Překonával jsem těžkosti ve službě Bohu

VYPRÁVÍ IVAN MIKITKOV

„Jestliže v tomto městě zůstanete, pošleme vás zpátky do vězení,“ varoval mě úředník sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB). Po 12 letech jsem byl právě propuštěn na svobodu. Rodiče byli vážně nemocní a potřebovali, abych se o ně staral. Jak to vyřešit?

NARODIL jsem se v roce 1928 ve vesnici T̩aul v Moldavsku. * Když mi byl rok, můj otec Alexander navštívil rumunské město Ias̩i. Setkal se zde s badateli Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Když se otec vrátil zpět do T̩aulu, řekl členům své rodiny a sousedům, co se dozvěděl. Brzy tam vznikla malá skupina badatelů Bible.

Byl jsem nejmladší ze čtyř chlapců a od útlého dětství jsem měl kolem sebe duchovně smýšlející lidi, kteří pro mě byli dobrým příkladem. Časem jsem si jasně uvědomil, že služba Jehovovi je spojena s odporem, a tudíž není snadná. Živě si pamatuji na to, jak policie opakovaně prohledávala náš dům a snažila se najít pečlivě ukrytou biblickou literaturu. Tyto zážitky mě neděsily. Ze studia Bible jsem věděl, že Boží Syn Ježíš Kristus i jeho učedníci byli pronásledováni. I na našich shromážděních se často mluvilo o tom, že Ježíšovi následovníci by to měli očekávat. (Jan 15:20)

Posíleni, abychom snesli pronásledování

V roce 1934, to mi bylo šest let, se na shromáždění v T̩aulu četl dopis o pronásledování našich bratrů v nacistickém Německu. Byli jsme vybízeni, abychom se za ně modlili. Ačkoli jsem byl tehdy ještě malý, tento dopis mi utkvěl v mysli.

O čtyři roky později jsem první zkouškou ryzosti prošel i já. Během výuky náboženství ve škole mi ortodoxní kněz opakovaně přikázal, abych nosil na krku kříž. Když jsem odmítl, nařídil všem spolužákům, aby ukázali svůj kříž jako doklad toho, že jsou vzornými příslušníky církve. Kněz pak ukázal na mě a zeptal se třídy: „Chcete mít mezi sebou někoho takového? Kdo nechce, ať zvedne ruku.“

Žáci se kněze báli, a proto všichni zvedli ruku. „Vidíš, nikdo s tebou nechce mít nic společného,“ řekl mi kněz. „Okamžitě z této budovy odejdi.“ Za několik dnů přišel k nám domů ředitel školy. Popovídal si s rodiči a potom se mě zeptal, zda bych chtěl ve školní docházce pokračovat. Odpověděl jsem, že ano. „Dokud jsem ředitelem já, budeš do školy chodit,“ řekl, „a kněz ti v tom nemůže zabránit.“  A skutečně, dokud byl ředitelem on, kněz mi nedělal těžkosti.

Pronásledování sílí

Území, na kterém jsme žili, se jmenovalo Besarábie a v roce 1940 se stalo součástí Sovětského svazu. Ve dnech 13. a 14. června 1941 byl každý, kdo se politicky angažoval nebo patřil ke společensky významným lidem, deportován na Sibiř. Svědků Jehovových se to netýkalo. Od té doby jsme však byli na shromážděních i v kazatelské činnosti opatrnější.

Ke konci června 1941 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, který byl do té doby jeho spojencem. Krátce nato zabrala Besarábii rumunská armáda, a my jsme se opět ocitli pod nadvládou Rumunska.

Svědkové z blízkých vesnic odmítli sloužit v rumunské armádě, proto byli uvězněni a většina z nich byla odsouzena na 20 let nucených prací. Otec byl povolán na policejní stanici. Kvůli tomu, že je svědek, byl surově zbit. Já jsem byl násilně odveden ze školy a musel jsem se zúčastnit církevního obřadu.

Ve vývoji druhé světové války tehdy nastal zvrat. V březnu 1944 sovětská vojska bleskově zabrala severní Besarábii. V srpnu obsadila celou zemi. Bylo mi tehdy asi šestnáct let.

Brzy byli všichni fyzicky zdatní muži z naší vesnice odvedeni do sovětské armády. Svědkové však neudělali kompromis v otázce neutrality. Byli za to odsouzeni k deseti letům odnětí svobody. Druhá světová válka v Evropě skončila v květnu 1945 porážkou Německa. Avšak mnozí svědkové v Moldavsku byli ve vězení až do roku 1949.

Poválečné útrapy

Po skončení války v roce 1945 bylo v Moldavsku hrozné sucho. Přesto zemědělci museli sovětské vládě odvádět velkou část svého výtěžku jako daň. To mělo za následek hrozný hlad. V roce 1947 jsem viděl v ulicích T̩aulu mnoho mrtvých těl. Zemřel i můj bratr Jefim a já sám jsem byl hlady tak vysílený, že jsem se několik týdnů sotva hýbal. Když hlad skončil, my, svědkové, jsme opět pokračovali ve veřejné službě. Já jsem kázal v místě našeho bydliště a můj bratr Vasile, který byl o sedm let starší, sloužil v blízkých vesnicích.

Když svědkové začali být ve službě aktivnější, vládní orgány je začaly více sledovat. Naše kazatelská činnost i to, že jsme se nepodíleli na politice ani na vojenské službě, měla za následek, že sovětská vláda začala v našich domech hledat biblickou literaturu a zatýkat nás. V roce 1949 byli někteří svědkové z blízkých sborů deportováni na Sibiř. A ti, kdo tu zůstali, museli být při kazatelské činnosti opatrnější.

Mezitím jsem začal mít vážný zdravotní problém, který se stále zhoršoval. Lékaři nakonec řekli, že mám tuberkulózu kostí a v roce 1950 mi pravou nohu dali do sádry.

Deportace na Sibiř

Prvního dubna roku 1951, kdy jsem měl stále ještě nohu v sádře, byli všichni členové naší rodiny zatčeni a spolu s dalšími svědky deportováni na Sibiř. * Neměli jsme čas připravit se, a tak se nám podařilo vzít si jenom nějaké potraviny. Ty jsme však brzy snědli.

Nakonec jsme asi po dvou týdnech jízdy vlakem dorazili do města Asino v Tomské oblasti. Zde nás vyhnali, jako bychom byli dobytek. Venku mrzlo, ale bylo příjemné být na čerstvém vzduchu. Když v květnu roztál led na řece, poslali nás lodí do 100 kilometrů vzdálené Torby. Zde, v sibiřské tajze neboli subarktickém lese, byl dřevorubecký tábor, kde jsme si začali odpykávat trest nucených prací. Měli jsme tady zůstat natrvalo.

Těžce pracovat v táboře sice nebylo totéž, jako být ve vězení, ale i my jsme byli pod trvalým dohledem. Celá naše rodina přespávala  v železničním vagonu. V létě jsme si postavili domky — prosté zemljanky, které byly zčásti pod zemí, aby v zimě poskytovaly lepší ochranu.

Vzhledem k tomu, že jsem měl nohu v sádře, nemusel jsem pracovat v lese. Mým úkolem bylo vyrábět hřebíky. Díky tomu jsem se mohl tajně podílet na rozmnožování časopisu Strážná věž a dalších biblických publikací, které se ze západní Evropy nějakým způsobem pravidelně dostávaly do této tisíce kilometrů vzdálené oblasti.

Zatčení a uvěznění

V roce 1953 mi sádru sundali. Přestože jsem se snažil být při své teokratické činnosti a výrobě literatury opatrný, začala se o mně zajímat KGB. Vedlo to k tomu, že jsem byl s dalšími svědky odsouzen ke dvanácti letům ve vězeňském táboře. Během soudního líčení jsme mohli vydat vynikající svědectví o našem Bohu Jehovovi a o jeho láskyplném záměru s lidstvem.

Vězni byli později posláni do různých táborů v okolí Irkutska, stovky kilometrů ještě dále na východ. Tyto tábory byly zřízeny k potrestání údajných nepřátel sovětského státu. Od 8. dubna 1954 do začátku roku 1960 jsem prošel 12 takovými pracovními tábory. Potom jsem byl převezen více než 3 000 kilometrů na západ do velkého komplexu táborů v mordvinské oblasti, který ležel asi 400 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Vynikající na tom bylo, že jsem se zde setkal s věrnými svědky ze všech částí Sovětského svazu.

Mordvinský komplex tvořilo mnoho pracovních táborů a sahal do vzdálenosti nejméně 30 kilometrů. Sovětské vládní autority si uvědomovaly, že když svědkům dovolí, aby se volně pohybovali mezi ostatními vězni, stanou se někteří z nich také svědky. Vězeňští dozorci se nás tedy snažili od ostatních izolovat. Do jednoho z táborů poslali více než 400 svědků. V jiném komplexu táborů, který byl vzdálen jen několik kilometrů, byly zase naše křesťanské sestry.

V našem táboře jsem se velmi aktivně podílel na organizování křesťanských shromáždění a také na rozmnožování biblické literatury, a to vždy z výtisku, který tam byl propašován. Táboroví dozorci tuto aktivitu pochopitelně odhalili. Krátce nato, v srpnu roku 1961 jsem byl odsouzen na jeden rok vězení v nechvalně známém vladimirském vězení. Pocházelo z carské éry a leželo asi 200 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Do února 1962 zde byl vězněn také americký pilot Francis Gary Powers, který byl sestřelen 1. května 1960, když ve špionážním letounu přelétal nad Ruskem.

Ve vladimirském vězení jsem dostával jen tolik jídla, abych přežil. Hlad jsem snášel dobře, protože jsem měl zkušenosti z mládí, ale s mimořádně nízkými teplotami během zimy na přelomu let 1961 a 1962 jsem se vyrovnával velmi špatně. Topné trubky popraskaly,  a teplota v cele klesla pod bod mrazu. Když jistý lékař viděl můj zubožený stav, zařídil, aby mě na několik týdnů během té nejhorší zimy dali do teplejší cely.

Opora ve zkouškách

Po měsících věznění mohou člověka skličovat negativní myšlenky, a o to vězeňským dozorcům šlo. Neustále jsem se však modlil, a tak mě posiloval Jehovův duch i biblické texty, které jsem si připomínal.

Obzvláště v době, kdy jsem byl ve vladimirském vězení, mohl jsem osobně zažít pravdivost Pavlových slov, že jsme „všemožně tlačeni, ale ne stísněni tak, že se nemůžeme hnout“ a že jsme „na rozpacích, ale ne naprosto bez východiska“. (2. Korinťanům 4:8–10) Po roce jsem byl poslán zpět do mordvinského komplexu. Dne 8. dubna 1966 mi vypršel dvanáctiletý trest. Při propuštění jsem byl označen jako „nenapravitelný“. Pro mě to byl oficiální doklad toho, že jsem zůstal Jehovovi věrný.

Často se mě lidé ptají, jak se do sovětských táborů dostávala biblická literatura a jak zde byla rozmnožována, ačkoli vedení se tomu snažilo zabránit. Vystihla to jedna lotyšská politická vězeňkyně, která strávila čtyři roky v ženském táboře Potma a která řekla, že toto tajemství znalo jen málo lidí. „Svědkové stále nějak dostávali mnoho literatury,“ napsala po svém propuštění v roce 1966. Dospěla k závěru: „Jako kdyby tam v noci prolétli andělé a snesli ji tam.“ Skutečně, dařilo se nám to jen s Boží pomocí.

Období relativní svobody

Když jsem byl propuštěn, bratři, kteří měli na starosti naše dílo, mě požádali, abych se přestěhoval na západní Ukrajinu do blízkosti Moldavska, odkud jsem měl pomáhat moldavským bratrům. Jako bývalý vězeň jsem však byl pod dohledem KGB, což mé možnosti značně omezovalo. Po dvou letech, kdy mi hrozilo opětovné uvěznění, jsem se přestěhoval do Kazachstánské sovětské republiky, kde úřady kontrolovaly doklady jen zřídka. Když v roce 1969 moji rodiče těžce onemocněli, přestěhoval jsem se na Ukrajinu, abych se o ně mohl starat. A právě ve městě Artěmovsk, severně od velkého města Doněck, mi důstojník KGB pohrozil, že mě pošle zpátky do vězení, jak bylo popsáno na začátku tohoto článku.

Ukázalo se, že důstojník mě chtěl jen zastrašit. Neměl dostatek důkazů, aby mě obvinil. Byl jsem rozhodnutý pokračovat ve své křesťanské službě, a tak mi bylo jasné, že KGB mi bude v patách, ať už budu kdekoli. Proto jsem se rozhodl, že budu dál pečovat o své rodiče. Tatínek zemřel v listopadu 1969 a maminka žila do února 1976. Oba zůstali věrní Jehovovi až do smrti.

Když jsem se přistěhoval zpět na Ukrajinu, bylo mi 40 let. V době, kdy jsem se staral o své rodiče, patřila do našeho sboru mladá žena, která se jmenovala Maria. Ve svých osmi letech na začátku dubna 1951 byla s rodiči vysídlena z Moldavska na Sibiř, podobně jako moje rodina. Maria řekla, že se jí líbí, jak zpívám. Tím začalo naše přátelství, a ačkoliv jsme byli oba velmi aktivní ve službě, našli jsme si čas na to, abychom se sblížili. V roce 1970 souhlasila s tím, že si mě vezme.

Brzy se nám narodila dcera Lidia. V roce 1983, když jí bylo 10 let, mě jeden bývalý svědek udal KGB. Tehdy jsem už téměř deset let sloužil jako cestující dozorce na východní Ukrajině. Odpůrcům naší křesťanské činnosti se podařilo některé lidi přimět, aby falešně svědčili u soudu, takže jsem byl odsouzen na pět let.

Ve vězení jsem byl od ostatních svědků izolován. Přestože to trvalo léta, žádný lidský prostředek mě nedokázal izolovat od Jehovy, a ten mě vždy podporoval. Navíc, vždycky jsem si našel příležitost vydat svědectví jiným vězňům. Po odpykání čtyř let vězení, jsem byl nakonec propuštěn a opět jsem se setkal  s manželkou a dcerou, které celou dobu věrně sloužily Jehovovi.

Zpět do Moldavska

Jeden rok jsme žili na Ukrajině a potom jsme se natrvalo vrátili do Moldavska, kde bylo zapotřebí zralých a zkušených bratrů. V té době sovětská vláda umožňovala větší svobodu pohybu. Do města Bălţi, kde Maria vyrůstala, než ji před 37 lety poslali do vyhnanství, jsme přijeli v roce 1988. Tehdy bylo v tomto druhém největším městě Moldavska přibližně 375 svědků, a nyní nás je zde více než 1 500! Ačkoli jsme žili v Moldavsku, stále jsem sloužil jako cestující dozorce na Ukrajině.

V březnu 1991 byla v Sovětském svazu naše organizace zákonně uznána. Tisíce lidí byly v té době zklamány tím, že komunismus selhal. Mnozí byli zmateni a neměli žádnou reálnou naději do budoucnosti. Když se pak Moldavsko stalo nezávislou republikou, lidé začali mít o biblickou pravdu velký zájem. Patřili mezi ně dokonce i někteří z našich bývalých pronásledovatelů. Když jsme byli v roce 1951 posláni do vyhnanství, zůstalo v Moldavsku jen relativně málo svědků. Nyní v této malé zemi, která má asi 4 200 000 obyvatel, je hodně přes 18 000 svědků. Nádherné zkušenosti, které máme, nám bohatě vynahradily utrpení v minulosti.

V polovině devadesátých let jsem kvůli zdravotním problémům musel s krajskou službou skončit. Jsou chvíle, kdy mě to skličuje. Poznal jsem však, že Jehova ví, co nás povzbudí. Dává nám posilu v pravý čas. Někdy si říkám, co bych udělal, kdybych měl možnost žít svůj život znovu, zda bych se rozhodl jinak. Nerozhodl. Přál bych si naopak být ve službě ještě aktivnější a odvážnější.

Vím, že Jehova mi žehná a že požehnání mají všichni jeho služebníci, bez ohledu na to, jaké jsou jejich životní okolnosti. Máme jasnou naději, živou víru a pevné ujištění, že v Jehovově novém světě budeme brzy mít všichni dokonalé zdraví.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 20 a 21]

Náš dům ve vyhnanství v Torbě na Sibiři, 1953. Tatínek a maminka (vlevo) a můj bratr Vasile se svým synem (vpravo)

[Obrázek na straně 21]

Ve vězeňském táboře, 1955

[Obrázek na straně 23]

Naše křesťanské sestry na Sibiři, Maria (vlevo dole), když jí bylo asi 20 let

[Obrázek na straně 23]

S naší dcerou Lidií

[Obrázek na straně 23]

Svatební fotografie, 1970

[Obrázek na straně 23]

S Marií dnes