Pozoruhodné setkání s plejtvákovci

PŘEHRÁT V JAZYCE

Pozoruhodné setkání s plejtvákovci

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V MEXIKU

První dojem, který člověk má, když se přibližuje k spící velrybě, je především pocit ohromení nad jejími rozměry. Její přítomnost je omračující a nedá se s ničím srovnat. Slyšíte, jak dýchá, a občas cítíte, jak na vás dopadnou kapky zkondenzované páry. Právě v takových chvílích si člověk uvědomí, že má před sebou tvora, který se vymyká jeho chápání a jeho představivosti, a že stojí před naprostým tajemstvím skrytým v ohromném černém těle. Jacques-Yves Cousteau, oceánograf

VÝŠE uvedená slova dobře vystihovala naše pocity, když jsme se v malém motorovém člunu blížili k plejtvákovcům šedým v křišťálových vodách zálivu Bahía Magdalena na Kalifornském poloostrově v Mexiku. Dlouho jsme toužili spatřit tyto majestátní tvory, kteří každý rok migrují do lagun v okolí poloostrova, aby se pářili a přivedli na svět potomstvo.

Průvodce vypnul motor a tiše pádloval, abychom se mohli k plejtvákovcům dostat blíž. Zdálo se, že velryby si naší přítomnosti nevšímají. A tak jsme měli možnost pozorovat jejich námluvy, při kterých se plejtvákovci ve vodě převalovali, hlasitě vyfukovali obláčky páry a rychle se potápěli, přičemž vystavovali na odiv široké ocasní ploutve. Někteří vystrkovali hlavy z vody a pozorovali své okolí.

Průvodce nám řekl, že podle předpisů se k velrybám můžeme přiblížit nanejvýš na 30 metrů, ale že zvědavé samice s mláďaty někdy připlouvají k člunu tak blízko, že je možné si na ně sáhnout.

Boj o přežití

Setkání s plejtvákovci nás podnítilo, abychom se o nich dozvěděli něco víc. Dočetli jsme se, že v 19. století velrybáři téměř vyhubili východopacifickou populaci těchto savců. Časem poptávka po velrybím tuku a kostech klesla a plejtvákovců začalo opět přibývat. Počátkem 20. století se však velrybářské lodě změnily v plovoucí továrny, které umožňovaly zpracovávat zabité kytovce přímo na palubě, a lov velryb tak byl obnoven. V důsledku toho byl plejtvákovec šedý ve východním Pacifiku znovu na pokraji vyhynutí.

V roce 1947 Mezinárodní velrybářská komise vyhlásila úplný zákaz lovu plejtvákovců šedých. A nedávno mexická vláda dokonce zřídila několik rezervací pro ochranu velryb, včetně biosférické rezervace Vizcaíno. * Populace plejtvákovců šedých dnes dosahuje počtu asi 26 000 jedinců, takže tento kytovec již nepatří k ohroženým druhům.

Pozoruhodná migrace

Letní „pastviště“ plejtvákovců šedých jsou daleko na severu v Beringově moři a v Čukotském moři. Plejtvákovci se zde živí malými korýši a vytvářejí si tak zásobu podkožního tuku, který jim bude dodávat energii během cesty na jih do lagun Kalifornského poloostrova a zpět. Cesta je dlouhá 16 000 kilometrů a plejtvákovci se pohybují rychlostí pět až deset kilometrů za hodinu. Trvá jim tedy asi dva až tři měsíce, než dorazí do svého cíle. Během migrace a následných měsíců v lagunách plejtvákovci ztratí značnou část své váhy, protože celou tu dobu žijí prakticky jen z tukových zásob.

Jako první dorazí do poklidných lagun březí samice a přivádějí zde na svět potomstvo. Mládě se rodí ocasem napřed a musí se co nejrychleji dostat k hladině, aby se mohlo nadechnout. Při porodu asistují dvě další samice, kterým se říká „tety“ a které zastávají úlohu porodních asistentek. Období březosti trvá 12 až 13 měsíců, takže samice porodí mládě jednou za dva až tři roky. Představte si, jaké to musí být přivést na svět potomka, který váží 680 kilogramů a měří téměř pět metrů!

Samice kojí své mládě asi osm měsíců. Mléko obsahuje 53 procent tuku, což je desetkrát více než kravské mléko. Plejtvákovci zůstávají v lagunách dva až tři měsíce, od ledna do poloviny března. Během té doby si mláďata vytvoří silnou vrstvu podkožního tuku, který jim bude dodávat energii při cestě na sever a bude je chránit před studenými arktickými vodami.

Všechny tyto informace o plejtvákovcích šedých nám připadaly fascinující a umocnily náš nezapomenutelný zážitek, kdy jsme tyto kytovce viděli v jejich přirozeném prostředí. Při vzpomínce na tyto tvory se nám v mysli vybavují slova Žalmu 148:7: „Chvalte Jehovu ze země, mořské obludy a všechny vodní hlubiny.“

[Poznámka pod čarou]

^ 9. odst. Mezinárodní velrybářská komise povoluje lov plejtvákovců šedých pouze původním obyvatelům Aljašky a Sibiře, kteří ovšem mohou lovit jen pro vlastní potřebu. Všechna tato opatření měla na plejtvákovce pozitivní vliv. Díky přátelskému chování plejtvákovců, o kterém mluvil náš průvodce, místní lidé považují tyto velryby za mírná zvířata.

[Rámeček a obrázek na straně 17]

PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY

Plejtvákovec šedý patří mezi takzvané kosticovce. Nemá totiž zuby, ale krémově zbarvené kostice (viz fotografii). Jsou dlouhé 6 až 30 centimetrů a vyrůstají v tlamě kolmo dolů z obou stran horní čelisti. Kostice jsou tvořeny keratinem podobně jako naše nehty. Plejtvákovec šedý se živí u mořského dna, kde nasává usazeniny, v nichž se ukrývají korýši. Potom vytlačí vodu z tlamy, přičemž potrava se zachytí na rohovitých vousech, jež jsou na vnitřní straně kostic.

[Podpisek]

S laskavým svolením Gray whales with Winston

[Rámeček a obrázek na straně 18]

ZAJÍMAVOSTI O PLEJTVÁKOVCI ŠEDÉM

▪ Plejtvákovec šedý má na kůži bílé skvrny, které jsou stopami po vilejších a kožních parazitech.

▪ Samci dorůstají délky 14 metrů. To znamená, že jsou delší než autobus. Samice bývají o něco větší.

▪ Na spodní straně dolní čelisti má plejtvákovec dvě až pět podélných rýh, které mu při přijímání potravy umožňují roztáhnout hrdlo.

▪ Plejtvákovec šedý průměrně dosahuje váhy 16 tun, ale někteří jedinci váží i 30 až 40 tun.

▪ Plejtvákovec šedý se v intervalu tří až pěti minut vynořuje na hladinu, aby se nadechl. Pod vodou však dokáže zůstat až 15 minut.

[Podpisek]

[Obrázek na straně 16 a 17]

Plejtvákovci pozorují okolí

[Podpisek]

[Podpisek obrázku na straně 16]

PROBUĎTE SE!