Věrný správce zastoupený vedoucím sborem

„Kdo je skutečně věrný správce, ten rozvážný, kterého jeho pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim v pravý čas dával jejich vyměřené zásoby jídla?“ (LUK. 12:42)

1, 2. Jakou důležitou otázku Ježíš položil, když mluvil o znamení posledních dnů?

KDYŽ Ježíš mluvil o znamení posledních dnů, zeptal se: „Kdo je skutečně ten věrný a rozvážný otrok, kterého jeho pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával jejich pokrm v pravý čas?“ Potom řekl, že tento otrok bude za svou věrnost odměněn tím, že ho Pán ustanoví nad veškerým svým majetkem. (Mat. 24:45–47)

² O několik měsíců dříve Ježíš položil podobnou otázku. (Přečti Lukáše  12:42–44.) Otroka tehdy označil za „správce“ a o ‚čeledi‘ mluvil jako o ‚služebnictvu‘. Správce je ten, kdo řídí domácnost nebo na ni dohlíží a má pod sebou ostatní sluhy, přestože i on sám je sluhou. Kdo je tento otrok neboli správce a jak rozděluje „pokrm v pravý čas“? Pro každého z nás je důležité, abychom rozpoznali, prostřednictvím koho Pán poskytuje duchovní pokrm.

3. (a) Jak Ježíšova slova o ‚otrokovi‘ vysvětlují komentátoři z řad křesťanstva? (b) Kdo je „správce“ neboli „otrok“ a kdo je ‚služebnictvo‘ neboli ‚čeleď‘?

³ Komentátoři z řad křesťanstva často uplatňují Ježíšova slova na ty, kdo v jejich církvích mají odpovědné postavení. Ježíš, „pán“ z podobenství, však neřekl, že bude mnoho otroků rozptýlených mezi různými sektami křesťanstva. Naopak jasně prohlásil, že bude jen jeden „správce“ neboli „otrok“, kterého ustanoví nade vším svým majetkem. Tento časopis opakovaně vysvětloval, že správcem je „malé stádo“ pomazaných křesťanů jako celek. Kontext slov z Lukáše 12:42–44 ukazuje, že Ježíš mluvil právě o nich. (Luk. 12:32) Slova ‚služebnictvo‘ a ‚čeleď‘ se rovněž vztahují na pomazané, ale v tomto případě jako na jednotlivce. Vzniká zajímavá otázka: Podílí se každý člen třídy otroka na poskytování duchovního pokrmu v pravý čas? Pečlivé zkoumání Písma na to jasně odpovídá.

Jehovův sluha v minulosti

4. Jak Jehova označil starověký izraelský národ a čeho důležitého bychom si měli povšimnout?

⁴ Jehova označil svůj lid, starověký izraelský národ, za svého sluhu. Řekl: „‚Jste moji svědkové [množné číslo],‘ je Jehovův výrok, ‚ano můj sluha [jednotné číslo], kterého jsem vyvolil.‘“ (Iz. 43:10) K tomuto kolektivnímu sluhovi patřili všichni členové izraelského národa. Je však důležité si povšimnout, že za vyučování v Izraeli nesli odpovědnost pouze kněží a ostatní Levité. (2. Par. 35:3; Mal. 2:7)

5. Jaká velká změna měla podle Ježíšových slov nastat?

⁵ Byl izraelský národ otrokem, o kterém mluvil Ježíš? Ne. Je to patrné ze slov, která Ježíš řekl Židům: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ (Mat. 21:43) Bylo zřejmé, že měla přijít změna — Jehova si vyvolí nový národ. Vyučování v tomto národu však mělo probíhat podle stejného vzoru jako v případě Božího sluhy ve starověkém Izraeli.

Objevuje se věrný otrok

6. Jaký nový národ začal existovat o Letnicích roku 33 n. l. a kdo k němu patří?

⁶ Nový národ, ‚Boží Izrael‘, je tvořen duchovními Izraelity. (Gal. 6:16; Řím. 2:28, 29; 9:6) Začal existovat o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl na Ježíšovy následovníky vylit Boží duch. Od té doby se všichni duchem pomazaní křesťané stávají součástí národa, který slouží jako otrok ustanovený Pánem, Ježíšem Kristem. Každý člen tohoto národa byl pověřen kázáním dobré zprávy a činěním učedníků. (Mat. 28:19, 20) Měl se však každý člen této skupiny podílet na poskytování duchovního pokrmu v pravý čas? Podívejme se, jak na tuto otázku odpovídá Písmo.

7. Co bylo prvořadou povinností apoštolů a jaký úkol jim později přibyl?

⁷ Když Ježíš vybral 12 apoštolů, vyslal je, aby lidem kázali dobrou zprávu. To byla jejich prvořadá povinnost. (Přečti Marka 3:13–15.) Toto pověření bylo v souladu se základním významem řeckého slova  apostolos, které je odvozeno od slovesa, jež znamená „vyslat“. Časem byl založen křesťanský sbor a apoštolům přibyl další úkol, totiž vykonávat „dozorčí úřad“. (Sk. 1:20–26)

8, 9. (a) Kdo především nesl odpovědnost za poskytování duchovního pokrmu? (b) Komu dalšímu byly se souhlasem vedoucího sboru svěřeny závažné úkoly?

⁸ Kdo především nesl odpovědnost za poskytování duchovního pokrmu? To je patrné z událostí, ke kterým došlo po Letnicích. Když vyvstal spor týkající se každodenního rozdělování jídla mezi vdovy, apoštolové svolali učedníky a řekli: „Nelíbí se nám opouštět Boží slovo, abychom rozdělovali jídlo na stoly.“ (Přečti Skutky 6:1–6.) Potom jmenovali duchovně způsobilé bratry, kteří se touto „nutnou záležitostí“ měli zabývat. Apoštolové se tak mohli věnovat „službě slova“. Tomuto opatření Jehova požehnal, takže „Boží slovo . . . dále rostlo, a v Jeruzalémě se velmi množil počet učedníků“. (Sk. 6:7) Za poskytování duchovního pokrmu tedy nesli odpovědnost především apoštolové. (Sk. 2:42)

⁹ Časem byly závažné úkoly svěřeny i dalším křesťanům. Pod vedením svatého ducha vyslal sbor v Antiochii Pavla a Barnabáše jako misionáře. I jim se začalo říkat apoštolové, i když k původním 12 nepatřili. (Sk. 13:1–3; 14:14; Gal. 1:19) Jejich jmenování potvrdil vedoucí sbor v Jeruzalémě. (Gal. 2:7–10) Krátce nato Pavel napsal svůj první inspirovaný dopis a tím se začal podílet na poskytování duchovního pokrmu.

10. Podíleli se všichni duchem pomazaní křesťané v prvním století na přípravě duchovního pokrmu? Vysvětli to.

¹⁰ Podíleli se však všichni pomazaní křesťané na organizaci kazatelského díla a na přípravě duchovního pokrmu? Apoštol Pavel napsal: „Jsou snad všichni apoštoly? Jsou snad všichni proroky? Jsou snad všichni učiteli? Provádějí snad všichni mocné skutky?“ (1. Kor. 12:29) Pavlova nevyřčená odpověď je ne. I když se všichni duchem zplození křesťané podíleli na kazatelské činnosti, jen velmi málo z nich — pouhých osm mužů — Jehova použil k napsání 27 knih Křesťanských řeckých písem.

Věrný otrok v současnosti

11. Nad čím je věrný otrok ustanoven?

¹¹ Ježíšova slova zapsaná v Matoušovi 24:45 jasně ukazují, že třída věrného a rozvážného otroka měla být na zemi i v čase konce. Zjevení 12:17 o těchto křesťanech mluví jako o ‚zbývajících‘ ze semene ženy. Tento ostatek je ustanoven nad veškerým Kristovým „majetkem“ na zemi. K ‚majetku‘, o který se věrný správce stará, mimo jiné patří pozemští poddaní Království a budovy, jež se používají k podpoře kázání dobré zprávy.

12, 13. Jak křesťan ví, zda má nebeskou naději?

¹² Jak křesťan ví, zda má nebeskou naději a patří k ostatku duchovních Izraelitů? Odpověď poskytují slova apoštola Pavla, která byla určena těm, kdo měli stejně jako on nebeskou naději. Napsal: „Všichni ti, kdo jsou vedeni Božím duchem, jsou . . . Boží synové. Vždyť jste neobdrželi ducha otroctví, který opět působí strach, ale obdrželi jste ducha přijetí za syny, a tímto duchem voláme: ‚Abba, Otče!‘ Duch sám vydává svědectví s naším duchem, že jsme Boží děti. Jsme-li tedy děti, jsme také dědicové; vskutku Boží dědicové, ale spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpíme,  abychom také byli spolu oslaveni.“ (Řím. 8:14–17)

¹³ Jednoduše řečeno, tito křesťané jsou pomazáni Božím svatým duchem a dostávají nebeské „povolání“ neboli „pozvání“, které pochází od Boha. (Hebr. 3:1; ppč.) To, že jsou zplozeni jako Boží synové, přijímají bez otázek, pochybností nebo strachu. (Přečti 1. Jana 2:20, 21.) Nebeskou naději si tedy nevybírají — je to Jehova, kdo na ně vkládá svou pečeť neboli svatého ducha. (2. Kor. 1:21, 22; 1. Petra 1:3, 4)

Vyrovnaný názor

14. Jak se pomazaní dívají na pozvání, které od Boha dostali?

¹⁴ Jak by na sebe měli pomazaní křesťané pohlížet, zatímco čekají na svou nebeskou odměnu? Uvědomují si, že sice dostali nádherné pozvání, ale zatím je to opravdu jen pozvání. Pokud mají nebeskou odměnu získat, musí zůstat věrní až do smrti. Pokorně se ztotožňují se slovy apoštola Pavla, který napsal: „Bratři, ještě se nepovažuji za toho, který to uchopil. Jde však o jedno: Zapomínám na věci za sebou a napřahuji se po věcech před sebou, usiluji o cíl, o cenu Božího povolání vzhůru prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Fil. 3:13, 14) Členové pomazaného ostatku musí dělat vše, co je v jejich silách, aby „chodili hodni povolání, kterým . . . byli povoláni, s úplnou ponížeností mysli“ a „s bázní a chvěním“. (Ef. 4:1, 2; Fil. 2:12; 1. Tes. 2:12)

15. (a) Jak by se křesťané měli dívat na ty, kdo při Památné slavnosti přijímají symboly? (b) Jak se na sebe dívají pomazaní?

¹⁵ Na druhou stranu, jak by se na křesťana, který nabyl přesvědčení, že je pomazaný, a začal při Památné slavnosti přijímat symboly, měli dívat druzí? Neměli by ho soudit. Je to věc mezi ním a Jehovou. (Řím. 14:12) Křesťané, kteří jsou skutečně pomazaní svatým duchem, však nevyžadují mimořádnou pozornost. Nemyslí si, že díky svému pomazání získali nějaké zvláštní „poznání“, které nemohou mít duchovně zralí členové ‚velkého zástupu‘. (Zjev. 7:9)  Ani si nemyslí, že nutně musí mít více svatého ducha než jejich společníci ze skupiny ‚jiných ovcí‘. (Jan 10:16) Neočekávají, že se s nimi bude jednat jako s nadřazenými, a ani netvrdí, že když přijímají symboly, měli by mít vyšší postavení než jmenovaní starší ve sboru.

16–18. (a) Mají všichni pomazaní podíl na zjevování nových duchovních pravd? Znázorni to. (b) Proč se vedoucí sbor nemusí radit s každým, kdo se hlásí k třídě otroka?

¹⁶ Tvoří všichni tito pomazaní nějakou celosvětovou síť, skrze niž jsou zjevovány nové duchovní pravdy? Ne. Třída otroka je sice jako celek odpovědná za sycení duchovní domácnosti, ale ne všichni jednotlivci z této třídy mají v tomto ohledu nějaké úkoly. (Přečti 1. Korinťanům 12:14–18.) Jak jsme již uvedli, v prvním století se všichni pomazaní podíleli na životně důležité kazatelské činnosti. Avšak jen velmi málo z nich napsalo biblické knihy a dohlíželo na křesťanský sbor.

¹⁷ Znázorněme si to. V Písmu se někdy píše o tom, že ‚sbor‘ podnikne určité kroky při řešení právních záležitostí. (Mat. 18:17) Ve skutečnosti to však udělají pouze starší, kteří sbor zastupují. Než v dané záležitosti rozhodnou, neptají se všech členů sboru na jejich názor. Teokraticky vykonávají úlohu, která jim byla svěřena — jednají jménem celého sboru.

¹⁸ Podobně dnes třídu otroka zastupuje omezený počet pomazaných mužů. Tito bratři tvoří vedoucí sbor svědků Jehovových. Dohlížejí na činnost Božího lidu a na program duchovního sycení. Stejně jako v prvním století ani dnes se vedoucí sbor neptá každého člena třídy otroka na názor, než udělá nějaké rozhodnutí. (Přečti Skutky 16:4, 5.) Všichni pomazaní svědkové jsou však plně zapojeni do naléhavého žňového díla, které nyní probíhá. „Věrný a rozvážný otrok“ tvoří jedno tělo, ale jeho jednotliví členové, podobně jako údy v těle, mají různé úkoly. (1. Kor. 12:19–26)

19, 20. Jaký vyrovnaný názor má velký zástup na ‚věrného a rozvážného otroka‘ a na vedoucí sbor, který ho zastupuje?

¹⁹ Jak by výše uvedené skutečnosti měly ovlivnit stále rostoucí velký zástup těch, kdo mají naději na věčný život na zemi? Tito lidé patří ke Královu majetku a s radostí plně podporují všechna opatření vedoucího sboru, který ‚věrného a rozvážného otroka‘ zastupuje. Členové velkého zástupu si váží duchovního pokrmu, jenž je pod dohledem vedoucího sboru připravován. Mají úctu k třídě otroka, ale současně si dávají pozor, aby nikoho z těch, kdo se k této třídě hlásí, nevyvyšovali. Žádný křesťan, který byl skutečně pomazán Božím duchem, po takovém zacházení netouží ani ho neočekává. (Sk. 10:25, 26; 14:14, 15)

²⁰ Ať už patříme k pomazanému ostatku, nebo jsme členy velkého zástupu, buďme rozhodnuti plně spolupracovat s věrným správcem a vedoucím sborem, který ho zastupuje. Všichni ‚zůstaňme bdělí‘ a prokažme se jako věrní až do konce. (Mat. 24:13, 42)

Zapamatovali jste si?

• Kdo je „věrný a rozvážný otrok“ a kdo je čeleď?

• Jak křesťan ví, zda má nebeskou naději?

• Kdo především nese odpovědnost za přípravu nového duchovního pokrmu?

• Jak by se na sebe měl dívat pomazaný křesťan?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 23]

Podobně jako tomu bylo v prvním století, i dnes třídu věrného a rozvážného otroka zastupuje vedoucí sbor