Starověká přísaha a její novodobý význam

KOLEM roku 400 př. n. l. řecký lékař Hippokrates, který je znám jako otec lékařství, sepsal takzvanou Hippokratovu přísahu. A těmito vznešenými zásadami se lékařská profese řídí dodnes. Tak se to mnozí z nás učili. Odpovídá to ale skutečnosti?

Fakta ukazují, že Hippokrates asi nebyl autorem přísahy, která nese jeho jméno. Navíc dnes se lékařská obec ne vždy řídí původním zněním těchto zásad.

Ví se ale vůbec, kdo vlastně tuto starověkou přísahu napsal? A pokud ano, má pro nás tento slib nějaký význam?

Napsal tuto přísahu Hippokrates?

Existuje řada důvodů, které Hippokratovo autorství zpochybňují. Jedním z nich je to, že přísaha začíná vzýváním řady božstev. Hippokrates je však pokládán za prvního člověka, který oddělil medicínu od náboženství a zajímal se o tělesné, nikoli nadpřirozené příčiny nemocí.

Dále, řada věcí, které Hippokratova přísaha zakazuje, nebyly v rozporu s lékařskými přístupy používanými v Hippokratově době. (Viz rámeček na straně 21.) Například ani zákon, ani náboženství tehdy nezakazovaly potrat a sebevraždu. Navíc ten, kdo pronášel přísahu, sliboval, že operace přenechá chirurgům. Avšak chirurgické postupy byly součástí Hippokratovy sbírky, tedy souboru lékařské literatury, která je často přisuzována Hippokratovi a dalším starověkým autorům.

Ačkoli se o původu Hippokratovy přísahy stále mezi učenci diskutuje, zdá se velmi pravděpodobné, že ji Hippokrates nesepsal. Názory vyjádřené v této přísaze asi nejlépe odpovídají pythagorovcům ze čtvrtého století př. n. l., kteří zastávali ideál svatosti života a byli proti chirurgickým zákrokům.

Úpadek a obroda

Tato přísaha — ať je jejím autorem kdokoli — bezesporu zásadně ovlivnila západní medicínu, a to zvláště oblast etiky. Tento slib je označován za  „vrcholný bod rozvoje přísně etických koncepcí v medicíně“, za „základ vztahu mezi pacientem a lékařem v rozvinutém světě“ a za „vysoký standard profesionální morálky“. Kanadský lékař sir William Osler v roce 1913 řekl: „Není tak důležité, zda přísaha pochází z Hippokratovy doby, nebo ne... Dvacet pět století byla základním krédem lékařské profese a dodnes ji studenti na mnoha univerzitách opakují při promoci.“

Začátkem 20. století prošla Hippokratova přísaha obdobím nepřízně. Příčinou možná byly vědecké pokroky, k nimž tehdy došlo. V atmosféře šířícího se racionalismu se zřejmě zdála být zastaralá a bezvýznamná. Ukázalo se však, že i přes veškerý pokrok jsou etické zásady stále zapotřebí. Možná právě to je důvod, proč v posledních desetiletích tato přísaha znovu získává oblibu.

Pronášení slibu se opět stalo důležitou součástí nástupu budoucích lékařů na fakultu i ukončení jejich studia. Jeden průzkum, který  byl v roce 1993 proveden na lékařských fakultách v USA a v Kanadě, ukázal, že nějaký druh přísahy zavedlo 98 procent dotázaných institucí, zatímco v roce 1928 to bylo pouhých 24 procent. Z podobného průzkumu ve Velké Británii vyplynulo, že v současné době používá přísahu nebo nějaký slib asi 50 procent lékařských fakult. Přibližně stejné je to v Austrálii a na Novém Zélandu.

Mění se s dobou

Hippokratova přísaha však není neměnná a v průběhu staletí byla upravována podle názorů převládajících v křesťanstvu. Cílem změn bývalo i řešení jiných otázek, například jak postupovat v případě moru. Nedávno byla přísaha přizpůsobena modernímu způsobu uvažování.

V mnoha verzích přísahy byly myšlenky, které neodpovídají moderním postupům v medicíně, vyškrtnuty. Místo nich byly zařazeny ty názory, jež jsou pro současnou společnost důležité. Pro dnešní lékařské postupy je například klíčová zásada, že pacient má právo o sobě rozhodovat. Ve starověkém řeckém lékařství však tato zásada nemá žádný ekvivalent, a tudíž nemohla být součástí Hippokratovy přísahy. Pojem práv pacienta je významnou součástí mnoha slibů, které se dnes používají.

Navíc s rostoucím významem některých pojmů, jako je například informovaný souhlas s léčbou, se změnil i vztah lékaře a pacienta. Je tedy pochopitelné, že původní formu Hippokratovy přísahy dnes používá jen malé procento lékařských fakult.

Další změny v textu přísahy jsou však ještě překvapivější. V roce 1993 pouze 43 procent fakult ve Spojených státech a v Kanadě začlenilo do textu slib, že lékař ponese odpovědnost za své činy, a v nejnovějších verzích již o postihu za porušení této přísahy není ani zmínka. Ještě méně často se objevuje vzývání božstev, ale také závazek, že lékař nikdy neprovede euthanasii ani potrat. A slib, že s léčeným člověkem nebude mít lékař pohlavní styky, byl součástí přísahy jen u 3 procent dotázaných fakult.

Hodnota Hippokratovy přísahy

Hippokratova přísaha se sice mnohokrát změnila, ale stále je používána. A to je v případě profese, která zaručuje, že bude dodržovat základní vznešené a morální myšlenky, často pokládáno za důležité. Podle zmíněného průzkumu z roku 1993 je cílem většiny přísah osobní závazek lékaře, že pro své pacienty udělá, co bude v jeho silách. Tímto slibem se tedy jeho pozornost zaměřuje na hodnotné mravní zásady související s lékařskou profesí.

V článku, který vyšel v časopise The Medical Journal of Australia, profesor Edmund Pellegrino napsal: „Je možné, že dnešní lékařské přísahy jsou pro mnoho lidí jen přežitkem z minulosti. V povědomí lékařské profese však zůstávají jako připomínka toho, že kdybychom na tuto přísahu zapomněli úplně, stala by se medicína jen obchodní, průmyslovou a účelovou záležitostí.“

O významu Hippokratovy přísahy či jejích moderních verzí se na akademické půdě bude pravděpodobně dále diskutovat. Bez ohledu na výsledek je však velmi cenné to, že i dnes jsou lékaři odhodláni pečovat o nemocné co nejlépe.

[Rámeček na straně 21]

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

PODLE NOVODOBÉHO PŘEKLADU

Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, že podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat.

Svého učitele v tomto umění budu ctít stejně jako své rodiče a vděčně mu poskytnu všechno nutné, ukáže-li se toho potřeba; také jeho potomky budu pokládat za bratry a budou-li se chtít naučit tomuto umění, vzdělám je v něm bez nároku na odměnu a jakékoliv závazky. Rovněž umožním jak svým synům a dětem svého učitele, tak žákům, kteří se slavnostně zavázali lékařskou přísahou, aby se podíleli na výuce a přednáškách i celé vědě, jinému však nikomu.

Způsob svého života zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných a budu je chránit před každou úhonou a bezprávím.

Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu; zachovám vždy svůj život i své umění čisté a prosté každé viny.

Neprovedu řez u žádného nemocného, který trpí kameny, ale odevzdám ho mužům v tomto oboru zkušeným.

Ať přijdu do kteréhokoliv domu, vejdu tam jen ve snaze pomoci nemocným vyhýbaje se všemu podezření z bezpráví nebo z jakéhokoliv ublížení. Stejně tak budu vzdálen touhy po smyslových požitcích se ženami a muži, jak se svobodnými, tak s otroky.

Uvidím-li nebo uslyším-li při své lékařské praxi nebo v soukromém životě lidí něco, co by mělo být utajeno, pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství.

Budu-li tuto přísahu zachovávat a řádně plnit, nechť je mi dopřáno žít navždy šťastně, požívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění. Jestliže ji však poruším a poskvrním, staniž se mi pravý opak.

[Obrázek na straně 20]

Jedna stránka z Hippokratovy sbírky

[Podpisek obrázku na straně 20]

Hippokrates a stránka: S laskavým svolením National Library of Medicine