Proč potřebujeme naději?

CO BY se stalo, kdyby Daniel, o němž jsme psali v předchozím článku, svou naději neztratil? Překonal by rakovinu? Žil by ještě dnes? Ani ti nejhorlivější zastánci myšlenky, že naděje přispívá k uzdravení, by to pravděpodobně netvrdili. Tento fakt je důležitý. Význam naděje by neměl být přeceňován. Nejedná se o všelék.

V interview pro televizi CBS dr. Nathan Cherney upozorňoval, že je nebezpečné, když při jednání s těžce nemocnými pacienty je význam naděje zveličován. Říká: „Zažil jsem situace, kdy manželé peskovali své manželky za to, že se dost nevěnují meditaci, a tudíž nesmýšlejí optimisticky.“ Doktor Cherney dodává: „Tento způsob uvažování vytváří iluzi, že růst nádoru je možné mít pod kontrolou a že když se něčí zdravotní stav zhorší, pak to vlastně nezvládl. Tak to ale není.“

Lidé, kteří mají nějakou smrtelnou nemoc v podstatě vedou vyčerpávající a náročný boj. Přidávat k tomuto těžkému břemenu ještě pocit viny je jistě to poslední, co bychom svým blízkým chtěli udělat. Měli bychom proto dojít k závěru, že naděje nemá vůbec žádnou cenu?

To rozhodně ne. Doktor Cherney se například specializuje na paliativní péči. Cílem této péče není boj proti nemoci, dokonce ani oddálení smrti, ale snaha o co možná nejpřijatelnější kvalitu života, který pacientovi ještě zbývá. Tito lékaři jsou pevně přesvědčeni o tom, že péče vedoucí ke šťastnějšímu rozpoložení mysli má velkou hodnotu, a to i v případě těžce nemocných lidí. Existuje řada dokladů o tom, že naděje může takové rozpoložení mysli navodit — a nejen to.

 Hodnota naděje

„Naděje je účinný lék,“ tvrdí novinář a lékař W. Gifford-Jones. Prozkoumal řadu studií, jejichž cílem bylo zjistit, jaký význam má citová podpora poskytnutá smrtelně nemocným pacientům. Předpokládá se, že taková podpora jim pomáhá udržet si pozitivnější postoj a naději. Podle jedné studie z roku 1989 pacienti, kteří takovou podporu dostávali, žili déle. Avšak výsledky nedávného výzkumu nebyly tak jednoznačné. Studie nicméně potvrdily fakt, že pacienti, kterým se dostává citové podpory, méně trpí depresemi a bolestí v porovnání s těmi, kteří jsou na to sami.

Podívejme se na jinou studii, která se zaměřovala na úlohu optimismu a pesimismu při onemocnění věnčitých tepen. U souboru 1 300 mužů se hodnotilo, do jaké míry mají optimistický nebo pesimistický náhled na život. V průběhu následujících deseti let se ukázalo, že nějakou formou onemocnění věnčitých tepen trpělo více než 12 procent těchto mužů. Pesimistů bylo ve skupině nemocných dvakrát tolik než optimistů. Laura Kubzanská, docentka v oboru zdraví a sociálního chování na lékařské fakultě Harvardovy univerzity, k tomu říká: „Většina dokladů o tom, že pozitivní myšlení je pro člověka prospěšné, byla dosud nepřímá. Tato studie poskytla první lékařsky podložené důkazy, že u srdečních onemocnění to tak skutečně je.“

Podle některých studií se lidé, kteří pokládají své zdraví za špatné, zotavují po operaci pomaleji než ti, kdo své zdraví pokládají za optimální. S optimismem je spojena dokonce i dlouhověkost. Jedna studie sledovala, jak se u letitých lidí projevuje pozitivní nebo negativní názor na stárnutí. Když byli starší lidé vystaveni podprahovým sdělením, že stárnutím člověk získává moudrost a zkušenosti, měli potom více síly  a energie. Výsledek byl v podstatě stejný jako po dvanáctitýdenním programu cvičení.

Čím to je, že pozitivní emoce, jako naděje a optimismus a také pozitivní pohled, jsou tak prospěšné pro zdraví? Vědci a lékaři zřejmě dosud nerozumí lidské mysli a tělu natolik, aby poskytli jednoznačnou odpověď. Nicméně odborníci, kteří se touto tématikou zabývají, na to mají své hypotézy. Například jeden profesor neurologie zastává tento názor: „Člověk se cítí dobře, když je šťastný a má naději. Je to příjemný stav, který nevyvolává skoro žádný stres, a to tělu prospívá. Je to jedna z dalších věcí, jež lidé mohou udělat pro dobré zdraví.“

Některé lékaře, psychology a vědce tento názor velmi zaujal a pokládají jej za převratný. Pro lidi, kteří studují Bibli, však není ničím novým. Před skoro 3 000 lety byl moudrý král Šalomoun inspirován, aby zapsal tuto myšlenku: „Srdce, které je radostné, působí dobro jako lék, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti.“ (Přísloví 17:22) Všimněte si, jak je tento názor vyvážený. Neříká se zde, že radostné srdce bude lékem na každé onemocnění, ale že „působí dobro jako lék“.

Možná je tedy na místě otázka: ‚Kdyby naděje byla lékem, který lékař by ji nepředepsal?‘ A navíc, naděje je prospěšná nejen pro zdraví.

Optimismus, pesimismus a náš život

Vědci zjistili, že pozitivní pohled na svět, jaký mají optimisté, je užitečný v mnoha ohledech. Takoví lidé mají lepší výsledky ve škole, v práci, a dokonce i ve sportu. Ukázala to například i studie provedená na členkách lehkoatletického oddílu. Trenéři důkladně zhodnotili čistě sportovní výkonnost jednotlivých žen. Současně se ženy měly vyjádřit, do jaké míry jsou přesvědčeny, že dosáhnou dobrých výsledků. Ukázalo se, že míra sebedůvěry byla daleko přesnějším ukazatelem, jakých výsledků dosáhnou, než informace získané od trenérů. Čím to, že naděje, ke které se upnuly, je tak mocně ovlivnila?

Hodně poznatků bylo získáno studiem protichůdného postoje — pesimismu. Experimenty na zvířatech provedené v 60. letech minulého století přinesly překvapivé výsledky a vedly k tomu, že vědci vytvořili pojem „naučená bezmocnost“. Zjistili, že určitou formu tohoto syndromu mohou mít i lidé. Testovaní lidé byli například vystaveni nepříjemnému hluku a bylo jim řečeno, že tento hluk mohou zastavit, když v určitém pořadí stisknou tlačítka. A skutečně to fungovalo.

Druhé skupině bylo řečeno totéž, avšak stisknutí tlačítek nemělo žádný účinek. Umíte si asi představit, že ve druhé skupině mnozí začali pociťovat bezmocnost. V dalších testech již nebyli ochotni nic podniknout. Byli totiž přesvědčeni, že ať udělají cokoli, k ničemu to nepovede. Avšak optimisté v této skupině pocitům bezmocnosti nepodléhali.

Doktor Martin Seligman pomáhal připravovat některé z těchto prvních pokusů, což jej motivovalo natolik, že se pak studiu optimismu a pesimismu plně věnoval. Zkoumal způsob uvažování lidí, kteří mají sklon pokládat se za bezmocné. Dospěl k závěru, že takové pesimistické smýšlení jim v mnoha aktivitách brání, nebo je v tom dokonce paralyzuje. Doktor Seligman shrnuje pesimistické smýšlení a jeho dopad takto: „Za dvacet pět let zkoumání jsem se přesvědčil o tom, že pokud si vždy myslíme, že každé neštěstí je naše vina a že máme smůlu pokaždé a ve všem — jak to dělají pesimisté —, pak se budeme s nezdarem setkávat častěji, než kdybychom takový názor neměli.“

A opět, takový závěr dnes může někomu připadat objevný, ale pro ty, kdo se zajímají o Bibli, není ničím novým. Všimněte si tohoto přísloví: „Ztratil jsi odvahu v den tísně? Tvé síly bude poskrovnu.“ (Přísloví 24:10) Ano, Bible jasně vysvětluje, že sklíčenost provázená negativními myšlenkami připraví člověka o sílu jednat. Co ale můžeme udělat pro to, abychom pesimismus potlačili a vnesli do svého života více optimismu a naděje?

[Obrázek na straně 4 a 5]

Naděje může být velkou pomocí