Úspěchy a prohry v boji proti nemocem

DNE 5. srpna 1942 dr. Alexander Fleming zjistil, že jeden z jeho pacientů, který byl zároveň i jeho přítelem, umírá. Tento 52letý muž dostal zánět míšních blan a přes všechno Flemingovo úsilí rychle upadal do kómatu.

Patnáct let předtím si dr. Fleming všiml, že jistá modrozelená plíseň má schopnost zabíjet bakterie. Zkoušel izolovat látku, kterou plíseň vytvářela, a nazval ji penicilin. Nepodařilo se mu však izolovat čistý penicilin, a tak jej vyzkoušel pouze jako antiseptikum. Howard Florey a jeho spolupracovníci na Oxfordské univerzitě se nicméně v roce 1938 ujali náročného úkolu vyrobit dostatečné množství tohoto léku pro klinické pokusy. Proto se Fleming nyní obrátil na Floreye, a ten se nabídl, že mu pošle všechen penicilin, který měl. Pro Fleminga to byla poslední šance, jak přítele zachránit.

Nitrosvalová injekce účinná nebyla, a proto Fleming pacientovi vstříkl lék přímo do páteřního kanálu. Penicilin všechny mikroby zničil a za pouhý týden odcházel Flemingův přítel z nemocnice naprosto zdravý. Nastala éra antibiotik a lidstvo dosáhlo v boji proti nemocem nového významného pokroku.

Věk antibiotik

Když se antibiotika objevila, vypadalo to, že se jedná o zázračný lék. Nyní bylo možné úspěšně odstranit dříve neléčitelné infekce vyvolané bakteriemi, plísněmi a jinými mikroorganismy. Díky novým lékům značně klesl počet úmrtí na zánět mozkových blan, plic a na spálu. Nemocniční infekce, jež se předtím rovnaly rozsudku smrti, byly vyléčeny během několika dnů.

Od doby, kdy žil Fleming, vědci vyvinuli desítky dalších antibiotik a stále v tom pokračují. Za posledních šedesát let se antibiotika stala nepostradatelnou zbraní v boji proti nemocem. Kdyby George Washington žil dnes, dostal by na angínu antibiotika a pravděpodobně by se během týdne zotavil. Prakticky každému z nás antibiotika pomohla zbavit se nějaké infekce. Časem ale začalo být zjevné, že antibiotika mají také své nevýhody.

 Antibiotika nejsou účinná proti nemocem vyvolaným viry, jako je například AIDS a chřipka. Navíc lidé někdy mají na určitá antibiotika alergii. A širokospektrá antibiotika mohou zabíjet i tělu prospěšné mikroorganismy. Největší problém u těchto léků je však jejich nadměrné nebo naopak nedostatečné užívání.

K nedostatečnému užívání antibiotik dojde v případě, že pacient léčbu nedokončí buď proto, že se cítí lépe, nebo proto, že léčba je dlouhá. Antibiotika tudíž nezabijí všechny bakterie, takže odolné kmeny přežijí a rozmnoží se. Právě to se stalo při léčbě tuberkulózy.

Na nadměrném užívání antibiotik se podílejí jak lékaři, tak zemědělci. „Ve Spojených státech jsou antibiotika často předpisována zbytečně a v mnoha jiných zemích je to ještě horší,“ vysvětluje kniha Man and Microbes. „Dobytek je krmen velkými dávkami antibiotik ne kvůli léčení chorob, ale kvůli tomu, aby přibýval na váze. A to je hlavní důvod rostoucí rezistence mikrobů.“ Zmíněná kniha uvádí: „Pokud jde o antibiotika, vyčerpali jsme všechny možnosti.“

 I přes obavy týkající se rezistence na antibiotika byla druhá polovina 20. století obdobím řady velkých úspěchů v medicíně. Vypadalo to, že vědci zabývající se lékařským výzkumem dokážou najít lék na jakoukoli nemoc. A zdálo se, že díky vakcínám bude možné chorobám dokonce předcházet.

Vítězství na poli medicíny

„Imunizace je největším úspěchem v dějinách zdravotnictví,“ bylo uvedeno ve zprávě The World Health Report 1999. Rozsáhlé celosvětové očkovací kampaně již zachránily miliony životů. Díky takovému programu byly odstraněny neštovice — smrtelná nemoc, která si vyžádala více životů než všechny války ve 20. století dohromady. A díky podobné kampani byla téměř úplně vymýcena dětská obrna. (Viz rámeček „Vítězství nad neštovicemi a obrnou“.) Dnes je mnoho dětí očkováno proti běžným, životu nebezpečným nemocem.

Další nemoci jsou potlačovány méně dramatickými metodami. Nemoci přenášené vodou, jako například cholera, jsou jen zřídka problémem tam, kde je dobrá kanalizace a nezávadná pitná voda. V mnoha zemích je dostupnější lékařská i nemocniční péče, což znamená, že většinu nemocí lze rozpoznat a léčit dříve, než začnou zabíjet. Ke zlepšení zdraví lidstva přispěla také kvalitnější strava i životní podmínky spolu se zavedením zákonů týkajících se správného manipulování s potravinami a jejich skladování.

Vědci našli příčinu infekčních nemocí, a vládní zdravotnické orgány tudíž mohly podniknout praktické kroky k zastavení epidemií. Podívejme se na jeden příklad. Když v roce 1907 vypukl v San Francisku dýmějový mor, přišlo o život jen málo lidí, protože město okamžitě začalo s hubením krys, jejichž blechy tuto nemoc přenášejí. Naproti tomu v Indii tatáž nemoc zabila od roku 1896 do roku 1908 deset milionů lidí, protože hlavní příčina tam nebyla rozpoznána.

Prohry v boji s nemocemi

Je zřejmé, že ve zdravotnictví bylo dosaženo velkých úspěchů. Některá vítězství se však týkají jen bohatých zemí světa. Léčitelné nemoci stále zabíjejí miliony lidí, protože není dostatek finančních prostředků. V rozvojových zemích dosud mnozí lidé nemají dobrou kanalizaci ani nezávadnou pitnou vodu. Uspokojit tyto základní potřeby je stále obtížnější vzhledem k tomu, že v rozvojových zemích dochází k masivní migraci lidí z venkova do megapolí. Kvůli těmto faktorům doléhá na chudé lidi na světě fenomén, který Světová zdravotnická organizace označuje jako „disproporcionální rozdělení nemocnosti“.

Hlavní příčinou této nerovnováhy týkající se lidského zdraví je krátkozraké sobectví. „Někteří z nejnebezpečnějších zabijáků na světě nám připadají velmi vzdálení,“ říká kniha Man and Microbes. „Někdy se jejich výskyt omezuje na chudé tropické a subtropické oblasti.“ Vzhledem k tomu, že bohatým, rozvinutým zemím a velkým farmaceutickým firmám z toho žádný přímý zisk neplyne, nejsou ochotny vyčlenit na léčbu těchto nemocí finanční prostředky.

Dalším faktorem při šíření nemocí je nezodpovědné chování lidí. Nic nedokládá tuto drsnou realitu lépe než případ viru AIDS, který se šíří z jednoho člověka na druhého prostřednictvím tělních tekutin. Během několika let postihla pandemie této nemoci celou planetu. (Viz rámeček „AIDS — Novodobá metla“.) „Lidé si to způsobili sami,“ tvrdí epidemiolog Joe McCormick. „To není žádné moralizování, to je zkrátka fakt.“

Jak došlo k tomu, že lidé nevědomky podporovali šíření viru AIDS? Kniha The Coming Plague (Přicházející pohroma) uvádí následující faktory. K vlně pohlavně přenášených nemocí přispěly společenské změny. Začalo být totiž obvyklé mít mnoho sexuálních partnerů, takže jeden nositel mohl virem snadno nakazit řadu dalších lidí. Podobný výsledek mělo  rozšířené používání kontaminovaných jehel k podávání drog, ale v rozvojových zemích dokonce i k aplikaci léků. Svůj podíl měl i celosvětový obchod s krví, jenž vynáší miliardy dolarů. Jeden dárce krve totiž mohl virem AIDS nakazit desítky lidí.

Jak bylo uvedeno dříve, důsledkem nadměrného i nedostatečného podávání antibiotik jsou rezistentní mikroby. Tento problém je závažný a bude to ještě horší. Kdysi bylo možné pomocí penicilinových antibiotik snadno zničit stafylokoky, kteří způsobují infekci ran. Nyní však bývá tato tradiční léčba neúčinná. Lékaři tedy musí používat novější a dražší antibiotika, která si ale nemocnice v rozvojových zemích mohou dovolit jen zřídka. Ukázalo se, že proti některým mikrobům nejsou účinné ani ty nejnovější typy antibiotik, takže nemocniční infekce začínají být častější a nebezpečnější. Doktor Richard Krause, bývalý ředitel amerického Národního institutu alergie a infekčních nemocí, otevřeně popisuje dnešní situaci jako „epidemii mikrobiální rezistence“.

„Jsme na tom dnes lépe?“

Nyní, na začátku 21. století, je zjevné, že hrozba nemocí nezmizela. Neustálé šíření AIDS, rezistentních patogenů a návrat starých zabijáků, jako je tuberkulóza a malárie, ukazuje, že v boji s nemocemi jsme zatím nezvítězili.

„Jsme na tom dnes lépe než před sto lety?“ zeptal se laureát Nobelovy ceny Joshua Lederberg. „V mnoha směrech jsme na tom hůře,“ odpověděl. „Jednali jsme s mikroby nedbale a nyní za to sklízíme důsledky.“ Daly by se současné problémy překonat cíleným úsilím lékařské vědy a všech národů světa? Budou základní infekční nemoci nakonec vymýceny stejně jako neštovice? Na tyto otázky odpoví náš poslední článek.

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Vítězství nad neštovicemi a obrnou

Koncem října 1977 Světová zdravotnická organizace (WHO) zaznamenala poslední spontánní výskyt neštovic. Ali Maow Maalin, kuchař v jedné somálské nemocnici, měl celkem lehkou formu této nemoci a za několik týdnů se uzdravil. Všichni lidé, s nimiž přišel do styku, byli očkováni.

Lékaři úzkostlivě čekali dlouhé dva roky. Potom byla vypsána odměna 1 000 dolarů pro toho, kdo oznámí další prokázaný „případ onemocnění neštovicemi“. Tuto odměnu se nakonec nikomu nepodařilo získat a 8. května 1980 WHO oficiálně prohlásila, že „žádnému člověku na světě již neštovice nehrozí“. Pouhých deset let předtím neštovice zabily každoročně dva miliony lidí. Poprvé v dějinách se tedy podařilo vymýtit významnou infekční chorobu. *

Podobného úspěchu mohlo být dosaženo i v případě ochromující dětské nemoci — obrny. Jonas Salk vyrobil v roce 1955 účinnou vakcínu proti této nemoci, a tak ve Spojených státech i v dalších zemích začala očkovací kampaň proti obrně. Později byla vyvinuta vakcína, kterou bylo možné podávat perorálně. V roce 1988 WHO zahájila celosvětový program na vymýcení obrny.

„Když jsme s tímto programem v roce 1988 začínali, denně ochrnulo následkem obrny více než 1 000 dětí,“ uvádí dr. Gro Harlem Brundtlandová, která byla v té době generální ředitelkou WHO. „Avšak v roce 2001 jsme 1 000 případů neměli ani za celý rok.“ Obrna se dnes vyskytuje v méně než deseti zemích, ale k tomu, aby se v těchto zemích nakonec podařilo obrnu vymýtit, budou zapotřebí ještě další finanční prostředky.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek]

Etiopský chlapec dostává vakcínu proti obrně

[Podpisek]

© WHO/P. Virot

[Rámeček a obrázek na straně 10]

AIDS — Novodobá metla

AIDS se stal novou globální hrozbou. Asi dvacet let potom, co byl tento syndrom popsán, je již nakaženo více než 60 milionů lidí. A odborníci ve zdravotnictví varují, že zatím jsme jen v „počáteční fázi“ této pandemie. Počet nemocných lidí „je daleko vyšší, než se myslelo“. A v nejhůře postižených oblastech světa je dopad přímo ničivý.

„Převážná většina lidí s HIV/AIDS je v produktivním věku,“ uvádí se ve zprávě Organizace spojených národů. Předpokládá se tudíž, že do roku 2005 ztratí některé země v jižní Africe 10 až 20 procent pracovních sil. Ve zprávě se také říká: „Pravděpodobná délka života v subsaharské Africe je nyní 47 let. Nebýt AIDS, bylo by to 62 let.“

Snahy najít vakcínu byly dosud neúspěšné a jenom čtyři procenta ze šesti milionů lidí, kteří v rozvojových zemích mají AIDS, dostávají nějaké léky. V současnosti neexistuje na AIDS žádná léčba a lékaři se obávají, že většina nakažených lidí nakonec této chorobě podlehne.

[Obrázek]

T lymfocyty infikované virem HIV

[Podpisek]

Godo-Foto

[Obrázek na straně 7]

Pracovník laboratoře zkoumá nebezpečný kmen viru

[Podpisek]

CDC/Anthony Sanchez