Otázky čtenářů

Proč mohl Ježíš říci ženě, která byla známá jako hříšnice, že její hříchy jsou odpuštěny? (Luk. 7:37, 48)

Ježíš byl pozván na jídlo do domu farizea Šimona. Dozvěděla se o tom jedna žena, která přišla a „zaujala místo vzadu u jeho nohou“. Smáčela mu nohy slzami a utírala je svými vlasy, potom mu je něžně líbala a potírala vonným olejem. Biblická zpráva říká, že ta žena „byla ve městě známá jako hříšnice“. Každý nedokonalý člověk je hříšník, ale uvedeným výrazem Písmo obvykle označuje někoho, jehož hříchy jsou všeobecně známé. Ta žena byla pravděpodobně prostitutka. A právě jí Ježíš řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (Luk. 7:36–38, 48) Co tím myslel? A jak jí mohl odpustit, když ještě nebylo zaplaceno výkupné?

Poté, co žena Ježíšovi umyla nohy a pomazala je olejem, ale ještě před tím, než jí Ježíš odpustil, chtěl Šimonovi předat důležité poučení. Vyprávěl proto znázornění, v němž hřích přirovnal k dluhu, který je příliš velký na to, aby mohl být splacen. Řekl: „Dva muži byli dlužníky nějakého věřitele; jeden dlužil pět set denárů, ale druhý padesát. Když neměli čím splatit, velkoryse jim oběma odpustil. Který z nich ho tedy bude více milovat?“ Šimon odpověděl: „Předpokládám, že ten, komu velkoryse odpustil víc.“ Ježíš mu nato řekl: „Usoudil jsi správně.“ (Luk. 7:41–43) Každý člověk Bohu dluží poslušnost, takže když jsme neposlušní, a tím hřešíme, nedáváme Bohu to, co mu náleží. Naše dluhy tak narůstají. Jehova je však jako věřitel, který je ochoten nám je odpustit. Proto Ježíš své následovníky povzbuzoval, aby Boha v modlitbě prosili: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům.“ (Mat. 6:12) A z Lukáše 11:4 vyplývá, že těmito dluhy jsou hříchy.

Na základě čeho Bůh odpouštěl hříchy v minulosti? Jeho dokonalá spravedlnost vyžaduje, aby trestem za hřích byla smrt. Proto Adam za svůj hřích zaplatil životem. Později dal Bůh izraelskému národu Zákon, který umožňoval, aby provinilec přinesl zvířecí oběť, díky níž mu Jehova mohl hříchy odpustit. Apoštol Pavel napsal: „Téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví, a pokud není vylita krev, nedochází k odpuštění.“ (Hebr. 9:22) Židé tedy neznali žádný jiný způsob, jak jim Bůh mohl hříchy odpustit. Není tedy překvapující, že ti, kdo tehdy byli v Šimonově domě, měli námitky proti tomu, co Ježíš řekl. Uvažovali: „Kdo to je, že dokonce odpouští hříchy?“ (Luk. 7:49) Na základě čeho tedy mohlo být odpuštěno provinění té ženy, o níž všichni věděli, že je hříšnice?

První proroctví, které Jehova pronesl po vzpouře Adama a Evy, se týkalo jeho záměru vzbudit „semeno“, kterému Satan a jeho „semeno“ zhmoždí patu. (1. Mojž. 3:15) K tomu došlo, když Ježíše jeho nepřátelé zabili. (Gal. 3:13, 16) Kristova prolitá krev slouží jako výkupné, které lidstvo osvobozuje od hříchu a smrti. Jelikož neexistuje nic, co by Jehovovi mohlo zabránit, aby svůj záměr splnil, ve chvíli, kdy řekl to, co je zaznamenáno v 1. Mojžíšově 3:15, z jeho stanoviska už bylo výkupné jako by zaplaceno. Díky tomu Bůh mohl odpouštět těm, kdo v jeho sliby projevovali víru.

V předkřesťanské době k takovým lidem, které Jehova považoval za spravedlivé, patřili  například Enoch, Noe, Abraham, Raab a Job. Ti s vírou očekávali splnění Božích slibů. Učedník Jakub napsal: „Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ A o Raab řekl: „Nebyla stejným způsobem i nevěstka Raab prohlášena za spravedlivou skutky?“ (Jak. 2:21–25)

David, král starověkého Izraele, se dopustil několika vážných hříchů. Projevoval však silnou víru v Boha a pokaždé dal najevo skutečné pokání. Na základě Ježíšovy výkupní oběti, která teprve měla být poskytnuta, mohl Jehova Davidovi jeho provinění odpustit, aniž slevil ze svých spravedlivých měřítek. Písmo totiž uvádí: „Bůh [Ježíše] vystavil jako obětní dar ke smíření prostřednictvím víry v jeho krev. To proto, aby dal najevo svou vlastní spravedlnost, protože odpouštěl hříchy, které se staly v minulosti, zatímco Bůh projevoval snášenlivost; aby tak dal najevo v tomto nynějším období svou vlastní spravedlnost, aby byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše.“ (Řím. 3:25, 26)

V podobné situaci jako David byla zjevně i žena, která Ježíšovi pomazala olejem nohy. Žila nemravným způsobem života, ale činila pokání. Uvědomovala si, že potřebuje vykoupení z hříchu, a tím, co udělala, dala najevo, že si velmi váží Ježíše jako toho, skrze něhož Jehova výkupné poskytne. V tu chvíli výkupní oběť sice ještě nebyla předložena, ale bylo naprosto jisté, že k tomu dojde, takže její hodnota mohla být ve prospěch té ženy již uplatněna. Proto jí Ježíš řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“

Tato zpráva jasně ukazuje, že Ježíš se hříšníkům nevyhýbal a že s nimi jednal laskavě. Navíc z ní vyplývá, že Jehova je ochoten kajícným hříšníkům odpustit. To je pro nás, nedokonalé lidi, nádherné ujištění.

[Obrázek na straně 7]

Bylo jim to počítáno za spravedlnost