Nouzové přistání

VYPRÁVÍ CÉSAR MUÑOZ

Právě jsem strávil příjemnou dovolenou u své rodiny ve městě Monterrey v Mexiku. A teď jsem se vracel do odbočky svědků Jehovových v Mexico City, kde sloužím. Byla neděle 1. prosince 2002. Nastoupil jsem do letadla, byl to let 190, a v sedm hodin večer jsme odstartovali.

 ASI po hodině a půl klidného letu začalo letadlo klesat. Najednou se zase prudce zvedlo a zespodu se ozval strašný zvuk. Velmi jsme se polekali. Potom kapitán oznámil, že dvířka podvozku nejdou otevřít. Zasekla se. Někteří cestující byli vyděšeni a začali křičet. Jiní se nahlas modlili. Obával jsem se, co přijde.

Kapitán nás informoval, že je potřeba udělat něco pro to, aby se dvířka otevřela. Takže když jsme letěli nad Mexico City, asi hodinu zmítal letadlem nahoru a dolů i ze strany na stranu. Bylo to horší než jakákoli jízda, kterou jsem kdy zažil v zábavním parku. Teď to ovšem nebyla žádná legrace! Kapitán nám potom sdělil: „Je nám opravdu líto, ale musíme vám oznámit, že dvířka se neotevřela. Jediné, co můžeme udělat, je nouzově přistát bez podvozku.“ Naplněni obavami jsme se dívali jeden na druhého a mysleli jsme na nejhorší.

Dostali jsme instrukce pro nouzové přistání. Sundali jsme si boty, odstranili všechno, co by nás mohlo zranit, a zaujali doporučenou polohu. Myslel jsem si, že na přistávací dráze určitě havarujeme. V té chvíli jsem se modlil k Jehovovi Bohu a pak jsem pocítil hluboký klid. (Filipanům 4:6, 7)

Vždycky jsem slýchal, že když je člověk blízko smrti, vracejí se mu do mysli momenty z jeho života, a říká si, že měl udělat to či ono. Bylo mi v té chvíli líto, že jsem nemluvil o Božím Království s dívkou, která seděla vedle mě. Slíbil jsem si, že pokud bych k tomu ještě dostal příležitost, vždycky bych ji využil k vydání svědectví. Také jsem si v rychlosti promítl celou svou službu pro Jehovu.

Když letadlo začalo klesat, viděl jsem hasičská auta, sanitky a spoustu lidí, kteří postávali kolem. Najednou jsme pocítili strašný náraz — letadlo trupem dosedlo na přistávací dráhu. Všude kolem létaly jiskry, protože kovové části letadla drhly o dráhu. Požární auta po obou stranách začala okamžitě stříkat na letadlo vodu, aby ho schladila.

Po několika vypjatých okamžicích se nakonec podařilo letadlo zastavit. Začali jsme tleskat. Ulevilo se nám a byli jsme šťastni, že pilot tuto krizovou situaci úspěšně zvládl. Potom jsme byli vybídnuti, abychom okamžitě opustili letadlo. Co nejrychleji jsme běželi k východům a po skluzavce jsme se dostali dolů na zatravněnou plochu mezi přistávacími dráhami.

Když jsem stál v bezpečné vzdálenosti a ještě jsem se celý třásl z toho, co se stalo, pozoroval jsem nehybné letadlo, jak leží napříč přistávací dráhou. Zraněno bylo jen několik cestujících, a to pouze lehce. V přistavených sanitkách byla poskytována lékařská pomoc těm, kdo utrpěli nervový otřes.

Původně jsem chtěl být doma okolo deváté hodiny večer, dorazil jsem však o čtyři hodiny později. Ale vzhledem k tomu, co se mohlo stát, jsem byl vděčný, že jsem přežil. Tato zkušenost mě přiměla k přemýšlení. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem si nebyl jist svým životem. Vede to k pokoře, když si člověk uvědomí, že v jednom okamžiku by mohl všechno ztratit. Ve chvíli, kdy něčí život visí na vlásku, už je možná příliš pozdě na to, aby svůj způsob života změnil nebo aby si dobrými skutky vylepšil pověst u Boha. Teď si mnohem více vážím výsady, že mohu využívat svůj život moudře a každý den v co největší míře sloužit Jehovovi, svému Bohu. (Žalm 90:12)