Narodil jsem se v Ciudad Mante, které leží v krásné oblasti mexického státu Tamaulipas. Obyvatelé tohoto města jsou štědří a laskaví, ale kvůli organizovanému zločinu je tato oblast velmi nebezpečná.

Rodičům se narodili čtyři kluci a já jsem z nich druhý nejstarší. Nechali mě pokřtít jako katolíka a později jsem zpíval ve farním sboru. U Boha jsem to chtěl mít dobré, protože jsem se bál, aby mě neodsoudil a já se navěky nesmažil v pekle.

Když mi bylo pět let, táta od nás odešel. Byl jsem z toho zdrcený. Hrozně mi chyběl. Nemohl jsem pochopit, proč nás opustil – měli jsme ho přece tak rádi! Maminka pak musela trávit spoustu hodin v práci, aby se o nás postarala.

Využil jsem toho a začal chodit za školu, abych mohl být s partou starších kluků a holek. Naučili mě kouřit, mluvit sprostě, krást a prát se. Rád jsem měl nad ostatními navrch, a tak jsem se věnoval boxu, zápasu a jiným bojovým sportům a taky se učil zacházet se zbraněmi. Stal se ze mě násilník. Často jsem se účastnil nějaké přestřelky a několikrát jsem zůstal zakrvácený ležet na ulici a málem jsem umřel. Asi si dovedete představit, kolik bolesti jsem způsobil mamince, když mě takhle někde našla a musela mě odvézt do nemocnice.

Když mi bylo 16, zastavil se u nás Jorge, můj kamarád z dětství. Řekl, že se stal svědkem Jehovovým a že si s námi chce promluvit o něčem důležitém. Vysvětlil nám, čemu věří, a přečetl k tomu různé biblické verše. Já jsem Bibli nikdy předtím nečetl. Byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl o Božím jménu a o tom, co se Bůh chystá udělat. Jorge navrhl, že s námi Bibli bude studovat. Souhlasili jsme.

Když jsem se dozvěděl, že Bůh netrestá lidi v pekle, byla to pro mě velká úleva. (Žalm 146:4; Kazatel 9:5) Od té chvíle jsem už neměl z Boha hrůzu. Začal jsem ho naopak považovat za milujícího Otce, který chce pro své děti to nejlepší.

 Jak jsem Bibli líp poznával, začalo mi docházet, že se budu muset změnit. Scházela mi pokora a taky bylo zapotřebí, abych přestal řešit problémy násilím. Hodně mi pomohlo to, co je v 1. Korinťanům 15:33. Říká se tam, že špatná společnost „kazí užitečné návyky“. Došlo mi, že pokud se chci změnit, musím se přestat stýkat s těmi, kdo na mě mají špatný vliv. Začal jsem se místo toho přátelit s lidmi v křesťanském sboru. Ti totiž neshody neřeší pěstmi, ale pomocí biblických zásad.

Hodně na mě taky zapůsobilo to, co je v Římanům 12:17–19. Píše se tam: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. . . . Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem. Sami se nemstěte, . . . neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; já oplatím, říká Jehova.‘“ Pochopil jsem, že všechny křivdy napraví Jehova a že to udělá ve svůj čas a svým způsobem. Krok za krokem jsem se od násilného způsobu života vzdaloval.

Nikdy nezapomenu na zážitek z jednoho večera. Vracel jsem se domů, když na mě zaútočila skupina mladíků, kteří patřili ke gangu, se kterým jsme dřív bojovali. Jejich vůdce mě praštil do zad a zakřičel: „Tak se braň!“ Rychle jsem se pomodlil k Jehovovi, aby mi dal sílu zachovat se správně. I když jsem měl sto chutí jim to vrátit, podařilo se mi odejít. Další den jsem toho vůdce gangu potkal samotného. Přepadla mě touha se pomstít, ale znovu jsem v duchu poprosil Jehovu, aby mi pomohl se ovládnout. K mému překvapení ke mně přišel a řekl: „Omlouvám se za ten včerejšek. Vlastně bych chtěl být jako ty. Chci studovat Bibli.“ Neumíte si představit, jak jsem byl rád, že jsem se předtím ovládl. Díky tomu začal studovat Bibli i on.

V tu dobu se ostatní členové rodiny bohužel přestali o Bibli zajímat. Já jsem byl ale pevně rozhodnutý ve studiu pokračovat a nenechat se nikým a ničím odradit. Věděl jsem, že mezi Božími služebníky se postupně zahojí moje citové šrámy a že se bratři a sestry stanou mojí novou rodinou. Dělal jsem pokroky a v roce 1991 jsem se dal pokřtít a stal se tak svědkem Jehovovým.

Býval jsem zahořklý, panovačný a agresivní. Díky Božímu Slovu se mi ale podařilo svůj život úplně změnit. Mluvím teď s lidmi o pokojných podmínkách, které slibuje Bible. Moc si vážím toho, že už 23 let můžu službě Bohu věnovat velkou část svého času.

Nějakou dobu jsem pracoval jako dobrovolník v mexické pobočce svědků Jehovových. Seznámil jsem se tam s Claudií, energickou mladou křesťankou, a v roce 1999 jsme se vzali. Považuju za velký dar od Jehovy, že můžu mít po boku tak skvělou partnerku.

Společně jsme ve sboru mexického znakového jazyka pomáhali neslyšícím lidem, aby poznali pravdu o Jehovovi. Pak jsme dostali pozvání, abychom o Bibli mluvili s lidmi v Belize. Museli jsme se trochu uskromnit, ale máme všechno, co potřebujeme, a jsme šťastní. Za nic bychom tenhle život nevyměnili.

Maminka začala po čase Bibli znovu studovat a dala se pokřtít. Svědky Jehovovými se stali taky můj starší bratr, jeho manželka a děti. Jehovovi slouží i několik z mých dřívějších přátel, se kterými jsem o Bibli v minulosti mluvil.

Je mi líto, že někteří členové rodiny nezměnili svůj násilnický způsob života, a v důsledku toho už jsou po smrti. Kdybych jednal jako oni, dopadl bych asi stejně. Jsem Jehovovi vděčný, že jsem ho mohl poznat a že mě jeho služebníci trpělivě a laskavě naučili žít podle biblických zásad.