Bratři z betelu víc než rok stavěli rozhlasovou stanici WBBR na Staten Islandu v New Yorku. Nejdřív vyčistili pozemek a pak postavili velký dům pro pracovníky a samostatnou budovu, kde mělo být studio a vysílač. Když s tím byli hotoví, začali dávat dohromady potřebné vybavení. Narazili při tom ale na několik překážek.

Jednou z nich byla montáž hlavní antény. Měla 91 metrů a potřebovali ji postavit mezi dva dřevěné 61metrové stožáry. Napoprvé se jim to nepodařilo. Ale důvěřovali Jehovovi a nakonec to zvládli. Calvin Prosser, který na projektu pracoval, to zhodnotil slovy: „Kdyby nám to vyšlo hned na první pokus, poplácali bychom se po ramenou a řekli: ‚Můžeme být na sebe hrdí!‘“ Bratři ale za svůj úspěch děkovali Jehovovi. Nicméně problémy neskončily.

Rozhlasové vysílání bylo ještě v plenkách a potřebné vybavení se nedalo lehce koupit. Ale bratrům se od někoho z okolí podařilo sehnat na koleni vyrobený 500wattový vysílač. Místo profesionálního mikrofonu použili mikrofon z telefonu. Jednoho únorového večera se rozhodli, že tohle provizorní zařízení otestují. Protože potřebovali něco vysílat, zpívali písně Království. Ernest Lowe, který u toho byl,  vzpomínal na jednu vtipnou situaci. Během jejich zpěvu zavolal soudce Rutherford. b Slyšel je ve svém rádiu v Brooklynu, který byl asi 25 kilometrů daleko.

„Přestaňte s tím randálem,“ zavtipkoval bratr Rutherford. „Zní to, jako když kočku taháš za ocas.“ Bratři se trochu zastyděli a hned vysílač vypnuli. Ale přesvědčilo je to, že jsou na první oficiální vysílání připravení.

To proběhlo 24. února 1924. Bratr Rutherford při něm zasvětil stanici „zájmům mesiášského království“. Řekl, že jejím cílem je „umožnit lidem, aby bez ohledu na vyznání nebo denominaci pochopili ve světle Bible význam doby, v níž žijeme“.

První vysílání mělo obrovský úspěch. WBBR sloužila jako středisko našeho rozhlasového vysílání dalších 33 let.

V červenci 1924 se konal sjezd badatelů Bible v Columbu v Ohiu. Přijeli delegáti z celého světa a vyslechli si proslovy v angličtině, arabštině, francouzštině, italštině, litevštině, maďarštině, němčině, polštině, ruštině, řečtině, skandinávských jazycích a ukrajinštině. Některé části programu se vysílaly v rádiu a bratři se taky domluvili s místními novinami Ohio State Journal, že každý den uveřejní shrnutí toho, co zaznělo.

Ve čtvrtek 24. července vyrazilo víc než 5 000 účastníků sjezdu do služby. Ten den rozdali skoro 30 000 knih a začali studovat Bibli s tisíci lidmi. Strážná věž o tom mluvila jako o „nejradostnější části sjezdu“.

Další důležitý okamžik nastal v pátek 25. července. Bratr Rutherford odvážně přečetl obvinění proti duchovenstvu. Mělo formu právního dokumentu a odsuzovalo politické, náboženské a obchodní vůdce za to, že „brání lidem dozvědět se pravdu o Božím království, prostřednictvím kterého Bůh požehná celému lidstvu“. Taky se tam psalo, že tihle muži „vyzdvihují  Společnost národů a prohlašují ji za ‚politické vyjádření Božího království na zemi‘“. Badatelé Bible potřebovali pořádný kus odvahy, aby tuhle zprávu předávali dalším lidem.

Jaký vliv měl sjezd na bratry a sestry? Strážná věž to shrnula slovy: „Toto malé Pánovo vojsko shromážděno na sjezdu v Columbu odešlo posíleno ve víře… Cítili, že je neporazí žádná moc ani ohnivé šípy, které by na ně nepřítel vystřelil.“ Leo Claus, který na sjezdu byl, vzpomínal: „Odcházeli jsme nadšení, že toto obvinění budeme šířit v našem obvodu.“

V říjnu začali badatelé Bible roznášet miliony výtisků traktátu Ecclesiastics Indicted (Duchovní obviněni). Bylo v něm to, co bratr Rutherford četl na sjezdu. V městečku Cleveland v Oklahomě bratr Frank Johnson propracoval svůj obvod a měl ještě 20 minut, než dorazí další zvěstovatelé a vyzvednou ho. Protože ho hledali muži, kteří byli rozčílení, že tam káže, nemohl jen tak čekat venku. Rozhodl se, že se schová v nedalekém kostele. Nikdo tam nebyl, a tak nechal jeden traktát v kazatelově Bibli a taky na každém sedadle. Pak vzal nohy na ramena. Ale když zjistil, že má ještě čas, udělal to samé v dalších dvou kostelech.

Frank spěchal zpátky na místo, kde ho měli vyzvednout. Schoval se za benzinku a nespouštěl přitom oči z mužů, kteří ho pronásledovali. Ti projeli kolem, ale nevšimli si ho. Hned potom pro něj přijeli bratři a sestry, kteří nedaleko kázali, a společně uháněli pryč.

Jeden z bratrů na ten zážitek vzpomínal: „Když jsme odjížděli z města, míjeli jsme ty tři kostely. Před každým stálo zhruba 50 lidí. Někteří si traktát četli, jiní ho ukazovali kazateli. No, bylo to o fous! Děkovali jsme našemu Bohu Jehovovi, že nás chránil a že jsme věděli, jak tyhle nepřátele Království přelstít.“

Odvaha nechyběla badatelům Bible ani jinde na světě. Na severu Francie bratr Józef Krett kázal polským přistěhovalcům, kteří tam pracovali jako horníci. Připravil si přednášku na námět „Vzkříšení mrtvých už brzy“. Když bratři a sestry rozdávali pozvánky po celém městě, místní kněz varoval svoje farníky, aby tam nechodili. Ale mělo to opačný efekt. Přišlo víc než 5 000 lidí včetně toho kněze! Bratr Krett ho vyzval, aby obhájil, čemu věří, ale on to odmítl. Rozdaly se všechny publikace, protože místní lidé měli žízeň po Božím Slově. (Amos 8:11)

V Africe kázal Claude Brown a přinesl dobrou zprávu na Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana). Díky jeho přednáškám a taky publikacím, které rozdal, se pravda v téhle zemi rychle šířila. Na jednu z jeho přednášek přišel i John Blankson, který studoval na lékárníka. Hned pochopil, že našel pravdu. „Pravda mě nadchla,“ vzpomínal John, „a na škole jsem o ní mluvil s každým, koho jsem potkal.“

Jednou John navštívil anglikánský kostel, aby se kněze zeptal na Trojici. Už totiž  věděl, že je to nebiblická nauka. Kněz se rozčílil a začal křičet: „Ty nejsi křesťan, patříš Ďáblu! Zmiz odsud!“

Když John přišel domů, napsal mu dopis, ve kterém ho vyzval, aby Trojici obhájil před shromážděnými lidmi. Ale on místo toho nechal Johna předvolat do kanceláře hlavního přednášejícího na farmaceutické škole. Ten se ho zeptal, jestli knězi opravdu napsal.

„Ano, pane,“ odpověděl John.

Přednášející trval na tom, aby se John knězi písemně omluvil. A tak John napsal:

„Pane, můj učitel mě žádá, abych se vám omluvil. Rád to udělám, pokud vy uznáte, že vyučujete falešné nauky.“

Přednášející nevěřícně kroutil hlavou a řekl: „Blanksone, toto opravdu chcete napsat?“

„Ano, pane. Nic jiného ani napsat nemohu.“

„Budete ze školy vyloučen. Jak můžete mluvit proti knězi z církve, kterou podporuje stát, a přitom doufat, že zůstanete ve státní škole?“

„Ale pane, když jsme na vašich přednáškách a něčemu nerozumíme, ptáme se vás na otázky, že ano?“

„Samozřejmě.“

„Pane, a přesně o to jde. Ten ctěný pán nás učil o Bibli a já mu položil otázku. Pokud na ni nedokáže odpovědět, proč bych se mu měl písemně omlouvat?“

Blanksona nakonec ze školy nevyloučili a nemusel se ani omlouvat.

Strážná věž ten rok shrnula slovy: „Stejně jako David můžeme říci: ‚Ty jsi zajisté mne přepásal udatností k boji.‘ (Žalm 18:39) Tento rok byl rokem velkého povzbuzení, protože jsme pozorovali ruku Páně… Jeho skutečně zasvěcení služebníci … radostně vydávali svědectví.“

Později v tom roce bratři naplánovali, že budou ještě víc kázat pomocí rádia. Začalo se pracovat na další rozhlasové stanici poblíž Chicaga. Dostala příhodný název WORD (Slovo). Vysílač o výkonu 5 000 wattů měl šířit dobrou zprávu o Království stovky kilometrů daleko, dokonce až na sever Kanady.

Rok 1925 měl brzy přinést dechberoucí záblesky duchovního světla. Badatelé Bible tehdy pochopili význam 12. kapitoly Zjevení. Někteří kvůli tomu přestali Jehovovi sloužit. Ale spousta dalších z toho byla nadšená, protože líp rozuměli tomu, co se stalo v nebi a jaký vliv to má mít na Boží lid na zemi.