Životní příběh

Chci i nadále sloužit svému Stvořiteli

VYPRÁVÍ CONSTANCE BENANTIOVÁ

Všechno se to seběhlo tak rychle! Naše ani ne dvouletá dceruška Camille dostala vysokou horečku a za šest dnů zemřela. Zármutek, který jsem cítila, byl nesnesitelný. Přála jsem si umřít také. Proč Bůh připustil, aby se něco takového stalo? Byla jsem zmatená.

MOJI rodiče pocházeli ze sicilského města Castellammare del Golfo v Itálii. Přistěhovali se do New Yorku, kde jsem se 8. prosince 1908 narodila. Naši rodinu tvořili otec s matkou a jejich osm dětí — pět chlapců a tři děvčata. *

Roku 1927 začal můj otec Santo Catanzaro docházet na shromáždění skupinky badatelů Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Ital Giovanni De Cecca, bratr, který sloužil v ústředí (nazývaném betel) v newyorském Brooklynu, pořádal shromáždění v místě, kde jsme bydleli, v sousedním státě New Jersey. Otec začal kázat a později vstoupil do celodobé služby, v níž vytrvával až do své smrti v roce 1953.

Moje matka si v mládí přála být jeptiškou, ale její rodiče to nechtěli dovolit. Právě kvůli jejímu vlivu jsem se k otci při studiu Bible zpočátku nechtěla připojit. Brzy jsem si však začala na otci  všímat určitých změn. Byl klidnější a mírnější, a navíc v rodině panovala pokojnější atmosféra. A to se mi líbilo.

V té době jsem se seznámila s Charlesem, svým vrstevníkem, který se narodil v Brooklynu. I jeho rodina přišla ze Sicílie. Brzy jsme se zasnoubili a nedlouho poté, co se otec vrátil ze sjezdu svědků Jehovových, který se roku 1931 konal ve městě Columbus ve státě Ohio, jsme se vzali. Do roka se nám narodila Camille. Když zemřela, nic mě nemohlo utěšit. Jednoho dne mi plačící Charles řekl: „Camille byla stejně tak moje dcera jako tvoje. Nemohli bychom prostě žít dál a být jeden druhému oporou?“

Přijímáme biblickou pravdu

Charles mi připomněl, že můj otec mluvil v proslovu, který přednesl na Camillině pohřbu, o naději na vzkříšení. „Ty opravdu věříš ve vzkříšení?“ zeptala jsem se.

„Věřím!“ odpověděl. „Co kdybychom toho poznali z Bible víc?“

Tu noc jsem nemohla spát. V šest ráno jsem zašla za otcem, ještě než šel do práce, a řekla jsem mu, že Charles a já chceme studovat Bibli. Nadšeně mě objal. Matka, která ještě ležela, zaslechla, že si povídáme. Zeptala se mě, co se stalo. „Nic,“ odpověděla jsem. „Prostě chceme s Charlesem studovat Bibli.“

„Studovat Bibli potřebujeme všichni,“ řekla. A tak jsme i s mými bratry a sestrami začali studovat všichni — celkem nás bylo jedenáct.

Díky studiu Bible jsem nalezla útěchu a postupně jsem místo duševního zmatku a zármutku začala pociťovat naději. O rok později, v roce 1935, jsme s Charlesem začali o biblických pravdách kázat druhým lidem. V únoru 1937 jsme v brooklynském ústředí vyslechli přednášku, v níž byl na základě Písma vysvětlen význam křtu ve vodě, a pak jsme se spolu s mnoha dalšími dali v nedalekém hotelu pokřtít. Neudělala jsem to jen kvůli tomu, že jsem chtěla jednoho dne opět spatřit svou dcerku, ale také proto, že jsem toužila sloužit svému Stvořiteli, kterého jsem poznala a kterého jsem si zamilovala.

Vstupujeme do celodobé služby

Mluvit s druhými o tom, co jsem se dozvěděla, byla radostná a uspokojující práce, zvláště proto, že tehdy mnozí lidé přijímali  poselství o Království a sami jej začínali ohlašovat. (Matouš 9:37) Roku 1941 jsme se s Charlesem stali průkopníky, což je označení pro celodobé služebníky z řad svědků Jehovových. Nedlouho poté jsme si koupili obytný přívěs a Charles předal rodinnou továrnu na kalhoty mému bratru Frankovi. Po nějaké době jsme měli velkou radost, když jsme dostali dopis, v němž bylo oznámení, že jsme byli jmenováni jako zvláštní průkopníci. Naším působištěm se stalo nejprve New Jersey a později jsme sloužili ve státě New York.

Během sjezdu, který se konal roku 1946 v Baltimoru ve státě Maryland, jsme byli požádáni, abychom přišli na setkání se zvláštními zástupci svědků Jehovových. Tam jsme se setkali s Nathanem H. Knorrem a Miltonem G. Henschelem. Mluvili s námi o misionářské službě a především o kazatelské činnosti v Itálii. Požádali nás, abychom zvážili možnost, že bychom absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead.

„Promyslete si to,“ vybídli nás, „a pak nám řekněte, jak jste se rozhodli.“ Když jsme s Charlesem vyšli z kanceláře, vyměnili jsme si pohledy, otočili se a okamžitě vešli zase dovnitř. Řekli jsme: „Už jsme to promysleli. Jsme připraveni jít do Gileadu.“ O deset dní později jsme už byli v Gileadu jako studenti sedmé třídy.

Na ty měsíce školení se nedá zapomenout. Nejvíc na nás zapůsobila trpělivost a láska instruktorů, kteří nás připravovali na těžkosti, jimž budeme muset čelit v zahraničním působišti. Po graduaci, která se konala v červenci 1946, jsme byli nejprve na čas posláni do New Yorku, kde žilo mnoho Italů. A pak přišel ten velký den! Nastal 25. červen 1947 a my jsme se vydali do Itálie, našeho misionářského působiště.

Usazujeme se ve svém působišti

Vypluli jsme na lodi, která byla dříve používána pro vojenské účely, a po čtrnácti dnech plavby jsme zakotvili v italském přístavu Janov. Na městě byly ještě patrné stopy druhé světové války, jež skončila jen dva roky předtím. Například na nádraží chyběly po bombardování všechny okenní tabulky. Z Janova jsme se dostali nákladním vlakem do Milána, kde sídlila odbočka a misionářský domov.

Životní podmínky v poválečné Itálii byly hrozné. Probíhaly sice obnovovací práce, ale všude vládla chudoba. Po čase jsem začala mít vážné zdravotní obtíže. Jeden lékař mi řekl, že mám nemocné srdce a že bude podle něj nejlepší, když se vrátím do Spojených států. Naštěstí se ukázalo, že se mýlil. Od té doby uplynulo už 58 let a já jsem stále v Itálii.

Po několika letech našeho pobytu v Itálii nám moji bratři, kteří stále žili ve Spojených státech, chtěli pořídit auto. Charles však jejich nabídku odmítl a já jsem byla ráda, že to udělal. Tehdy jsme nevěděli o žádném svědkovi v Itálii, který by měl auto, a Charles byl toho názoru, že by bylo nejlepší udržet si i nadále stejnou životní úroveň jako naši křesťanští bratři. Malé auto jsme dostali až roku 1961.

Náš první sál Království v Miláně se nacházel v jednom sklepě. Měl hliněnou podlahu  a nebyla tam tekoucí voda, takže vodu jsme měli jedině za deště, kdy nám tekla pod nohama. Společnost nám dělaly myši, které pobíhaly sem a tam. Za osvětlení nám při shromážděních sloužily dvě žárovky. Velmi nás povzbuzovalo, že upřímní lidé nehleděli na nepohodlí, přicházeli na naše shromáždění a nakonec se k nám připojovali ve službě.

Zážitky z misionářské služby

Jednou jsme nechali jistému muži brožuru Mír — může být trvalý? Když jsme odcházeli, právě přicházela jeho žena Santina a nesla spoustu nákupních tašek. Trochu rozzlobeně nám řekla, že se musí starat o osm dcer a nemůže s námi marnit čas. Když jsem Santinu navštívila znovu, její manžel nebyl doma a Santina zrovna pletla. „Nemám čas vás poslouchat,“ řekla. „A navíc neumím číst.“

Pomodlila jsem se v duchu k Jehovovi a pak jsem se jí zeptala, jestli by mohla za peníze uplést svetr pro mého manžela. Po dvou týdnech byl svetr hotový a se Santinou jsem začala pravidelně studovat Bibli pomocí knihy „Pravda vás osvobodí“. Santina se naučila číst a i přes odpor manžela dále dělala pokroky a byla pokřtěna. Také pomohla pěti ze svých dcer a mnoha dalším lidem, aby přijali pravdu.

V březnu 1951 jsme byli spolu s dvěma misionářkami, Ruth Cannonovou * a Loyce Callahanovou — která se později provdala za Billa Wengerta —, posláni do Brescie, kde v té době nebyli žádní svědkové. Nastěhovali jsme se do zařízeného bytu, ale už po dvou měsících nás majitel bytu požádal, abychom byt do 24 hodin uvolnili. A protože v té oblasti nebyli žádní jiní svědkové, neměli jsme jinou volbu než ubytovat se v hotelu, kde jsme zůstali skoro dva měsíce.

Naše strava nebyla příliš pestrá: Ke snídani jsme mívali loupáky a cappuccino, k obědu ovoce a topinky se sýrem a k večeři zase ovoce a topinky se sýrem. Nebyl to žádný luxus, ale my jsme cítili požehnání. Časem jsme si našli malý byt. V roce 1952 se v malé místnosti, kterou jsme používali jako sál Království, účastnilo Slavnosti na památku Kristovy smrti 35 lidí.

Překonáváme nesnáze

V tehdejší době mělo ještě na lidi obrovský vliv duchovenstvo. Projevilo se to například jednoho dne, když jsme kázali v Brescii. Kněz naváděl několik chlapců, aby na nás házeli kamení. Časem jsme však s šestnácti lidmi zavedli biblické studium a tito lidé se brzy stali svědky. A kdo byl mezi nimi? Jeden z chlapců, kteří nám vyhrožovali, že po nás budou házet kameny! Dnes slouží v Brescii jako starší jednoho z tamních sborů. Když jsme z Brescie roku 1955 odjížděli, na kazatelské práci se podílelo čtyřicet zvěstovatelů Království.

Poté jsme sloužili tři roky v Livornu, kde většinu svědků tvořily ženy. To znamenalo, že my sestry jsme se musely ve sboru ujímat povinností, které by za normálních okolností vykonávali bratři. Potom jsme se přestěhovali do Janova, kde jsme jedenáct let předtím začínali. Mezitím tam vznikl sbor. Sál Království se nacházel v prvním patře budovy, v níž jsme bydleli i my.

Krátce po našem příjezdu do Janova jsem začala studovat s paní, jejíž manžel kdysi býval boxerem a nyní vedl boxerskou tělocvičnu. Tato paní dělala rychlé pokroky a brzy se stala naší křesťanskou sestrou. Její manžel jí však dlouhá léta odporoval. Potom začal svou ženu doprovázet na shromáždění. Nechtěl ani vstoupit do sálu a raději seděl venku a poslouchal. Později, když už jsme v Janově nebydleli, jsme se dozvěděli, že požádal o biblické studium. Po čase byl pokřtěn a stal se z něj láskyplný křesťanský dozorce. Zůstal věrný až do smrti.

 Také jsem studovala Bibli s jednou ženou, která byla zasnoubená s policistou. Ten sice zpočátku také projevoval jistý zájem, ale po svatbě se jeho postoj změnil. Začal jí odporovat, takže se studiem přestala. Když ho později obnovila, manžel vyhrožoval, že jestli nás přistihne, jak studujeme, obě nás zastřelí. Jeho žena však dál dělala duchovní pokroky a stala se pokřtěnou svědkyní Jehovovou. Její muž nás pochopitelně nezastřelil. Naopak, na sjezdu v Janově o několik let později ke mně kdosi zezadu přistoupil, zakryl mi rukama oči a zeptal se, zda uhádnu, kdo to je. Nemohla jsem zadržet slzy, když jsem uviděla manžela té ženy. Objal mě a řekl, že právě ten den symbolizoval křtem to, že se zasvětil Jehovovi.

V letech 1964 až 1972 jsem měla výsadu Charlese doprovázet, když navštěvoval sbory, aby je duchovně posiloval. Sloužili jsme skoro po celé severní Itálii — v Piedmontu, Lombardii a Ligurii. Pak jsme se vrátili do průkopnické služby a žili nedaleko Florencie a později ve městě Vercelli. Tam byl v roce 1977 jen jeden sbor, ale když jsme město v roce 1999 opouštěli, byly tam tři. Tehdy mi bylo už 91 let a dostali jsme doporučení, abychom se přestěhovali do misionářského domova v Římě, do krásné malé budovy v poměrně klidném prostředí.

Další smutná událost

V březnu 2002 se Charles, který se do té doby vždy těšil dobrému zdraví, náhle zhroutil. Jeho zdraví se nadále zhoršovalo a 11. května 2002 Charles zemřel. Celých 71 let jsme společně plakávali v časech neštěstí a společně se radovali, když přišlo požehnání. Jeho smrt pro mě znamenala velkou a bolestnou ztrátu.

Ve vzpomínkách často vídám Charlese v jeho obleku s dvouřadovým sakem a v klobouku ze třicátých let. Vzpomínám na jeho úsměv a někdy jako bych znovu slyšela jeho důvěrně známý smích. Díky pomoci od Jehovy a také díky lásce mnoha drahých křesťanských bratrů a sester jsem dokázala toto nelehké období svého života překlenout. Nemohu se dočkat chvíle, kdy se s Charlesem znovu uvidíme.

Sloužím i nadále

Služba Stvořiteli je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Během těch let ‚jsem ochutnávala a viděla, že Jehova je dobrý‘. (Žalm 34:8) Vždy jsem pociťovala jeho lásku a zažívala jeho péči. Sice jsem přišla o své děťátko, ale Jehova mi dal mnoho duchovních synů a dcer po celé Itálii a ti rozradostňují mé i jeho srdce.

Mluvit o svém Stvořiteli s druhými lidmi byla vždy moje nejzamilovanější činnost. A tak dále kážu a vedu biblická studia. Občas mi přijde líto, že kvůli horšímu zdraví nemohu dělat víc. Vím však, že Jehova zná moje omezení a váží si toho, co mohu dělat. (Marek 12:42) Snažím se naplňovat slova ze Žalmu 146:2: „Budu chválit Jehovu po celý svůj život. Budu hrát melodie svému Bohu, dokud jsem.“ *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Camille

[Obrázek na straně 14]

V den naší svatby v roce 1931

[Obrázek na straně 14]

Matka zpočátku zájem neměla, ale potom souhlasila, že budeme všichni studovat Bibli

[Obrázek na straně 15]

S bratrem Knorrem při graduaci Gileadu roku 1946

[Obrázek na straně 17]

S Charlesem krátce před jeho smrtí