Návštěva sklářského ostrova

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

ZKUŠENÝ řemeslník vloží sklářskou píšťalu do otvoru v rozpálené sklářské peci. Nabere na ni trochu roztavené skloviny, která září jako zapadající slunce. Mezi koncem píšťaly a pecí vznikne na vteřinu tenoučké vlákno, které oranžově svítí, ale pak rychle zmizí. Tuto tvárnou sklovinu řemeslník vyválí na kovovém stole, aby dostala válcovitý tvar. Krátce do ní píšťalou foukne, aby se zvětšila, potom s ní znovu zatočí, zvedne ji, prozkoumá a vloží zpátky do ohně.

Jsme na malém italském ostrově Murano, který leží v Benátské laguně. Tento ostrov se proslavil výrobou skla, která má v této oblasti více než tisíciletou tradici. Pozůstatky sklárny na sousedním ostrově Torcello se datují do sedmého století n. l. Prvním dokladem o sklářství v Benátkách samotných je úřední listina z roku 982 n. l., na které jistý „sklář Domenic“ vystupoval jako svědek.

V roce 1224 již měli benátští skláři svůj cech. Roku 1291 Velká rada Benátek nařídila — možná z bezpečnostních důvodů —, aby byly všechny sklářské pece z města vysídleny. Mnohé z nich se přesunuly sem, do Murana, ležícího v laguně asi o kilometr dále. A zde také zůstaly.

Proč je tak slavné?

Sklo se vyrábělo již od starověku v mnoha částech světa. Co je tedy na muránském neboli benátském sklu tak zvláštního? Má se za to, že místním řemeslníkům se podařilo dosáhnout ve sklářském umění špičkové kvality, protože Benátky byly v častém kontaktu s dalšími oblastmi, jež měly dlouhou sklářskou tradici jako například Egypt, Fénicie, Sýrie a byzantský Korint. Zdá se, že metody výroby a produkty nejstarších známých benátských skláren se hodně podobaly jejich orientálním protějškům. Techniky používané v Muranu byly na tak vysoké úrovni, jaké jiná evropská centra nikdy nedosáhla.

V Evropě 13. a 14. století byly italské Benátky „jediným sklářským centrem, které vyrábělo  ‚umělecká díla‘ z foukaného skla,“ říká kniha Glass in Murano (Muránské sklo). Benátské výrobky byly exportovány široko daleko — až do východního Středomoří a severní Evropy. V roce 1399 anglický král Richard II. povolil dvěma benátským galérám, aby kotvily v londýnském přístavu a prodávaly tam benátské sklo. V tu dobu jej kupovala také francouzská šlechta. Murano se proslavilo kromě jiného zrcadly, lustry, křišťálovým a barevným sklem, zlatými a emailovými dekoracemi, imitacemi drahých kamenů, bohatě zdobenými kalichy a předměty s krásnými vzory.

Benátky si své výrobní tajemství žárlivě střežily a za každou cenu se snažily zabránit tomu, aby se takové kvalitní sklo vyrábělo i někde jinde. Již ve 13. století měli skláři zakázáno se z ostrova odstěhovat a toto omezení se během času zpřísňovalo. Sklářskými učedníky nebo skláři směli být jen občané Murana. Byla doba, kdy skláři, kteří z této oblasti utekli, ale byli dopadeni, museli zaplatit vysokou pokutu a kromě toho byli nuceni s okovy na nohou veslovat pět let na galérách.

Přesto se ale skláři tajně stěhovali do různých míst v Itálii a Evropě a konkurovali Muranu, protože své zboží vyráběli pomocí stejných metod. Jejich výrobky jsou mnohdy k nerozeznání od těch, které byly vyrobeny v Muranu. Začalo se tedy mluvit o à la façon de Venise neboli benátském stylu.

Benátské sklářství dosáhlo svého vrcholu v 15. a 16. století. Místní speciality Murana — nápaditý styl tenkého, čirého skla ozdobeného emailovou malbou, dále opakní lattimo (mléčné sklo) a reticello (síťované sklo) — ovládaly obchod se sklem a byly dodávány na královské dvory.

Jeden odborník zabývající se historickým sklem říká, že „když se nějaký zvědavý cestovatel dostal do laguny v období, kdy sklářské pece byly v provozu, určitě je navštívil“. A nenecháme si to ujít ani my. Dnes dopoledne nastoupíme do vaporetta neboli vodního autobusu, který jezdí z Velkého kanálu do Murana. Pojeďte s námi.

Pece a prodejny

Vystupujeme z člunu a naše první zastávka na Muranu vede do nejbližší sklárny, kde můžeme bezplatně shlédnout předvedení sklářského umění. Díváme se, jak z tvárného skla řemeslník vyfoukne na konci píšťaly skleněnou bublinu a otáčí s ní tak dlouho, až dostane podlouhlý tvar. Potom pomocí štípacích kleští a nůžek obratně vytvoří z beztvaré hmoty hlavu, nohy a ocas vzpínajícího se koně.

Po odchodu z první sklárny kráčíme podél tichého kanálu Rio dei vetrai neboli kanálu sklářů. Stejně jako téměř v celých Benátkách, i zde je doprava možná pouze po chodnících nebo po vodě. Zjišťujeme, že v Muranu je velké množství dílen a prodejen. V některých jsou elegantní a vysoce kvalitní výrobky — čajové soupravy, stojany na lampy a impozantní, mohutné sochy, k jejichž vytvoření bylo zapotřebí značného umění a zaujetí. V jiných prodejnách je cenově dostupnější zboží, například korále, vázy a barevná těžítka. Mnohé výrobky jsou velmi krásné. Všechno je to ruční práce.

Jsme překvapeni, když vidíme, jak různorodé zboží se zde vyrábí. Muránské sklo,  které obsahuje 70 procent písku a 30 procent tvoří bezvodý uhličitan sodný, vápenec, ledek a arzén, se taví při 1 400 °C a tuhne asi při 500 °C. Při teplotě někde mezi těmito dvěma extrémy je sklovina měkká a tvárná. Takže k tomu, aby se dal konkrétní výrobek vytvarovat, je nutné vkládat jej do ohně opakovaně, aby byl stále poddajný. Řemeslníci sedí na lavičce mezi horizontálními držáky, na kterých mají položeny své píšťaly a otáčejí jimi. Jednou rukou točí píšťalou a druhou rukou sklovinu tvarují nějakým nástrojem nebo ji vkládají do vodou nasáklé formy z hrušňového dřeva, jež je zvláště odolné proti žáru.

Sledujeme, jak sklář nafukuje bublinu a dává ji do žebrované formy. Pomocník mu na jednom konci bublinu uštípne a sklář potom otáčí píšťalou kolem osy, aby se bublina otevřela, jako když se rozvíjí poupě. Sklář ji dále zahřívá a pomocí štípacích kleští ji tvaruje tak dlouho, až vytvoří lampu liliovitého tvaru, která bude součástí lustru.

Když chce čirou sklovinu sklář obarvit, nasype do ní tavitelný barevný prášek. Barevného květinového vzoru se dosahuje technikou, které se říká murrine, totiž připojením lístků naštípaných z připravených skleněných tyčinek, které obsahují barevné vzory. Sklovinu válcovitého tvaru lze uválet tak, aby se skleněné tyčinky nebo lístky z nich, které jsou na kovovém stole naskládány vedle sebe, přilepily na její vnější povrch. Když se potom výrobek znovu vloží do pece, tyto aplikace — které jsou mnohobarevné nebo síťované či spirálovité — se spojí se základní hmotou, z níž lze potom vyfoukat vázu, lampu nebo jakýkoli jiný tvar. Tlustostěnné výrobky s různými vrstvami barevného nebo čirého skla se dělají tak, že výrobek se postupně ponoří do několika sklářských pánví.

Skutečně se zdá, že s každým výrobkem je spojena nějaká historie a speciální technika. Díky staleté tradici dokážou skláři z benátského ostrova používat oheň k tomu, aby přeměnili písek v nádherné, třpytivé výtvory.

[Obrázek na straně 16]

Rio dei vetrai, Murano, Itálie

[Obrázek na straně 17]

Barovierský pohár z 15. století

[Obrázek na straně 17]

Číše z 16. století zdobená rytinou zhotovenou diamantovým hrotem

[Obrázky na straně 18]

1. Otvor v peci

2. Sklář tvaruje kousek skloviny

3. Sklo se opakovaně zahřívá, aby jej bylo možné tvarovat

4. Pomocí štípacích kleští a nůžek sklář vytváří nohu vzpínajícího se koně

5. Dokončený výrobek

[Podpisek]

Fotografie s laskavým svolením http://philip.greenspun.com