Nemůžu se dočkat, až jim řeknu: „Konečně jsme zase spolu!“

VYPRÁVÍ ABIGAIL AUSTINOVÁ

Jednoho krásného dubnového dne roku 1995 se skupina svědků Jehovových z našeho sboru rozhodla strávit den na anglickém venkově. Rozdělili jsme se do aut a vyrazili na cestu. Já jsem jela s rodiči, se svou starší sestrou Sarah a s naší kamarádkou Deborou. Náhle se proti nám vyřítilo auto jedoucí v protisměru a narazilo do nás. Přežila jsem jen já. Bylo mi teprve devět let.

O DVA týdny později jsem se probrala v nemocnici. Měla jsem rozdrcenou lebku, a proto mi do ní lékaři voperovali destičky, aby ji zpevnili. Přestože jsem utrpěla tak vážné poranění, rychle jsem se uzdravila. Příbuzní mi nakonec pověděli, co se stalo, ale nevěřila jsem jim. Pořád jsem si říkala, že mě rodiče a sestra určitě navštívili, ale já je propásla, protože jsem spala. Až po návratu domů jsem si uvědomila, že to všechno je pravda. Byla jsem úplně zničená.

Co mi pomohlo, abych se s touto hroznou tragédií dokázala vyrovnat?

Mé duchovní dědictví

Byla jsem nejmladší z pěti dětí. V době nehody bylo Sarah 22 let, Shaneovi 20, Jessice 17 a Lukeovi 15. Měli jsme úžasné rodiče, kteří se o nás s láskou starali. Tatínek Steve byl starším sboru v Shipley v hrabství West Yorkshire. Všichni ho měli rádi, protože si vždy udělal čas na to, aby druhým naslouchal a pomáhal jim. Náklonnost spolukřesťanů si získala i moje maminka Carol, která ve sboru pečovala o letité, jako by byla jejich vlastní dcera. Pro nás mladé organizovala společenství a pomáhala nám najít si dobré přátele. Každý měl u nás dveře otevřené. Rodiče nás také učili, abychom byli laskaví a ohleduplní k našim sousedům.

Každou středu večer jsme jako rodina studovali Bibli. Někdy jsme si v kostýmech zahráli nějaký biblický příběh. Mamka s taťkou nás už jako malé učili, jak se připravovat na křesťanská shromáždění a jak lidi seznamovat s biblickým poselstvím. I když měli s péčí o nás pět plné ruce práce, trávili s námi čas a pomáhali nám, abychom si vytvořili blízký vztah k Jehovovi.

Když Sarah, Shane, Jessica a naše kamarádka Deborah dokončili školu, vstoupili do průkopnické služby, což znamená, že většinu svého volného času trávili kázáním biblického poselství. Zvlášť se Sarah jsme k sobě měly velmi blízko — byla jako moje druhá máma. Moc ráda vzpomínám na to, jak jsme během prázdnin společně pomáhaly druhým poznat Bibli. Viděla jsem, jak jsou všichni ti průkopníci šťastní, a v jejich společnosti mi bylo dobře. Dala jsem si za cíl, že až dokončím školu, budu sloužit jako průkopnice spolu se Sarah.

O prázdninách naše rodina a další členové sboru trávili hodně času společně. Mladí i letití upevňovali vzájemná přátelství a láska mezi námi se posilovala. Nemohla jsem tehdy  tušit, jak velkou pomoc a útěchu mi tito dobří přátelé v budoucnu poskytnou.

Období po nehodě

Z nemocnice jsem se vrátila k nám domů. Shane a Jessica, kteří měli zaměstnání na částečný úvazek a sloužili jako průkopníci, museli tvrdě pracovat, aby se o nás všechny postarali.

Pomáhalo nám také mnoho spolukřesťanů ze sboru. Udělali toho pro nás opravdu hodně. Vařili nám, uklízeli, nakupovali a prali, dokud jsme to nezvládli sami. Byli jsme jim za to velmi vděční. I svědkové ze vzdálených míst nám posílali bezpočet dárků a dopisů se slovy povzbuzení. Cítili jsme, kolik je v Jehovově organizaci lásky.

Asi po roce moji sourozenci došli k závěru, že potřebuji stabilní rodinné zázemí. Někteří manželé ze sboru nám laskavě nabídli pomoc, a tak se Shane, Jessica a Luke poradili, co by mamka s taťkou považovali za nejlepší pro mě a pro můj duchovní rozvoj. Nakonec se rozhodli pro Billyho, Dawn a jejich pětiletou dceru Lois. Billy sloužil jako sborový starší a jeho rodina patřila k našim dobrým přátelům. Vzali mě k sobě domů a od té doby se o mě s láskou starali, jako bych byla jejich vlastní dcera. I když se se mnou Lois musela o své rodiče dělit, nikdy na mě nežárlila. Dnes jsme si tak blízké jako dvě rodné sestry.

Jak jsem se s tragédií vyrovnala

Nejdřív jsem pořád přemýšlela o tom, proč se naší rodině něco tak hrozného stalo. Proč to postihlo zrovna moje rodiče, Sarah a Deboru, kteří projevovali takovou lásku k Jehovovi a k lidem? Pak jsem si ale připomněla biblický příběh o Jobovi, který si i přesto, že přišel o děti, udržel silnou víru v Boha. (Job 1:19, 22) Říkala jsem si: Byl to Satan, kdo způsobil, že je ve světě utrpení a smrt. A měl by velkou radost, kdyby nám tato tragédie zabránila dál sloužit Bohu. (1. Mojžíšova 3:1–6; Zjevení 12:9) Také jsem si připomínala, že Jehova nám z lásky dal nádhernou naději na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) Svou rodinu a Deboru znovu uvidíme v pozemském ráji. Zkouška, kterou jsem prošla, mou lásku k Jehovovi ve skutečnosti ještě posílila.

Když se setkám s lidmi, kteří zažili podobné trápení a nevědí o drahocenné biblické naději na vzkříšení, je mi jich moc líto a chci se s nimi o tuto naději podělit. Jsem totiž přesvědčená, že jedině díky Jehovovi a jeho organizaci jsme dokázali tím těžkým obdobím projít úspěšně.

Možná že to, co se stalo, přineslo i něco pozitivního. Někteří rodiče se mohli zamyslet nad otázkou: Pomáháme svým dětem vytvořit si natolik silnou víru, že kdyby se nám něco stalo, sloužily by Jehovovi dál i bez nás?

Snažím se žít tak, jako by tu mamka s taťkou pořád byli. Vím, že by si přáli, abych stejně jako oni usilovně pomáhala druhým. Po ukončení školy jsem vstoupila do průkopnické služby a Lois se ke mně později přidala. Moji sourozenci už mají svoje rodiny a s radostí slouží Jehovovi ve svých sborech.

Tolik se těším do Božího nového světa a na vzkříšení! V té době už nebude žádná bolest ani smrt. (Zjevení 21:3, 4) Vím, že se všichni opět uvidíme, a to mi dodává sílu. Nemůžu se dočkat, až mamku, taťku, Sarah a Deboru pevně sevřu v náručí a řeknu jim: „Konečně jsme zase spolu!“

[Obrázek na straně 23]

Abigail (druhá zleva) se svojí adoptivní rodinou