně stejnou rozlohu jako Evropa, a proto bylo výhodné v této zemi šířit biblické poselství rozhlasem. Florence Johnsonová, která pracovala v rozhlasové stanici v Saskatoonu, řekla: „Díky našemu vysílání se pravda dostala k mnoha lidem, které bychom nemohli navštívit osobně. Rozhlas byl navíc v té době novinkou, takže lidé nadšeně poslouchali úplně všechno.“ V roce 1926 už badatelé Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým) provozovali vlastní rozhlasové stanice ve čtyřech kanadských městech. *

Co mohli lidé slyšet, když si některou z našich stanic naladili? Do vysílání neodmyslitelně patřila hudba. Zvěstovatelé z místního sboru zpívali za doprovodu několika hudebníků a někdy i menšího orchestru. Bratři samozřejmě také přednášeli kázání a vedli biblické rozhovory. Amy Jonesová, která se těchto rozhovorů účastnila, vzpomínala: „Ve službě se mi stávalo, že když jsem se představila, oslovený člověk řekl: ‚Tak to jste vy! Já jsem vás slyšel v rádiu.‘“

V Halifaxu v Novém Skotsku badatelé Bible zařadili do vysílání nový prvek — talk show. Při tomto programu mohli posluchači telefonovat do studia a vznášet biblické dotazy. Jeden bratr  napsal: „Mělo to obrovský ohlas. Telefonátů bývalo tolik, že se to téměř nedalo zvládnout.“

Badatelé Bible se podobně jako apoštol Pavel setkávali s nejrůznějšími reakcemi. (Sk. 17:1–5) Některým posluchačům se naše poselství líbilo. Například Hector Marshall zaslechl v rozhlase zmínku o Studiích Písem a objednal si šest svazků. Později napsal: „Myslel jsem si, že bych je mohl využívat při vyučování v nedělní škole.“ Když si však přečetl první svazek, rozhodl se, že ze své církve vystoupí. Stal se horlivým kazatelem a věrně sloužil Jehovovi až do své smrti v roce 1998. Na východě Nového Skotska, den po odvysílání přednášky „Království, naděje světa“, řekl plukovník J. A. MacDonald jednomu místnímu bratrovi: „Obyvatelé ostrova Cape Breton včera slyšeli tu nejlepší zprávu, jaká kdy v této části světa zazněla.“

Naproti tomu duchovní byli vzteky bez sebe. V Halifaxu někteří katolíci vyhrožovali, že vyhodí do vzduchu rozhlasovou stanici, která programy badatelů Bible vysílala. Na nátlak náboženských vůdců vláda v roce 1928 nečekaně oznámila, že stanicím, které patřily badatelům Bible, neobnoví vysílací licenci. Bratři a sestry na to reagovali kampaní s letákem Who Owns the Air? (Komu patří rozhlasové vlny?), ve kterém proti takovému nespravedlivému postupu protestovali. Vláda své rozhodnutí přesto nezměnila.

Jak to na malou skupinu Jehovových služebníků v Kanadě zapůsobilo? Utlumilo to jejich horlivost? Isabel Wainwrightová vyprávěla: „Zpočátku to opravdu vypadalo jako velké vítězství našich nepřátel. Kdyby ale Jehova chtěl, rozhodně tomu mohl zabránit. Usoudili jsme tedy, že dobrou zprávu o Království teď máme šířit nějakým jiným, ještě nápadnějším způsobem.“ Badatelé Bible v Kanadě přestali tolik spoléhat na rozhlasové vysílání a místo toho začali s dobrou zprávou přicházet k lidem domů. Ve své době však rozhlas jednoznačně přispěl k tomu, že se k lidem dostávala ta nejlepší zpráva, jakou mohli slyšet. (Z našeho archivu v Kanadě.)