Narodil jsem se v roce 1937 poblíž města Tokmok v Kyrgyzstánu v jednom kolchozu neboli zemědělském výrobním družstvu. Naše rodina patří ke Kyrgyzům a mluvíme kyrgyzsky. Rodiče byli rolníci a v kolchozu pracovali od svítání do soumraku. Rolníci pravidelně dostávali potraviny, ale plat v penězích jenom jednou ročně. Maminka se hodně nadřela, aby se o mě a moji mladší sestru postarala. Do školy jsem chodil jenom pět let a pak jsem začal v kolchozu tvrdě pracovat i já.

Žili jsme v chudé oblasti a vydělávat na živobytí bylo vyčerpávající. Jako mladý jsem moc nepřemýšlel o smyslu života nebo o budoucnosti. Nikdy mě nenapadlo, že to krásné, co se dozvím o Bohu Jehovovi a jeho záměru s lidmi, úplně změní můj život. Jak se ale zpráva o Království dostala až do Kyrgyzstánu a jak se tam rozšířila? Je to napínavý příběh. Všechno to začalo na severu této země, v oblasti, kde jsem se narodil.

Biblická pravda zakořenila v Kyrgyzstánu v 50. letech. Musela ale zvítězit nad silnou ideologií. Jak to? Dnešní Kyrgyzstán byl tehdy totiž součástí Svazu sovětských socialistických republik. V celém Sovětském svazu byli svědkové Jehovovi v politických otázkách neutrální. (Jan 18:36) Byli kvůli tomu pronásledovaní jako nepřátelé komunistického státu. Žádná ideologie ale nemůže Božímu Slovu zabránit,  aby zapůsobilo na srdce upřímných lidí. Pro Jehovu je totiž možné všechno. (Mar. 10:27) To je jedno z nejcennějších poučení, jaké jsem v průběhu svého dlouhého života získal.

Pronásledování svědků Jehovových vedlo k tomu, že se dobrá zpráva šířila po Kyrgyzstánu. Jak to? K Sovětskému svazu patřila i Sibiř, kam byli nepřátelé státu posíláni do vyhnanství. Potom co byli propuštěni, přišli mnozí do Kyrgyzstánu a někteří tam začali s druhými mluvit o biblické pravdě. Jedním z nich byl Emil Jancen, který se v této zemi narodil v roce 1919. Byl poslán do jednoho pracovního tábora, kde se seznámil se svědky. Domů se vrátil v roce 1956 a usadil se v mé rodné oblasti poblíž města Sokuluk. V roce 1958 tam vznikl první sbor v Kyrgyzstánu.

Asi o rok později se do Sokuluku přestěhoval Viktor Vinter. Pro svoji věrnost Jehovovi toho hodně vytrpěl. Dvakrát byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, pak na deset let a potom byl ještě na pět let poslán do vyhnanství. I přes pronásledování ale bratrů a sester přibývalo.

V roce 1963 bylo v Kyrgyzstánu asi 160 svědků. Mnozí z nich pocházeli z Německa, Ukrajiny a Ruska. Patřil k nim Eduard Varter, který se dal pokřtít v Německu v roce 1924. Ve 40. letech ho nacisté poslali do koncentračního tábora a o několik let později ho komunisté v Sovětském svazu poslali do vyhnanství. V roce 1961 se tento věrný bratr přestěhoval do města Kant nedaleko mého rodiště.

V Kantu žila také věrná sestra Elizabeta Fotová. Živila se jako švadlena. Byla velmi šikovná, a tak si od ní nechávali šít oblečení uznávaní lidé, jako byli lékaři a učitelé. K jejím klientkám patřila i Aksamaj Sultanalievová, jejíž manžel byl úředníkem na prokuratuře. Přišla k Elizabetě pro nějaké oblečení a měla otázky ohledně smyslu života a stavu mrtvých. Elizabeta jí odpovídala přímo z Bible. Aksamaj se časem stala nadšenou zvěstovatelkou dobré zprávy.

Někdy v té době byl jmenován krajským dozorcem Nikolaj Čimpoeš z Moldavska a tuto službu vykonával téměř 30 let. Kromě toho také organizoval rozmnožování a distribuci našich publikací. Jeho činnost ale neunikla pozornosti státních orgánů. Eduard Varter proto Nikolajovi dodal odvahu touto radou: „Až tě budou vyslýchat, otevřeně jim řekni, že naše publikace máme z ústředí v Brooklynu. Členovi KGB se dívej přímo do očí. Nemáš se čeho bát.“ (Mat. 10:19)

Zanedlouho byl Nikolaj předvolán k výslechu na ústředí KGB v Kantu. Vyprávěl: „Policista se mě zeptal, odkud máme naše publikace. Řekl jsem mu, že je dostáváme z Brooklynu. Nevěděl, co na to říct. Nechal mě jít a už mě nikdy nepředvolal.“ Takoví nebojácní svědkové vytrvale a obezřetně šířili dobrou zprávu v mém  rodném kraji na severu Kyrgyzstánu. Když se vzácná biblická pravda o Jehovovi nakonec dostala v roce 1981 i do naší rodiny, jako první u toho byla moje manželka Majrambubu.

Majrambubu pochází z Narynské oblasti v Kyrgyzstánu. Jednoho srpnového dne roku 1974 přijela navštívit moji sestru, u které jsme se poprvé potkali. Hned jsem se do ní zamiloval, a tak jsme se ještě ten den vzali.

V lednu 1981 jela Majrambubu autobusem na trh a zaslechla rozhovor, o kterém jsem se zmínil na začátku vyprávění. Chtěla se dozvědět víc, a tak tu ženu poprosila o jméno a adresu. Ta jí řekla, že se jmenuje Apun, ale byla opatrná, protože v 80. letech byla činnost svědků ještě zakázaná. Nedala jí tedy svoji adresu, ale poznamenala si tu naši. Manželka přijela domů nadšená.

„Slyšela jsem něco úžasného,“ řekla. „Jedna žena mi pověděla, že brzy už lidé nebudou umírat. Dokonce divoká zvířata budou krotká.“ Zdálo se mi to jako pohádka. „Počkejme, až přijde a řekne nám o tom víc,“ odpověděl jsem.

Apun nás navštívila za tři měsíce. Během dalších návštěv jsme se seznámili s některými z prvních svědků, kteří byli Kyrgyzové. Tyto sestry nám řekly o úžasných pravdách o Jehovovi a jeho záměru s lidmi. Učily nás z knihy Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému. * A protože byla v Tokmoku tato kniha jenom jedna, ručně jsme si ji opsali.

Jednou z prvních věcí, kterou jsme se dozvěděli, bylo proroctví z 1. Mojžíšovy 3:15. Splní se prostřednictvím Ježíše jako krále Božího mesiášského království. To je důležité poselství, které musí slyšet každý! Proto jsme ho chtěli oznamovat druhým i my. (Mat. 24:14) Biblická pravda začala brzy měnit náš život.

Jeden bratr v Tokmoku mě s manželkou pozval na svatbu. Brzy jsme si všimli, že svědkové se chovají jinak. Na svatbě nebyl žádný alkohol  a oslava byla dobře zorganizovaná. To byl obrovský rozdíl oproti svatbám, na kterých jsme kdysi byli a kde se hosté často opili, chovali se neslušně a mluvili sprostě.

Byli jsme také na některých shromážděních sboru v Tokmoku. Za příznivého počasí se konala v lese. Bratři a sestry věděli, že nás pečlivě sleduje policie, a tak někdo z bratrů vždycky hlídkoval. V zimě jsme se scházeli v domě jedněch bratrů. Několikrát tam přišli policisté a chtěli vědět, co děláme. Když jsme se v červenci 1982 s Majrambubu křtili v řece Čuj, museli jsme být také opatrní. (Mat. 10:16) Bratři přijeli po skupinkách a sešli jsme se v lese. Zazpívali jsme jednu naši píseň a poslechli si proslov ke křtu.

V roce 1987 mě jeden bratr poprosil, abych navštívil zájemce ve městě Balykčy. Cesta vlakem tam z Tokmoku trvala čtyři hodiny. Po několika cestách se ukázalo, že tam má o biblickou pravdu zájem hodně lidí. Jasně jsme v tom viděli příležitost, jak Jehovovi sloužit víc.

Do Balykčy jsme s manželkou jezdili často. Trávili jsme tam většinu víkendů, chodili do služby a pořádali shromáždění. Zájem o naše publikace rychle rostl. Vozili jsme je v mishoku, což je pytel na brambory. Dva pytle plné publikací sotva uspokojily měsíční poptávku. O dobré zprávě jsme mluvili také s lidmi ve vlaku během cest tam i zpět.

V roce 1995 vznikl v Balykčy sbor. Bylo to osm let od naší první cesty do tohoto města. Cestování mezi Tokmokem a Balykčy stálo spoustu peněz. Těch jsme moc neměli. Jak jsme to tedy zvládali? Peníze nám pravidelně dával jeden bratr. Jehova viděl, že mu toužíme sloužit víc, a otevřel nám „nebeské propusti“. (Mal. 3:10) Pro něho je prostě možné všechno!

V roce 1992 jsem byl jmenován starším. Byl jsem první starší kyrgyzského původu v celé zemi. V našem domovském sboru v Tokmoku se naskytly další možnosti, jak Jehovovi sloužit. Měli jsme hodně biblických studií s kyrgyzskými studenty, kteří tam chodili do školy. Jeden z nich dnes slouží ve výboru pobočky a další dva jsou zvláštní průkopníci. Pomáhali jsme také těm, kdo chodili na shromáždění. Na začátku 90. let se konala jenom v ruském jazyce. A v ruštině vycházely i naše publikace. Ve sboru ale přibývalo těch, jejichž mateřským jazykem byla kyrgyzština, a tak jsem jim tlumočil, aby biblickou pravdu pochopili snadněji.

S Majrambubu jsme také měli co dělat, abychom vychovali naše děti, kterých přibývalo. Brali jsme je do služby a na shromáždění. Už když bylo dceři Gulsajře 12 let, ráda si na ulici  povídala s lidmi o Bibli. Naše děti moc bavilo učit se zpaměti biblické verše. Jim a později i jejich dětem to pomohlo, aby byly ve sboru velmi aktivní. Z devíti našich dětí a jedenácti vnoučat, které dosud žijí, jich šestnáct slouží Jehovovi nebo chodí s rodiči na shromáždění.

Drazí bratři a sestry, kteří v 50. letech započali Jehovovo dílo na našem území, by byli ohromení, kdyby viděli změny, ke kterým od té doby došlo. Například od 90. let máme větší svobodu kázat dobrou zprávu a scházet se ve velkém počtu.

V roce 1991 jsem se s manželkou zúčastnil našeho prvního oblastního sjezdu, který se konal v Alma-Atě, dnes známé jako Almaty, v Kazachstánu. A v roce 1993 bratři v Kyrgyzstánu poprvé přivítali návštěvníky sjezdu na stadionu Spartak v Biškeku. Před začátkem sjezdu zvěstovatelé uklízeli stadion celý týden. Na jeho ředitele to tak zapůsobilo, že nechtěl žádné peníze za pronájem.

Dalším milníkem byl rok 1994, kdy byly v kyrgyzštině vytištěny první publikace. Dnes vycházejí pravidelně a překládá je tým v pobočce v Biškeku. A v roce 1998 byli svědkové Jehovovi v Kyrgyzstánu zákonně uznáni. Následoval vzrůst a v současné době je nás víc než 5 000 zvěstovatelů. Scházíme se v 83 sborech a 25 skupinách, kde se mluví anglicky, čínsky, kyrgyzsky, rusky, ruským znakovým jazykem, turecky, ujgursky a uzbecky. Všichni tito drazí bratři a sestry, kteří pocházejí z různého kulturního prostředí, slouží Jehovovi sjednoceně. Ke všem těmto úžasným změnám mohlo dojít díky tomu, že pro Jehovu je možné všechno.

Jehova změnil také můj život. Vyrostl jsem v chudé rolnické rodině a do školy jsem chodil jenom pět let. Přesto mě Jehova použil, abych sloužil jako sborový starší a učil o vzácných biblických pravdách lidi, kteří byli vzdělanější než já. Jehova skutečně dělá věci, které by nikdo nečekal. To, co jsem sám prožil, mě podněcuje, abych dál věrně dosvědčoval, že „u Boha je možné všechno“. (Mat. 19:26)