„Záchrana patří Jehovovi“

V OBDOBÍ národní krize či mezinárodního napětí lidé od své vlády očekávají, že jim poskytne jistotu a ochranu. Vláda pak připravuje kampaně, jejichž cílem je podpořit a sjednotit obyvatelstvo. Čím silnější vlastenecké cítění takové kampaně vyvolají, tím častěji a s větším nadšením se lidé budou účastnit vlasteneckých obřadů.

Vlastenecké zanícení v době ohrožení národa mnohdy lidem dodává pocity jednoty a síly a může mezi nimi vytvářet ovzduší spolupráce a občanské soudržnosti. Avšak „vlastenecké cítění je stejně nevypočitatelné jako jakákoli jiná emoce,“ uvádí článek v The New York Times Magazine, protože „jakmile se mu dá volný průchod, může se rozvinout do odporných forem“. Pak se může stát, že projevy vlastenectví budou určitým lidem zasahovat do občanských práv a omezovat jejich náboženskou svobodu. Zejména praví křesťané jsou v takových situacích vystaveni nátlaku, aby se dopustili kompromisu ve svém náboženském přesvědčení. Jak jednají, když takové ovzduší zavládne v jejich bezprostředním okolí? Které biblické zásady jim pomáhají jednat rozumně a zachovat si ryzí vztah k Bohu?

„Nebudeš se jim klanět“

Oblíbeným projevem vlasteneckého cítění někdy bývá vzdávání pocty státní vlajce. Na vlajkách jsou však mnohdy symboly něčeho, co je na zemi, nebo na nebi, například hvězd. Svůj názor na to, zda se jeho lid má klanět takovým předmětům, Bůh vyjádřil tímto příkazem: „Neuděláš si vyřezávanou sochu ani podobu něčeho, co je nahoře v nebesích nebo co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ (2. Mojžíšova 20:4, 5)

Je vzdávání pocty vlajce neboli symbolu státu, či pokleknutí před ní opravdu v rozporu s příkazem, že Jehovovi Bohu máme projevovat výlučnou oddanost? Starověcí Izraelité měli „znamení“ neboli standarty, u nichž se měly v pustině shromažďovat trojkmenné oddíly. (4. Mojžíšova 2:1, 2) V komentáři k hebrejským slovům, jimiž se takové standarty označují, McClintockova a Strongova Cyclopedia píše: „Žádné z nich však nevyjadřuje představu, kterou ‚standarta‘ vyvolává v naší mysli, totiž představu vlajky.“ Kromě toho izraelské standarty nebyly považovány za posvátné a s jejich používáním nebyly spojeny žádné obřady. Měly pouze praktický účel, protože sloužily jako znamení, podle něhož Izraelité poznali, kde se mají shromáždit.

Zobrazení cherubínů ve svatostánku a v Šalomounově chrámu sloužila především k tomu, aby vytvořila představu o těchto nebeských tvorech. (2. Mojžíšova 25:18; 26:1, 31, 33; 1. Královská 6:23, 28, 29; Hebrejcům 9:23, 24) Tato umělecká ztvárnění neměla být uctívána, což jasně vyplývá z toho, že  izraelský lid tato zobrazení nikdy neviděl, a rovněž z toho, že ani sami andělé nechtějí být uctíváni. (Kolosanům 2:18; Zjevení 19:10; 22:8, 9)

Vzpomeňme si také na měděného hada, kterého prorok Mojžíš udělal v době, kdy Izraelité žili v pustině. Tato soška sloužila jako symbol a měla prorocký význam. (4. Mojžíšova 21:4–9; Jan 3:14, 15) Nebyla uctívána ani používána při uctívání. O mnoho století později však Izraelité začali tuto sošku uctívat, a dokonce jí pálili kadidlo. Judský král Ezekjáš ji proto rozdrtil na kusy. (2. Královská 18:1–4)

Jsou státní vlajky jenom znamení, jež plní nějakou užitečnou úlohu? Co symbolizují? „V případě nacionalismu je vlajka hlavním symbolem víry a ústředním předmětem uctívání,“ napsal J. Paul Williams. „Vlajka je posvátná jako kříž,“ píše The Encyclopedia Americana. Vlajka je symbolem státu. Vzdávání pocty vlajce či sklánění se před ní je náboženský obřad, jímž se státu prokazuje úcta a připisuje se mu záchrana. Takové jednání je vzhledem k tomu, co Bible říká o modlářství, nepřijatelné.

V Písmu je jasně napsáno: „Záchrana patří Jehovovi.“ (Žalm 3:8) Rozhodně nemá být připisována lidským institucím ani jejich symbolům. Apoštol Pavel nabádal spolukřesťany: ‚Moji milovaní, prchejte před modlářstvím.‘ (1. Korinťanům 10:14) První křesťané se nijak nepodíleli na uctívání státu. V knize Those About to Die (Ti, kdo jdou na smrt) Daniel P. Mannix uvádí: „Křesťané odmítali ... obětovat géniu [římského] císaře — což je téměř totožné s odmítáním vzdávat poctu vlajce.“ Stejně jednají praví křesťané i dnes. Chtějí prokazovat výlučnou oddanost Jehovovi, a proto nevzdávají poctu vlajce žádného státu. Tímto jednáním dávají najevo, že v jejich životě je na prvním místě Bůh. Zároveň však projevují úctu vládám i panovníkům. Velmi dobře si uvědomují, že jejich povinností je podřizovat se vládním „nadřazeným autoritám“. (Římanům 13:1–7) Co však Bible říká o zpívání vlasteneckých písní, například státní hymny?

Co je to státní hymna?

„Ve státních hymnách je vyjadřováno vlastenecké cítění a mnohdy také prosby o Boží vedení a ochranu občanů nebo jejich panovníků,“ píše The Encyclopedia Americana. Státní hymna je vlastně jakýsi chvalozpěv či modlitba za nějaký národ. Mnohdy obsahuje prosby o to, aby tento národ měl hmotný blahobyt a dlouho národem zůstal. Měli by se praví křesťané k takovým chvalozpěvům připojovat?

Prorok Jeremjáš žil mezi lidmi, kteří tvrdili, že slouží Bohu. Jehova mu však přikázal: „Ty se ve prospěch tohoto lidu nemodli, ani v jejich prospěch nevznášej snažně prosebné volání nebo modlitbu, ani mě naléhavě nepros, neboť ti nebudu naslouchat.“ (Jeremjáš 7:16; 11:14; 14:11) Proč Jeremjáš dostal tento příkaz? Protože mezi těmito lidmi se rozmohly krádeže, vraždy, cizoložství, falešné přísahy a modlářství. (Jeremjáš 7:9)

Ježíš Kristus jasně řekl: „Prosím za ně; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal.“ (Jan 17:9) V Bibli čteme, že „celý svět leží v moci toho ničemného“ a že „pomíjí“. (1. Jana 2:17; 5:19) Jak by se tedy křesťané mohli modlit o to, aby takový systém trval dlouho a aby dobře prosperoval? Mohlo by jim to svědomí dovolit?

Samozřejmě, že ne všechny státní hymny obsahují prosebné žádosti předkládané Bohu. „Státní hymny vyjadřují různorodé city,“ píše Encyclopædia Britannica, „mohou obsahovat modlitby za monarchu, zmínky o bitvách či povstáních důležitých pro celý národ ... a také vyjadřovat vlastenecké cítění.“ Mohli by však ti, kdo se chtějí líbit Bohu, oslavovat vítězství, jichž nějaký národ  dosáhl ve válkách a revolucích? O pravých Božích ctitelích Izajáš předpověděl: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky.“ (Izajáš 2:4) A apoštol Pavel napsal: „Ačkoli ... chodíme v těle, nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné.“ (2. Korinťanům 10:3, 4)

Státní hymny mnohdy vyjadřují pocity národní hrdosti nebo nadřazenosti. Tyto postoje však nejsou v souladu s názorem Bible. Ve své řeči na Areopagu apoštol Pavel uvedl: „[Jehova Bůh] udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu.“ (Skutky 17:26) „Bůh není stranický,“ prohlásil apoštol Petr, „ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:34, 35)

Mnozí lidé se na základě porozumění získaného z Bible osobně rozhodnou, že se zpěvu vlasteneckých písní a vzdávání pocty vlajce nezúčastní. Jak se ale zachovají v situacích, do nichž se dostanou náhle a musí se rychle rozhodnout, co udělají?

Uctivě obhájit svůj postoj

Ve starověku chtěl babylónský král Nebukadnecar posílit jednotu své říše, a proto na pláni Dura postavil obrovskou zlatou sochu. Potom uspořádal zasvěcovací obřad, na který pozval své satrapy, prefekty, místodržitele, rádce a další vysoké úředníky. Za zvuku hudby se měli všichni, kdo se na pláni Dura shromáždili, před sochou poklonit a uctívat ji. Mezi těmi, kdo tam museli přijít, byli také tři mladí Hebrejci — Šadrak, Mešak a Abednego. Jak tito mladí muži dali najevo, že se tohoto náboženského obřadu nezúčastní? Jakmile začala hrát hudba, ti, kdo se tam sešli, padli před sochou k zemi, ale tři mladí Hebrejci zůstali stát. (Daniel 3:1–12)

Dnes lidé vzdávají poctu vlajkám, a to obvykle vztaženou paží nebo tím, že drží ruku ve výši čela, případně si ji položí na srdce. Občas se možná vyžaduje, aby se lidé například postavili do pozoru. V některých zemích se od dětí ve škole očekává, že pokleknou a políbí vlajku. Jestliže tedy v situaci, kdy druzí vzdávají poctu vlajce, praví křesťané tiše stojí,  dávají tím najevo, že jsou pouze uctiví pozorovatelé.

Ale co když účastníci tohoto ceremoniálu vzdávají poctu vlajce už tím, že stojí? Například si představte, že je vybrán jeden žák, který má v zastoupení celé školy vzdát poctu vlajce venku u stožáru, a od ostatních žáků se očekává, že zůstanou ve třídě a budou stát v pozoru. Za této situace je pouhé stání vyjádřením souhlasu. V tomto případě by ti, kdo chtějí být pouze uctivými pozorovateli, zůstali tiše sedět. Co však udělat tehdy, když celá třída stojí už před začátkem takového ceremoniálu? I když zůstaneme stát, nebude to znamenat, že tento ceremoniál podporujeme.

Představme si, že některý křesťan sice není požádán o to, aby vlajce vzdával poctu, ale má v nějakém slavnostním průvodu, ve třídě nebo jinde vlajku pouze držet, aby jí ostatní mohli vzdát poctu. To by znamenalo, že by se místo toho, aby ‚prchal před modlářstvím‘, jak to přikazuje Písmo, ocitl přímo v centru slavnostního obřadu. Totéž platí o pochodování ve vlasteneckých průvodech. Svou účastí by praví křesťané dali najevo, že podporují to, čemu je tímto průvodem vzdávána pocta. Proto se na základě svého svědomí takových průvodů neúčastní.

Když se hraje státní hymna, obvykle už tím, že člověk vstane, dá najevo, že sdílí pocity vyjádřené v té písni. Proto křesťané v takových případech zůstanou sedět. Jestliže však ve chvíli, kdy se hraje hymna, už stojí, nemusí se okamžitě posadit — je to jiná situace, než kdyby byli výslovně vyzváni, aby při hymně stáli. Jestliže se však očekává, že při hymně všichni vstanou a budou zpívat, pak z úcty vstanou, ale nebudou zpívat, čímž ukážou, že city vyjádřené v té písni nesdílejí.

„Držte se dobrého svědomí“

Žalmista nejprve popsal předměty, které lidé vyrobili k uctívání, ukázal, že tyto  předměty jsou naprosto nemohoucí, a potom řekl: „Ti, kdo je dělají, stanou se podobnými přesně jim, všichni, kdo v ně důvěřují.“ (Žalm 115:4–8) Je tedy zřejmé, že jakékoli zaměstnání, které přímo souvisí s výrobou předmětů určených k uctívání, tedy i státních vlajek, je pro Jehovovy ctitele nepřijatelné. (1. Jana 5:21) I v jiných zaměstnáních mohou nastat situace, kdy křesťané by měli s úctou dát najevo, že uctívají Jehovu, a ne vlajku ani stát či organizaci, jež vlajka představuje.

Zaměstnavatel například může od zaměstnance vyžadovat, aby vlajku vyvěsil nebo ji spustil. To, zda zaměstnanec takové žádosti vyhoví, záleží na jeho osobním rozhodnutí. Kdyby však vlajku vztyčil nebo spustil v rámci nějakého zvláštního ceremoniálu, při němž lidé stojí v pozoru nebo vlajce vzdávají poctu, znamenalo by to, že se na tomto ceremoniálu plně podílí.

Naproti tomu v případě, že vyvěšování a spouštění vlajky není součástí ceremoniálu, lze tyto úkony považovat za stejně běžné, jako je například zabezpečování budovy, odmykání a zamykání dveří nebo otevírání a zavírání oken. V takových případech je vlajka pouze symbolem státu, a o tom, zda ji vyvěsí nebo spustí, se křesťan osobně rozhodne podle toho, co mu velí jeho biblicky školené svědomí. (Galaťanům 6:5) Některý křesťan možná na základě svědomí požádá svého nadřízeného, aby tento úkol svěřil někomu z ostatních zaměstnanců. Jestliže se však do stejné situace dostane jiný křesťan, možná mu jeho svědomí dovolí, aby takový úkol splnil. Ať se však praví ctitelé rozhodnou jakkoli, měli by si zachovat dobré svědomí před Bohem. (1. Petra 3:16)

Bible nikde neuvádí, že bychom ve veřejných budovách, kde se vyvěšují vlajky, například na městských či obecních úřadech a ve školách, neměli pracovat nebo se v takových budovách zdržovat. Vlajky mohou být také na poštovních známkách, na automobilových poznávacích značkách nebo na jiných předmětech, které vydává vláda. To, že někdo takové předměty používá, neznamená, že je zároveň uctívá. Nejedná se totiž o samotnou vlajku, ale o to, jaký postoj k ní člověk má.

Často vídáme vlajky umístěné v oknech, na dveřích, stolech nebo jiných předmětech. Vlajka se objevuje také na oblečení. V některých zemích není dovoleno takové věci nosit. Ale i v případě, že bychom tím neporušili zákon, vzniká otázka, jaký postoj ke světu bychom tím dali najevo. O svých následovnících Ježíš Kristus řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) Nemůžeme podceňovat ani to, jak by takové jednání mohlo ovlivnit spolukřesťany. Měli bychom přemýšlet, zda tím nezraníme svědomí jiného křesťana nebo neoslabíme jeho rozhodnutí zůstat pevný ve víře. Pavel radil křesťanům, aby ‚se ujišťovali o důležitějších věcech, a tak byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání‘. (Filipanům 1:10)

„Ke všem jemný“

V těchto ‚kritických časech‘ se poměry ve světě zhoršují, což může vést k tomu, že sílí i vlastenecké cítění. (2. Timoteovi 3:1) Každý, kdo miluje Boha, musí mít stále na paměti, že záchrana patří Jehovovi. Pouze on si zasluhuje naši výlučnou oddanost. Když byli Ježíšovi apoštolové vyzváni, aby jednali v rozporu s Jehovovou vůlí, řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:29)

Apoštol Pavel napsal: „Pánův otrok ... nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný.“ (2. Timoteovi 2:24) Při osobním rozhodování, které se týká vzdávání pocty vlajce a zpívání státní hymny, se křesťané spoléhají na své biblicky školené svědomí, a zároveň se snaží jednat pokojně, uctivě a s jemností.

[Obrázek na straně 23]

Tři Hebrejci pevně a s úctou vyjádřili své rozhodnutí, že se chtějí líbit Bohu

[Obrázek na straně 24]

Jak by se měl křesťan chovat při vlasteneckém obřadu?