Přejít k článku

Přejít na obsah

Úžasná schopnost učit se

Úžasná schopnost učit se

Úžasná schopnost učit se

ŘÍKÁ se, že pokud jde o schopnost se učit, nic ve vesmíru se nevyrovná mozku dítěte. A není divu. Novorozenec přichází na svět připraven vnímat obrazy, zvuky a další podněty, které ho obklopují.

Dítě zajímají především lidé — jejich obličej, hlas a dotek. Penelope Leachová ve své knize Babyhood (Rané dětství) píše: „Bylo provedeno mnoho studií, které zjišťovaly, jaké obrazy dítě nejvíc přitahují, jaké zvuky poutají jeho pozornost a u jakých podnětů si zjevně přeje, aby se opakovaly. To všechno nejčastěji a nejsnáz najde u dospělého, který o něj pečuje.“ Je tedy pochopitelné, že rodiče hrají ve vývoji dítěte nesmírně důležitou úlohu.

„Mluvil jsem jako dítě“

Rodiče i pediatři žasnou nad schopností novorozence učit se jazyk pouhým poslechem. Výzkumní pracovníci zjistili, že nemluvně si v průběhu několika dnů zvykne na hlas své matky a reaguje na něj lépe než na hlas někoho cizího. Do několika týdnů dokáže rozlišit zvuk mateřského jazyka od jiných jazyků. Během několika měsíců je schopno vnímat, že mezi slovy jsou mezery, a tudíž poznat rozdíl mezi normální mluvou a zvuky, které nedávají smysl.

Apoštol Pavel napsal: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě.“ (1. Korinťanům 13:11, Bible21) Malé dítě obvykle nesrozumitelně žvatlá. Má to nějaký význam? Určitě. Doktorka Lise Eliotová ve své knize o vývoji mozku dítěte připomíná, že samotné mluvení je „složitá motorická dovednost, jež vyžaduje rychlou koordinaci desítek svalů, které ovládají rty, jazyk, patro a hrtan“. Autorka dodává: „Žvatlání sice vypadá pouze jako okouzlující způsob, jakým se malé děti snaží upoutat pozornost, ale je to velmi důležitý nácvik složitých pohybů a koordinace svalů při mluvení.“ (What’s Going On in There?—How the Brain and Mind Develop in the First Five Years of Life)

Na žvatlání dítěte rodiče reagují afektovanou mluvou, ale i to slouží svému účelu. Podněcuje to totiž dítě k další reakci. Tato oboustranná komunikace učí malé dítě základům konverzace, což se mu bude hodit po zbytek života.

Role rodičů se mění

Rodiče jsou v jednom kole, aby zajistili všechny potřeby dítěte. Dítě zapláče, a hned ho někdo nakrmí. Dítě zapláče, a hned ho někdo přebalí. Dítě zapláče, a hned ho někdo pochová. Takové hýčkání je namístě. Je to základní způsob, jak rodiče plní svou roli pečovatelů. (1. Tesaloničanům 2:7)

Za těchto okolností není divu, že dítě se považuje za střed vesmíru a myslí si, že dospělí — obzvlášť rodiče — existují jen pro to, aby plnili jeho přání. Tento názor je sice chybný, ale zcela pochopitelný. Vždyť více než rok to tak dennodenně bylo. Dítě se pokládá za panovníka říše obydlené velkými lidmi, kteří jsou tam pro to, aby mu sloužili. Rodinný poradce John Rosemond napsal: „K tomu, aby si dítě vytvořilo tuto nerealistickou představu, stačí necelé dva roky. A dalších šestnáct let trvá, než se ji podaří napravit. A obojí je paradoxně úkolem rodičů: nejdřív dítěti tuto iluzi zprostředkovat a potom mu ji — i když citlivě — vzít.“

Kolem dvou let dítěte jeho iluze končí, jak se role rodičů mění z pečovatelů na vychovatele. Dítě si nyní začíná uvědomovat, že rodiče se už neřídí jeho pokyny, ale že ono by teď mělo poslouchat ty jejich. Malý panovník je svržen z trůnu a nejspíš se mu to vůbec nelíbí. Je zklamaný a zkouší si svou nadvládu udržet. Jak?

Záchvaty vzteku

U mnoha dětí v tomto věku dochází k zásadní změně chování, ke které často patří záchvaty vzteku. Tato doba je pro rodiče velmi náročná a někdy se jí říká „první puberta“. Najednou se nejoblíbenějším výrazem batolete stane „Ne“ a „Nechci“. Dítě si neví rady samo se sebou ani s rodiči a potýká se se smíšenými pocity. Na jedné straně chce být na rodičích nezávislé, ale na druhé straně touží po jejich blízkosti. Rodiče jsou zmatení, protože situaci nechápou a neumí ji řešit. Co se vlastně děje?

Uvědomme si, k jaké zásadní změně v životě batolete došlo. Donedávna mu stačilo zakňourat a dospělí hned přiběhli. Nyní začíná chápat, že jeho „panování“ bylo jen dočasné a že bude muset přinejmenším některé věci dělat samo. Čím dál víc si uvědomuje, že je v podřízeném postavení, které vystihuje tento biblický výrok: „Děti, poslouchejte své rodiče ve všem.“ (Kolosanům 3:20)

V tomto obtížném období by si rodiče měli nad batoletem udržet autoritu. Pokud to budou dělat pevně a láskyplně, dítě se svému novému postavení přizpůsobí. A to mu pomůže, aby se dále dobře rozvíjelo.

Morální vlastnosti

Existují zvířata, a dokonce i stroje, které umí rozpoznat slova a napodobit řeč. Avšak pouze člověk dokáže s určitým nadhledem zkoumat sám sebe. Mezi druhým a třetím rokem batole začíná cítit takové emoce jako hrdost, stud, pocit viny a rozpaky. Je to základní předpoklad k tomu, aby se z něj stal dospělý člověk s morálními vlastnostmi, který se umí pevně zastávat toho, co je správné, i když ostatní jednají špatně.

Přibližně v tuto dobu rodiče pozorují další výraznou změnu. Dítě si začíná uvědomovat pocity lidí kolem sebe. Ve dvou letech si hrálo pouze v blízkosti druhých, nyní si však začíná hrát s nimi. Dokáže poznat, kdy mají rodiče dobrou náladu, a přeje si dělat jim radost. Díky tomu je také tvárnější.

Tříleté dítě se začíná učit, že je rozdíl mezi správným a nesprávným, dobrým a špatným. Je to vhodný čas pro to, aby se rodiče zaměřili na cíl vychovat z něj zodpovědného dospělého člověka.

[Praporek na straně 5]

Nemluvně si v průběhu několika dnů zvykne na hlas své matky a reaguje na něj lépe než na hlas někoho cizího.

[Praporek na straně 6]

Tříleté dítě se začíná učit, že je rozdíl mezi správným a nesprávným, dobrým a špatným.

[Rámeček na straně 6]

PROČ SE ZÁCHVATY VZTEKU STÁLE OPAKUJÍ

„Někteří rodiče se domnívají, že dítě se vzteká proto, že nesprávně reagovali na jeho požadavky,“ napsal John Rosemond ve své knize New Parent Power (Rodičovská autorita). „Je pochopitelné, že pokud ze záchvatů vzteku obviňují sebe, mají pocit, že musí co nejrychleji napravit to, co způsobili. Takže když předtím řekli Ne, teď řeknou Ano. Nebo když dítě předtím ukáznili, teď mu poskytnou ještě víc, než původně chtělo, aby svůj pocit viny potlačili. Řešení vyhovuje oběma stranám. Záchvat vzteku přejde, rodič cítí úlevu a dítě, které pochopilo, že vztekání je účinným prostředkem, jak dosáhnout svého, to bude zkoušet častěji a s větší intenzitou.“