Římské silnice — pomníky starověkého stavitelství

KTERÁ římská památka je nejvýznamnější? Řekli byste, že je to Koloseum, jehož rozvaliny můžete v Římě dodnes navštívit? Pokud bychom chtěli uvažovat o římských stavbách, které vydržely nejdéle a které přispěly k utváření dějin, skončili bychom u silnic.

Římské cesty nesloužily jen k přepravě zboží a přesunu armád. Podle Romola A. Staccioliho, odborníka na epigrafii, se po silnicích „šířily myšlenky, umělecké vlivy a také filozofické a náboženské nauky“, včetně křesťanství.

Ve starověku byly římské cesty považovány za monumentální dílo. Během staletí Římané vybudovali promyšlenou silniční síť, jejíž délka nakonec přesahovala 80 000 kilometrů a jež se rozkládala na území, o něž se dnes dělí více než 30 států.

První důležitou via publica neboli veřejnou silnicí, jak bychom řekli dnes, byla via Appia neboli Appiova silnice. Říkalo se jí královna silnic a spojovala Řím s Brundisiem (nyní Brindisi), přístavním městem, které bylo bránou na Východ. Tato silnice nese název po římském úředníkovi jménem Appius Claudius Caecus, který přibližně v roce 312 př. n. l. zahájil její výstavbu. Z Říma vedly také via Salaria a via Flaminia, které obě směřovaly na východ k Jaderskému moři a otevíraly cestu jak na Balkán, tak do Porýní a Podunají. Via Aurelia vedla na sever do Galie a na Iberský neboli Pyrenejský poloostrov, kdežto via Ostiensis vedla do Ostie, což byl přístav, který Římané často používali při svých plavbách do Afriky.

Největší stavitelský projekt v Římské říši

Cesty byly pro Řím důležité dokonce už před tím, než jeho obyvatelé začali budovat nové silnice. Město vzniklo tam, kde se starověké stezky sbíhaly u jediného brodu, který existoval přes dolní tok řeky Tibery. Podle starověkých pramenů napodobovali Římané při vylepšování stávajících cest Kartagince. Už před nimi však byli mistry ve stavění silnic pravděpodobně Etruskové. Zbytky jimi postavených cest se dochovaly až dodnes. Navíc ještě před dobou Říma existovalo v této oblasti mnoho frekventovaných stezek. Ty byly zřejmě používány pastevci k nahánění dobytka z jedné pastvy na druhou. Po takových cestách se však putovalo obtížně, protože v období sucha byly prašné, zatímco v deštivém byly bahnité. Římané své silnice budovali často právě na místě takových stezek.

Římské cesty byly pečlivě naprojektovány a byly stavěny tak, aby byly trvanlivé, praktické a krásné. V ideálním případě spojovaly výchozí bod s cílovým tou nejkratší možnou trasou, což vysvětluje, proč je na římských silnicích mnoho přímých úseků. Často však tyto cesty musely kopírovat přirozený reliéf krajiny. V kopcovitém a hornatém terénu římští inženýři stavěli cesty zhruba do poloviny svahu na jeho slunečné straně. Pro cestovatele se  tím minimalizovalo nepohodlí způsobené nepřízní počasí.

Jak ale Římané své silnice stavěli? Pracovní metody se sice různily, ale archeologické vykopávky odhalily v zásadě následující postup.

Nejdřív se určilo, kudy cesta povede. To bylo úkolem tehdejších vyměřovačů. Pak následovalo úmorné kopání, které vykonávali legionáři, dělníci nebo otroci. Nejdřív byly vykopány dva souběžné příkopy. Minimální vzdálenost mezi nimi byla asi 2,4 metru, ale obvykle to byly 4 metry, a v zatáčkách ještě víc. Celková šířka hotové silnice včetně chodníků vedených po obou stranách mohla být až 10 metrů. Po vykopání příkopů byla odstraněna zemina mezi nimi, čímž vznikl jakýsi žlab. Jakmile se při hloubení narazilo na pevný podklad, vzniklý žlab se zaplnil třemi až čtyřmi vrstvami různých materiálů. Jako první se obvykle položily velké kameny nebo hrubý štěrk. Pak následovala vrstva oblázků nebo plochých kamenů, někdy zpevněná cementem. Na ně se  kladla vrstva udusaného štěrku nebo kamenné drti.

Povrch některých římských silnic tvořil jen udusaný štěrk. Obdiv si však tehdy získaly především silnice dlážděné. Povrch takových silnic sestával z velkých kamenných desek získaných většinou z nějakého nedalekého lomu. Profil silnic byl mírně vydutý, aby dešťová voda mohla ze středu silnice stékat do příkopů po obou stranách. Popsaný stavební postup přispěl k trvanlivosti těchto monumentů, z nichž některé se díky tomu dochovaly až dodnes.

Asi 900 let po vybudování Appiovy silnice o ní byzantský dějepisec Prokopios mluvil jako o „skvostu“. O kamenných deskách, které tvořily její povrch, napsal: „I navzdory dlouhým věkům, které uplynuly, a spoustě vozů, které po nich dennodenně projíždějí, se jejich stav nijak nezhoršil, ba dokonce ani neztratily nic ze své hladkosti.“

Jak Římané při stavbě silnic překonávali přírodní překážky, například řeky? Jedním řešením byly mosty, z nichž některé stojí až dodnes a mlčky tak svědčí o genialitě starověkých římských stavitelů. Již méně známé jsou římské tunely. Vezmeme-li však v úvahu tehdejší dostupnou techniku, byla jejich stavba ještě náročnější než stavba mostů. Jedna publikace uvádí: „Římští stavitelé . . . dosáhli takových výsledků, jaké nebylo možné napodobit po celá staletí.“ Příkladem je tunel Furlo na via Flaminia. V roce 78 n. l. po pečlivém naprojektování byl v masivní skále proražen 40metrový tunel, který byl 5 metrů široký a 5 metrů vysoký. S tehdejšími technickými prostředky to byl vskutku obdivuhodný výkon. Vybudování takového systému silnic bylo jedním z vůbec největších počinů lidstva.

Cestovatelé a šíření myšlenek

Silnice využívali vojáci i obchodníci, kazatelé i cestovatelé, herci i gladiátoři. Ti, kdo cestovali pěšky, za den většinou urazili asi 25 až 30 kilometrů. Pocestní mohli získat informace o vzdálenostech díky milníkům. Byly to kameny nejrůznějších tvarů, většinou válcovité, a byly od sebe rozmístěny ve vzdálenosti 1 480 metrů, což je délka římské míle. Při silnicích byla také odpočívadla, kde mohli pocestní vyměnit koně, koupit si něco k snědku  nebo v některých případech i přenocovat. Na místě některých takových hostinců později vznikla malá městečka.

Krátce před vznikem křesťanství zavedl Caesar Augustus program pravidelné údržby silnic. Jmenoval úředníky, kteří se měli o jednu nebo více silnic starat. Na římském Fóru vztyčil takzvaný miliarium aureum neboli zlatý milník. Tento sloup s lesklými bronzovými písmeny byl ideální „konečnou stanicí“ všech římských silnic v Itálii. Právě v souvislosti s ním vzniklo rčení: „Všechny cesty vedou do Říma.“ Augustus vystavil také mapy s vyobrazeným systémem říšských silnic. Silniční síť zřejmě optimálně vyhovovala potřebám a požadavkům tehdejší doby.

Někteří starověcí cestovatelé si putování mohli usnadnit dokonce tím, že si pořídili itineráře neboli psané průvodce. V nich byly uvedeny takové informace jako vzdálenost mezi jednotlivými zastávkami a popis služeb, které se na takových odpočívadlech poskytovaly. Opatřit si takové průvodce však bylo nákladné, a proto si je nemohl dovolit každý.

I přesto však křesťanští kazatelé plánovali a podnikali mnoho dalekých cest. Když se apoštol Pavel chtěl dostat na východ, cestoval podobně jako jeho současníci především po moři, protože se dal využít převládající západní vítr. (Skutky 14:25, 26; 20:3; 21:1–3) Ve Středozemí fouká západní vítr hlavně během letních měsíců. Když však Pavel cestoval na západ, obvykle putoval po souši a využíval při tom římský silniční systém. Tímto způsobem absolvoval svou druhou a třetí misionářskou cestu. (Skutky 15:36–41; 16:6–8; 17:1, 10; 18:22, 23; 19:1) * Přibližně v roce 59 n. l. cestoval po Appiově silnici do Říma a na Appiově fóru neboli Appiově tržišti, které leželo 74 kilometrů jihovýchodně od Říma, se setkal se svými spoluvěřícími. Další křesťané na něj čekali o čtrnáct kilometrů dál, na odpočívadle zvaném Tři krčmy. (Skutky 28:13–15) Asi v roce 60 n. l. Pavel mohl říct, že dobrá zpráva byla kázána po celém tehdy známém světě. (Kolosanům 1:6, 23) A svou úlohu v tom sehrál právě systém silnic.

Římské silnice jsou tedy výjimečnou a trvalou památkou a tato monumentální díla přispěla k šíření dobré zprávy o Božím Království. (Matouš 24:14)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

Římský milník

[Obrázek na straně 15]

Via Appia na římském předměstí

[Obrázek na straně 15]

Silnice ve starověké Ostii, Itálie

[Obrázek na straně 15]

Koleje vyježděné starověkými povozy, Rakousko

[Obrázek na straně 15]

Úsek římské silnice označený milníky, Jordánsko

[Obrázek na straně 16]

Ruiny hrobek podél via Appia nedaleko Říma

[Obrázek na straně 16]

Tunel Furlo na via Flaminia v kraji Marche

[Obrázek na straně 16 a 17]

Tiberiův most na via Emilia v Rimini, Itálie

[Obrázek na straně 17]

Pavel se setkal se svými spoluvěřícími na rušném Appiově fóru neboli Appiově tržišti

[Podpisky obrázku na straně 15]

Vlevo, Ostie: ©danilo donadoni/Marka/age fotostock; vpravo, silnice označená milníky: Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.