Životní příběh

Jehova mě vyučoval od mého mládí

VYPRÁVÍ RICHARD ABRAHAMSON

„Bože, vyučoval jsi mě od mládí, a já až dosud vyprávím o tvých podivuhodných dílech.“ Dovolte, abych vysvětlil, proč slova Žalmu 71:17 pro mne mají zvláštní význam.

V ROCE 1924 se moje matka Fannie Abrahamsonová setkala s badateli Bible, jak byli dříve známi svědkové Jehovovi. Byl mi tehdy teprve rok. Když maminka poznávala biblické pravdy, vždycky krátce po studiu pospíchala k sousedům a říkala jim všechno, co se dozvěděla. Učila tyto pravdy také mě a mého staršího bratra a starší sestru. Ještě dříve, než jsem uměl číst, mi pomáhala zapamatovat si mnoho biblických textů o požehnání, které přinese Boží Království.

Na konci dvacátých let minulého století se naše studijní skupina badatelů Bible skládala z několika žen a dětí. Bylo to ve městě La Grande ve státě Oregon ve Spojených státech, kde jsem se narodil a vyrostl. I když jsme byli osamoceni, jednou nebo dvakrát za rok nás navštěvovali cestující služebníci známí jako poutníci. Přednesli nám povzbudivé proslovy, šli s námi do služby dům od domu a laskavě se zajímali o děti. K těmto drahým bratrům patřili Shield Toutjian, Gene Orrell a John Booth.

Nikdo z naší skupiny se v roce 1931 nemohl zúčastnit sjezdu ve městě Columbus ve státě Ohio, na kterém badatelé Bible přijali jméno svědkové Jehovovi. Skupiny (jak se tehdy říkalo sborům) a osamocené skupinky, které nebyly na sjezdu zastoupeny, se sešly v srpnu toho roku jednotlivě, aby schválily rezoluci,  v níž přijaly toto jméno. Udělala to i naše skupinka v La Grande. V roce 1933, když se konala kampaň s brožurou Krise, jsem se naučil zpaměti krátkou biblickou nabídku a poprvé v životě jsem sám vydával svědectví dům od domu.

Během třicátých let stále narůstal odpor proti naší činnosti. Abychom tomuto odporu dokázali čelit, byly ze skupin utvořeny takzvané oddíly, které pořádaly malé sjezdy a podnikaly jednou nebo dvakrát do roka kazatelské výpravy nazývané oddílové kampaně. Na těchto sjezdech jsme byli poučováni o kazatelských metodách a také jsme viděli ukázky toho, jak máme uctivě jednat s policisty, kteří brání naší činnosti. Svědkové Jehovovi byli často předváděni před policejní soudce nebo před běžný soud, a proto jsme si nacvičovali látku z informačního letáku, který se jmenoval „Řád přelíčení“. Tak jsme byli připraveni na to, abychom mohli čelit odporu.

Mé počáteční pokroky v biblické pravdě

Moje porozumění biblickým pravdám a ocenění pro ně vzrůstalo a také sílila má naděje na věčný život na zemi pod vládou Božího nebeského Království. U těch, kdo neměli naději na to, že budou vládnout s Kristem v nebi, se v té době křest tolik nezdůrazňoval. (Zjevení 5:10; 14:1, 3) Přesto mi však bratři řekli, že pokud jsem se v srdci rozhodl činit Jehovovu vůli, bylo by vhodné, abych se dal pokřtít. To jsem učinil v srpnu roku 1933.

Když mi bylo 12 let, moje učitelka si myslela, že mi jde dobře řečnictví, a naléhala na matku, aby mi zajistila další školení. Matka usoudila, že by mi to mohlo pomoci ve službě Jehovovi. Za mé hodiny zaplatila tím, že učitelce řečnictví celý rok prala prádlo. Toto školení mi ve službě skutečně velmi pomohlo. Když mi bylo 14 let, onemocněl jsem revmatickou horečkou a více než rok jsem nechodil do školy.

V roce 1939 přišel do našeho území celodobý služebník Warren Henschel. * V duchovním ohledu byl pro mě jako starší bratr. Brával mě na celé dny do kazatelské služby. Zanedlouho mi pomohl ujmout se prázdninové průkopnické služby, což byla jedna z dočasných forem celodobé služby. Toho léta se naše skupinka stala „skupinou“, dnes bychom řekli sborem. Warren byl jmenován skupinovým služebníkem a já vedoucím studia Strážné věže. Když Warren odešel sloužit do betelu, mezinárodního ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku, stal jsem se skupinovým služebníkem já.

Začínám s celodobou službou

Jako skupinový služebník jsem měl větší odpovědnost, což dále posílilo mé přání začít s pravidelnou celodobou službou. To jsem udělal v 17 letech, poté co jsem dokončil třetí rok střední školy. Otec naše náboženské přesvědčení nesdílel, ale byl to zásadový člověk a o rodinu se dobře staral. Přál si, abych šel na  vyšší školu, která by mě připravila na vstup na univerzitu. Řekl však, že pokud po něm nebudu chtít bydlení a stravu, ať si dělám, co je mi libo. A tak jsem 1. září 1940 začal s průkopnickou službou.

Když jsem odcházel z domova, maminka mi řekla, ať přečtu slova zapsaná v Příslovích 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ To, že jsem se spoléhal na Jehovu, pro mě vždy bylo opravdu velkou pomocí.

Zanedlouho nato jsem se připojil k Joeovi a Margaret Hartovým, kteří sloužili na severu střední části státu Washington. Náš obvod byl velmi pestrý — byly v něm ranče chovatelů dobytka a ovcí, indiánské rezervace a také mnoho městeček a vesnic. Na jaře roku 1941 jsem byl jmenován skupinovým služebníkem sboru ve městě Wenatchee ve státě Washington.

Při jednom ze sjezdů ve Walla Walla ve státě Washington jsem sloužil jako pořadatel a vítal jsem ty, kdo vcházeli do posluchárny. Všiml jsem si, že se jeden mladý bratr neúspěšně pokouší uvést do chodu zvukovou aparaturu. Navrhl jsem mu tedy, abychom si své úkoly vyměnili. Když se však vrátil krajový služebník Albert Hoffman a viděl, že jsem opustil svoji práci, s přátelským úsměvem mi vysvětlil, že je cenné držet se svého úkolu, dokud nedostaneme jiný pokyn. Tuto radu si stále pamatuji.

Na srpen 1941 svědkové Jehovovi naplánovali velký sjezd v St. Louis v Missouri. Hartovi dali na korbu svého malého nákladního auta kryt a lavičky. Devět průkopníků včetně mě cestovalo v tomto autě 2 400 kilometrů do St. Louis. Jedna cesta trvala asi týden. Policie odhadovala, že vrcholný počet návštěvníků byl 115 000. I když účast byla pravděpodobně nižší, jistě přesáhla 65 000, což byl tehdejší počet svědků ve Spojených státech. Sjezd byl duchovně velmi povzbuzující.

Služba v brooklynském betelu

Když jsem se vrátil do Wenatchee, přišel mi dopis, abych nastoupil do brooklynského betelu. Přijel jsem tam 27. října 1941 a dozorce tiskárny Nathan H. Knorr mě přijal ve své kanceláři. Laskavě mi vysvětlil, jaká je služba v betelu a zdůraznil, že máme-li být v této službě úspěšní, je nezbytné zůstávat blízko Jehovovi. Pak mě zavedli do oddělení expedice a začal jsem připravovat krabice s literaturou na odeslání.

Dne 8. ledna 1942 zemřel Joseph Rutherford, který vedl celosvětové dílo svědků Jehovových. O pět dní později ředitelé společnosti zvolili jeho nástupcem bratra Knorra. Když to W. E. Van Amburgh, dlouholetý tajemník–pokladník Společnosti, oznamoval rodině betel, řekl: „Pamatuji si, když [v roce 1916] zemřel C. T. Russell a byl nahrazen  J. F. Rutherfordem. Pán své dílo dále řídil a dával mu zdar. Nyní plně očekávám, že dílo bude postupovat kupředu s Nathanem H. Knorrem jako prezidentem, protože je to dílo Pánovo, a ne lidské.“

V únoru 1942 bylo oznámeno, že bude zahájen „Kurs pro pokročilé v teokratické službě“. Jeho cílem bylo školit betelity, aby se zlepšovali v provádění výzkumu biblických námětů, aby si uměli správně uspořádat látku a aby ji účinným způsobem předkládali posluchačům. Díky svému dřívějšímu školení v řečnictví jsem v tomto programu dělal rychlé pokroky.

Po krátké době jsem byl přidělen do služebního oddělení, které dohlíželo na službu svědků Jehovových ve Spojených státech. Později toho roku bylo rozhodnuto, že budou znovu zavedeny pravidelné návštěvy služebníků ve skupinách svědků. Těmto cestujícím služebníkům, kteří byli označováni jako „služebníci bratří“, se později začalo říkat krajští dozorci. V létě roku 1942 proběhlo v betelu školení, jehož cílem bylo připravit bratry na tento druh služby, a já jsem měl výsadu být mezi těmi, kdo toto školení dostali. Zejména si pamatuji, jak nám bratr Knorr, jeden z našich instruktorů, zdůraznil: „Nesnažte se líbit lidem. Nakonec se nebudete líbit nikomu. Snažte se líbit Jehovovi, a budete se líbit všem, kdo milují Jehovu.“

Cestující služebníci zahájili svoji službu v říjnu roku 1942. Někteří z nás, kdo jsme byli v betelu, se této službě věnovali občas o víkendu a navštěvovali sbory ve vzdálenosti do 400 kilometrů od New Yorku. Zkoumali jsme kazatelskou činnost sboru a návštěvnost shromáždění, vedli jsme schůzku s těmi, kdo se starali o sborové úkoly, přednesli jsme jeden nebo dva proslovy a spolupracovali jsme s místními svědky ve službě.

V roce 1944 jsem byl mezi těmi, kdo byli ze služebního oddělení vysláni na šest měsíců do služby cestujících služebníků. Sloužil jsem ve státech Delaware, Maryland, Pensylvánie a Virginie. Později jsem několik měsíců navštěvoval sbory ve státech Connecticut, Massachusetts a Rhode Island. Když jsem se vrátil do betelu, pracoval jsem část pracovní doby v kanceláři s bratrem Knorrem a jeho tajemníkem Miltonem Henschelem. Zde jsem se seznámil s celosvětovým dílem svědků Jehovových. Kromě toho jsem pracoval v kanceláři pokladníka. Jejím dozorcem byl W. E. Van Amburgh a jeho zástupcem byl Grant Suiter. V roce 1946 jsem pak byl jmenován dozorcem několika kanceláří v betelu.

Velké změny v mém životě

Když jsem v roce 1945 sloužil ve sborech, seznámil jsem se s Julií Charnauskasovou z města Providence ve státě Rhode Island. Od poloviny roku 1947 jsme začali uvažovat, že se vezmeme. Službu v betelu jsem velmi miloval, ale v té době nebylo možné přivést si do betelu manželského partnera a tam s ním pokračovat ve službě. V lednu 1948 jsem tedy z betelu odešel a oženil se s Julií. Sehnal jsem si práci na částečný úvazek v obchodním domě v Providence a společně s Julií jsme začali sloužit jako průkopníci.

V září 1949 jsem byl pozván do krajské služby v severozápadní části státu Wisconsin. Znamenalo to pro nás oba velkou změnu, když jsme měli kázat převážně v malých městečkách a na venkově v mlékárenské oblasti. Zimy byly dlouhé a studené. Mrazy, kdy teplota klesala až na –20 stupňů Celsia, trvaly mnoho týdnů. Bylo zde hodně sněhu. Auto jsme neměli, ale vždycky se našel někdo, kdo nás svezl do následujícího sboru.

Brzy poté, co jsem začal s krajskou službou, se konal krajský sjezd. Pamatuji si, jak jsem bedlivě kontroloval, zda se všechny činnosti provádějí řádně. Někteří bratři z toho byli poněkud nervózní. Oblastní dozorce Nicholas Kovalak mi proto laskavě vysvětlil, že místní bratři jsou zvyklí dělat věci po svém a že se  nemusím snažit mít pod kontrolou všechny detaily. Tato rada mi byla později užitečná při mnoha dalších úkolech.

V roce 1950 jsem přechodně dostal za úkol dohlížet na ubytování delegátů prvního z mnoha velkých sjezdů na Yankee Stadium v New Yorku. Sjezd byl od začátku až do konce velmi povzbuzující. Účastnili se ho delegáti ze 67 zemí a vrcholný počet přítomných byl 123 707. Po sjezdu jsme se s Julií vrátili do krajské služby. Tato služba nám přinášela velkou radost. Přesto jsme ale cítili, že bychom měli být k dispozici ještě ve větší míře. Každý rok jsme tedy vyplňovali přihlášku jednak do betelu a jednak do misionářské služby. V roce 1952 jsme měli velkou radost, když jsme obdrželi pozvání do 20. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsme byli vyškoleni pro misionářskou službu.

Služba v zahraničí

Po graduaci v roce 1953 jsme byli přiděleni do Británie, kde jsem byl pověřen oblastní službou na jihu Anglie. Tato služba se nám oběma ohromně líbila. Ještě však neuplynul ani rok, a my jsme byli k našemu překvapení požádáni, abychom se přestěhovali do Dánska. V Dánsku potřebovali nový dohled nad odbočkou. Protože jsem sloužil blízko a byl jsem pro takovou práci vyškolen v Brooklynu, byl jsem vyslán na pomoc. Jeli jsme trajektem do Nizozemska a tam jsme nasedli na vlak do Kodaně. Přijeli jsme 9. srpna 1954.

Jedním z problémů, s nimiž bylo třeba se vypořádat, bylo to, že se několik bratrů v odpovědném postavení neřídilo pokyny z ústředí v Brooklynu. Kromě toho tři ze čtyř  překladatelů, kteří překládali naše publikace do dánštiny, odešli z betelu a nakonec opustili společenství svědků Jehovových. Jehova však vyslyšel naše modlitby. Dva průkopníci, Jørgen a Anna Larsenovi, kteří nám v té době do jisté míry s překládáním pomáhali, se dali k dispozici celodobě. Překládání našich časopisů do dánštiny tudíž pokračovalo, aniž bychom o nějaké číslo přišli. Larsenovi až dosud slouží v dánském betelu a Jørgen je koordinátorem výboru odbočky.

Velkým zdrojem povzbuzení v oněch počátečních letech byly pravidelné návštěvy bratra Knorra. Udělal si čas na to, aby si s každým popovídal, a vyprávěl zkušenosti, z nichž bylo vidět, jak lze řešit problémy. Při návštěvě v roce 1955 bylo rozhodnuto o tom, že postavíme novou odbočku s tiskárnou, abychom tak mohli pro Dánsko tisknout časopisy. Získali jsme pozemek na severním předměstí Kodaně a v létě 1957 jsme se přestěhovali do nové budovy. Ještě předtím přijel do Dánska Harry Johnson se svou manželkou Karin, čerství absolventi 26. třídy Gileadu. Ten nám pomohl vybudovat tiskárnu a uvést ji do chodu.

Zlepšili jsme se v organizování velkých sjezdů v Dánsku, přičemž se nám hodily zkušenosti, které jsem získal při práci na sjezdech ve Spojených státech. V roce 1961 jsme v Kodani pořádali mezinárodní sjezd, kterého se zúčastnili delegáti z více než 30 zemí. Vrcholný počet přítomných byl 33 513. V roce 1969 jsme uspořádali největší sjezd, jaký se kdy ve Skandinávii konal. Vrcholný počet účastníků dosáhl 42 073.

V roce 1963 jsem byl pozván, abych se účastnil 38. třídy školy Gilead. Jednalo se o upravený desetiměsíční kurs, který byl určen zejména pro pracovníky odboček. Bylo velmi příjemné být opět s brooklynskou rodinou betel a mít užitek ze zkušeností bratrů, kteří se již mnoho let starají o chod různých oddělení světového ústředí.

Po ukončení tohoto kurzu jsem se vrátil do Dánska a pokračoval jsem zde v plnění svých úkolů. Navíc jsem měl výsadu sloužit jako zónový dozorce a navštěvovat odbočky v západní a severní Evropě, povzbuzovat tamní pracovníky a pomáhat jim plnit jejich úkoly. Později jsem tuto službu vykonával v západní Africe a v Karibské oblasti.

Koncem 70. let začali dánští bratři hledat místo, kde by mohli postavit větší areál, který byl potřeba kvůli zvyšující se překladatelské a tiskárenské činnosti. Příhodný pozemek jsme našli asi 60 kilometrů na západ od Kodaně. Společně s ostatními jsem pracoval na plánování a projektování tohoto nového areálu, a s Julií jsme se těšili, až budeme s rodinou betel žít v tomto krásném novém domově. Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

Zpět do Brooklynu

V listopadu roku 1980 jsme byli s Julií pozváni do brooklynského betelu. Přijeli jsme sem na začátku ledna roku 1981. Bylo nám už hodně přes 50 let a téměř polovinu života jsme sloužili s našimi drahými bratry a sestrami v Dánsku. Vrátit se do Spojených států nebylo snadné. Nezabývali jsme se však tím, kde bychom byli raději, ale snažili jsme se soustředit na své současné pověření a čelit všem náročným situacím, které s ním byly spojeny.

Když jsme přijeli do Brooklynu a usadili se zde, Julie byla přidělena do účtárny a dělala podobnou práci, jako vykonávala v Dánsku. Já  jsem byl přidělen do redakčního oddělení, abych pomáhal s plánováním výroby našich publikací. Na počátku 80. let se výroba v Brooklynu měnila, protože jsme přecházeli od používání psacích strojů a odlévání forem k počítačovému zpracování textu a ofsetovému tisku. Počítačům jsem vůbec nerozuměl, ale něco jsem věděl o organizačních postupech a práci s lidmi.

Krátce nato bylo třeba reorganizovat výtvarné oddělení, neboť jsme přecházeli na barevný ofsetový tisk s barevnými ilustracemi a fotografiemi. Neměl jsem žádné zkušenosti jako výtvarník, ale mohl jsem pomoci s organizací. Měl jsem tedy výsadu devět let sloužit jako dozorce tohoto oddělení.

V roce 1992 jsem byl přidělen do vydavatelského výboru vedoucího sboru, kde až dosud v kanceláři pokladníka vykonávám práci, která souvisí s finančními aktivitami svědků Jehovových.

Sloužím Bohu od mládí

Od raného mládí a během sedmdesáti let mé zasvěcené služby mě Jehova trpělivě vyučoval prostřednictvím svého Slova, Bible, a ochotných bratrů ve své nádherné organizaci. Mohl jsem strávit více než 63 let v celodobé službě, z toho více než 55 let společně se svou oddanou manželkou Julií. Jehova mi opravdu bohatě požehnal.

Když jsem v roce 1940 odešel z domova a vstoupil do průkopnické služby, otec se mému rozhodnutí posmíval a prohlásil: „Synu, jestli kvůli tomuhle odcházíš z domova, nemysli si, že přiběhneš zpátky a budeš škemrat, abych ti pomohl.“ Nic takového jsem po celá ta léta nemusel udělat. Jehova se štědře postaral o mé potřeby, často prostřednictvím ochotných spolukřesťanů. Později si otec začal naší práce vážit a ještě před tím, než v roce 1972 zemřel, udělal dokonce určitý pokrok ve studiu biblické pravdy. Matka, která měla naději na nebeský život, dál věrně sloužila Jehovovi až do své smrti v roce 1985, kdy jí bylo 102 let.

I v celodobé službě se vyskytnou problémy, ale Julie a já jsme nikdy neuvažovali o tom, že bychom své pověření opustili. Jehova nás v tomto rozhodnutí vždy podporoval. Dokonce i když rodiče stárli a potřebovali pomoc, má sestra Victoria Marlin se laskavě nabídla, že o ně bude pečovat. Jsme velmi vděční za její láskyplnou podporu, díky které jsme mohli pokračovat v celodobé službě.

Julie mě věrně a oddaně podporuje ve všech našich pověřeních a pohlíží na to jako na součást svého zasvěcení Jehovovi. I když je mi nyní 80 let a mám určité zdravotní problémy, cítím, že mi Jehova bohatě žehná. Velkým povzbuzením jsou pro mě slova žalmisty, který prohlásil, že Bůh ho vyučoval od jeho mládí, a který potom úpěnlivě prosil: ‚Dokonce až do stáří mě, Bože, neopouštěj, dokud nepovím o tvé moci těm, kdo mají přijít.‘ (Žalm 71:17, 18)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

S matkou v roce 1940, když jsem se stal průkopníkem

[Obrázek na straně 21]

S Joem a Margaret Hartovými, s nimiž jsem spolupracoval v průkopnické službě

[Obrázek na straně 23]

Naše svatba v lednu 1948

[Obrázek na straně 23]

V roce 1953 se spolužáky z Gileadu. Zleva doprava: Don a Virginia Wardovi, Geertruida Stegengaová, Julie a já

[Obrázek na straně 23]

S Frederickem W. Franzem a Nathanem H. Knorrem v Kodani roku 1961

[Obrázek na straně 25]

S Julií dnes