Návštěva Černobylu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA UKRAJINĚ

Před 20 lety došlo v jaderné elektrárně v Černobylu ke katastrofální havárii. Dne 26. dubna 1986 vybuchl jeden z jejích čtyř reaktorů. Po většině katastrof, ať už způsobených lidmi nebo přírodou, je možné odstranit následky a znovu vybudovat, co bylo zničeno. Po tomto neštěstí však zůstaly dlouhodobé a těžko odstranitelné následky.

V POSLEDNÍCH letech se vždy 9. května dřívější obyvatelé okolních měst a někdy i jejich příbuzní a přátelé sjíždějí k opuštěným domům, v nichž kdysi žili. Ale přijíždějí i jindy, aby se účastnili pohřbů. Jezdí sem také vědci, aby zkoumali následky radiace. A ukrajinské cestovní kanceláře začaly do této oblasti nedávno pořádat jednodenní zájezdy s průvodcem.

O takových zájezdech do města Pripjať informoval v červnu 2005 na úvodní stránce list The New York Times. Zájezdy prý „nepředstavují zdravotní riziko“. * Pripjať ležící asi tři kilometry od reaktoru byla založena v 70. letech minulého století a žilo tu kolem 45 000 obyvatel. Stejně jako mnoho dalších měst, byla i Pripjať po nukleární katastrofě evakuována. Do těchto měst a městeček pak byl kvůli radioaktivitě zakázán vstup. Před výbuchem žili Anna a Viktor Rudnikovi v Pripjati asi rok. *

Městečko Černobyl, podle něhož elektrárna dostala své jméno, je mnohem menší a je od reaktoru vzdáleno asi 15 kilometrů. Již po několik let se jeho dřívější obyvatelé mohou jednou za rok do Černobylu podívat. Rudnikovi původně pocházejí právě odsud, a proto Černobyl čas od času navštěvují. Před několika lety jsme je s manželkou doprovázeli. Dovolte, abych vám o tom vyprávěl.

Pochmurná dovolená

Z Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, jsme se vydali po dvouproudové silnici směrem na sever. Projížděli jsme městečky, kde byla cesta lemována rodinnými domky. Před domky kvetly tulipány a na zahradách lidé okopávali zeleninu. Mezi městečky se až k obzoru táhly lány kukuřice, pšenice a slunečnic.

Najednou jsme překročili jakousi neviditelnou hranici. Nebyly tu žádné ukazatele, které by nás na změnu upozornily, ale my jsme ji cítili. Ve městech, kterými jsme projížděli nyní, panovalo podivné ticho. Domy byly zanedbané, okna rozbitá a na dveřích byly petlice a visací zámky. Zahrádky před domem i za domem byly zarostlé plevelem.

Byli jsme ve vnější zakázané zóně asi 30 kilometrů od elektrárny. „Ve městech v této oblasti je vysoká úroveň radiace,“ řekla Anna. „Z desítek měst a vesnic tu bylo evakuováno více než 150 000 lidí, kteří byli přestěhováni do nových domovů po celém bývalém Sovětském svazu.“

Zanedlouho jsme přijeli k další zóně. Od okolního světa ji odděloval vysoký plot z ostnatého drátu. Nedaleko stál dřevěný domek podobný  celnici, odkud stráže sledovaly veškerý provoz na silnici. Jeden ze strážných nám zkontroloval pasy, zapsal si číslo auta a pak otevřel bránu.

Nyní jsme byli ve vnitřní zakázané zóně. Představoval jsem si, že tu uvidíme spálené stromy a zakrslé keře, ale skutečnost byla úplně jiná. Stromy, na kterých již byly nové listy, vytvářely nad silnicí zelenou klenbu a v lese byl hustý podrost. Před námi se u silnice objevila zeď z bílých cihel, na které bylo modrými písmeny napsáno „Černobyl“.

Na okraji města stávala lékárna. Kdysi tam pracovala Viktorova maminka. Za špinavým a zaprášeným oknem ještě visela vybledlá cedule s informacemi o otevírací době. Nedaleko od hlavního městského parku stál kulturní dům. Anna zavzpomínala, jak tam ona i ostatní obyvatelé města chodili na vystoupení různých umělců, aby se odreagovali po práci. Poblíž bylo i kino jménem Ukrajina. Děti tam utíkaly před letním horkem, aby se v příjemném chládku podívaly na nejnovější filmy. Z potemnělého hlediště se už dávno neozývá veselý smích. Anna a Viktor nás pak přivedli ke svému domku, který byl jen pár minut chůze od centra. Přístupu k hlavním dveřím bránily neprořezané stromy, takže jsme se museli jeden za druhým prodírat hustou vegetací k zadním dveřím. Místo nich však byla už jen zející díra ve zdi.

Uvnitř domu panovala naprostá spoušť. V posteli s rezavým železným rámem byla splasklá plesnivá matrace. Ze stěn visely kusy tapet jako špinavé krápníky. Po podlaze byly rozházené nejrůznější věci a smetí. Ležela tam i stará fotografie. Anna se sklonila a zvedla ji. Smutným hlasem řekla: „Vždycky jsem se chtěla vrátit a najít všechno v takovém stavu, v jakém to bylo předtím. Moc mě trápí, že během těch let se náš dům mění ve zříceninu a náš majetek je rozkradený.“

Opustili jsme dům Rudnikových a jdeme ulicí dál. Na jednom rohu stojí skupinka lidí a živě o něčem diskutují. Asi po půl kilometru cesta končí u parku, který je na vysokém břehu nad klidným úsekem řeky. Vánek rozechvívá bílé květy kaštanů. Dolů k přístavišti vedou  schody. V roce 1986 tu čekaly stovky lidí, aby mohli nastoupit na loď a být evakuováni.

Loni mohli Rudnikovi poprvé navštívit svůj bývalý domov v Pripjati, odkud museli před 19 lety kvůli jadernému neštěstí utéci.

Čas k zamyšlení

V dubnu 2006 se v souvislosti s 20. výročím tohoto neštěstí budou konat různé vzpomínkové akce. Pro mnoho lidí jsou varovnou připomínkou toho, že navzdory upřímnému úsilí člověk není schopen bez Boží pomoci úspěšně řídit své záležitosti. (Jeremjáš 10:23)

V září loňského roku byly zveřejněny závěry vědecké studie, o kterou požádala Organizace spojených národů. Studie se zabývala následky černobylské havárie a bylo v ní uvedeno, že bezprostředně při neštěstí zahynulo 56 lidí. Dále v ní bylo řečeno, že přímo na následky ozáření nakonec zemře 4 000 lidí. Dřívější předpovědi obvykle počítaly s 15 000 až 30 000 úmrtími. Redakční článek v listu The New York Times z 8. září 2005 poukázal na to, že studie „se stala terčem kritiky řady organizací zabývajících se ochranou životního prostředí a byla označena za zaujatý pokus zlehčit potenciální rizika jaderných elektráren“.

Viktor se po katastrofě začal dozvídat o svém Stvořiteli, Jehovovi Bohu. Dnes říká: „Už nejsme v depresi, protože víme, že až přijde Boží Království, nebude už k takovým hrozným neštěstím docházet. Těšíme se, že krajina kolem našeho drahého domova v Černobylu bude obnovena a stane se součástí nádherného ráje.“

Od doby, kdy došlo k černobylské havárii, už miliony lidí uvěřily v biblický slib, že na zemi bude obnoven ráj a rozšíří se po celé zeměkouli. (1. Mojžíšova 2:8, 9; Zjevení 21:3, 4) Jen na Ukrajině během uplynulých 20 let uvěřilo této naději více než 100 000 lidí. Přáli bychom si, abyste se i vy začali zajímat o nádhernou budoucnost, která je slíbena těm, kdo touží poznávat Boží vůli.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 16]

Pomník likvidátorům

Tento pomník v nadživotní velikosti byl postaven na počest těch, kdo se v Černobylu podíleli na odstraňování následků jaderné havárie. Říká se jim likvidátoři. Hasili požár, stavěli sarkofág, který zakryl doutnající zbytky reaktoru, a podíleli se na dekontaminaci okolí. Byly jich statisíce. Předpokládá se, že v přímé souvislosti s touto havárií nakonec zemře 4 000 lidí. Většina z nich budou právě likvidátoři.

[Obrázky na straně 15]

Nápis na začátku Černobylu a místní kino

[Obrázky na straně 15]

Rudnikovi u svého domu v Černobylu

[Obrázky na straně 16]

Elektrárna, kde došlo k výbuchu, leží asi tři kilometry od bytu Rudnikových v Pripjati (vložený obrázek)