Jak byly uspokojeny moje duchovní potřeby

VYPRÁVÍ LUCIA MOUSSANETTOVÁ

UPROSTŘED hor v severozápadním výběžku Itálie, blízko švýcarských Alp a známé francouzské hory Mont Blanc leží oblast Valle d’Aosta. Roku 1941 jsem se zde narodila v malé obci Challant St. Anselme.

Byla jsem nejstarší z pěti dětí a moji sourozenci byli samí kluci. Maminka byla pracovitá žena a zbožná katolička. Také otec pocházel z nábožensky založené rodiny. Dvě jeho sestry byly jeptišky. Rodiče se kvůli mně vzdali mnoha hmotných věcí, aby mi umožnili získat vzdělání. V naší malé obci nebyla možnost dalšího studia, a tak mě v jedenácti letech poslali do internátní školy, která patřila jeptiškám.

Zde jsem kromě jiných věcí studovala latinu a francouzštinu. Když mi bylo patnáct, začala jsem vážně uvažovat o tom, jak sloužit Bohu. Usoudila jsem, že nejlepší bude vstoupit do kláštera. Rodičům se však tento nápad moc nezamlouval, protože o mé bratry by se maminka musela starat sama. Doufali, že díky vzdělání, které mi poskytli, si najdu dobré zaměstnání a budu pro rodinu finančním přínosem.

 Reakce rodičů mě sice zarmoutila, ale chtěla jsem, aby můj život měl skutečný smysl. Domnívala jsem se, že Bůh by měl být na prvním místě. Tak jsem v roce 1961 vstoupila do římskokatolického kláštera.

Život v klášteře

První měsíce v klášteře jsem jednak studovala církevní zásady a pravidla a jednak vykonávala fyzickou práci. V srpnu 1961 jsem se stala novickou a začala jsem nosit řeholní oděv. Zvolila jsem si také nové jméno — Ines —, což bylo jméno mé matky. Tak se ze mě stala sestra Ines.

Většina novicek vykonávala v klášteře fyzickou práci, ale já jsem díky svému vzdělání mohla působit jako učitelka na základní škole. O dva roky později, v srpnu 1963, jsem složila sliby a stala jsem se jeptiškou řádu svatého Josefa v italském městě Aosta. Později mi klášter zajistil další vzdělání, když jsem byla poslána na univerzitu Maria Santissima Assunta v Římě.

Po skončení studií v Římě jsem se v roce 1967 vrátila do Aosty a začala jsem učit na střední škole. V roce 1976 jsem dostala nabídku, abych se stala ředitelkou školy. Měla jsem jen pár vyučovacích hodin, protože jsem se musela starat o administrativu školy a také jsem byla členkou regionální školní rady ve Valle d’Aosta.

Upřímně jsem si přála pomáhat chudým. Měla jsem s nimi velký soucit. Proto jsem organizovala různé sociální programy včetně pomoci nevyléčitelně nemocným, kteří neměli příbuzné. Zavedla jsem také program soukromého vyučování dětí přistěhovalců. Navíc jsem chudým lidem hledala práci a ubytování a také jsem zajišťovala zdravotní péči těm, kdo byli v nouzi. Snažila jsem se žít v souladu s náboženskými zásadami své církve.

Časem jsem přijala katolickou teologii včetně nauk o Trojici, nesmrtelnosti duše a také katolické pojetí věčné budoucnosti člověka. Katolická teologie tehdy připustila názory, jako je například pluralita víry, což znamenalo, že začala uznávat i jiná náboženství.

Zneklidňující otázky

Některé věci v katolické církvi se mi však nelíbily. Například před křtem a biřmováním se předpokládalo, že rodiče i děti si prostudují význam těchto kroků. Většina jich však na tyto hodiny nikdy nepřišla a ti, kdo přišli, se vůbec nenamáhali něco studovat. Navíc, pokud někteří nebyli připuštěni ke křtu a biřmování na jedné farnosti, jednoduše si to zařídili na jiné. Pokládala jsem to za povrchní a pokrytecké.

Někdy jsem se ptala sama sebe i ostatních jeptišek: „Neměly bychom místo různých činností, kterým se věnujeme, raději kázat evangelium?“ „Kážeme konáním dobrých skutků,“ zněla odpověď.

Navíc jsem nedokázala přijmout fakt, že ze svých hříchů se musím vyznat knězi. Domnívala jsem se, že o těchto osobních věcech bych měla mluvit jen s Bohem. Kromě toho jsem se nemohla smířit s myšlenkou, že mám zpaměti opakovat modlitby stále dokola. A bylo pro mě také těžké uznat neomylnost papeže. Časem jsem se rozhodla, že v těchto otázkách si ponechám vlastní názor a budu si žít svůj duchovní život.

Touha poznat Bibli

Vždy jsem měla hlubokou úctu k Bibli a toužila jsem ji poznat. V klášteře jsme se touto knihou nikdy nezabývaly, ale já jsem si ji četla. Obracela jsem se k ní, kdykoli jsem stála před nějakým rozhodnutím nebo když jsem cítila, že potřebuji Boží pomoc. Silně na mě působila slova u Izajáše 43:10–12, kde Jehova Bůh říká: „Jste moji svědkové.“ Plný význam těchto slov jsem však tehdy nechápala.

Když jsem v polovině 60. let minulého století navštěvovala univerzitu v Římě, přihlásila jsem se do čtyřletého kurzu teologie, který byl sponzorován Vatikánem. Mezi učebnicemi však Bible nebyla. Po návratu do Aosty jsem  se zúčastnila mnoha ekumenických konferencí, a dokonce i těch, které byly sponzorovány mezicírkevními a nekatolickými organizacemi. Moje touha poznat Bibli rostla zvláště proto, že mezi jednotlivými skupinami, které o sobě tvrdily, že učí biblické myšlenky, byl nesoulad.

Dozvídám se o Bibli více

V roce 1982 přišla do centra, kde jsem se věnovala sociální práci, jedna svědkyně Jehovova. Začala se mnou mluvit o Bibli. Měla jsem sice hodně práce, ale to, že bych se o této knize mohla něco dozvědět, mě zaujalo. Řekla jsem jí: „Přijďte za mnou, prosím, do školy. Až budu mít volnou hodinu, můžeme si popovídat.“

Ta žena sice za mnou do školy přišla, ale v rozvrhu jsem žádnou volnou hodinu neměla. Potom jsem se dověděla, že maminka má rakovinu, a tak jsem se uvolnila z kláštera, abych jí pomáhala. Po její smrti v dubnu 1983 jsem se vrátila ke své práci, ale mezitím se mnou svědkové ztratili spojení. Krátce nato mě však navštívila asi pětadvacetiletá svědkyně a mluvila se mnou o Bibli. Četla jsem si tehdy biblickou knihu Zjevení. Tak jsem se zeptala: „Kdo je těch 144 000, o nichž je zmínka ve 14. kapitole Zjevení?“

Učili mě, že všichni dobří lidé jdou do nebe, a tak jsem nechápala, proč těch 144 000 bude v nebi zjevně odděleno od ostatních. Říkala jsem si: ‚Kdo je těch 144 000? A co dělají?‘ Tyto otázky se mi stále honily hlavou. Ta mladá žena se mě snažila zastihnout, ale protože jsem doma byla jen velmi zřídka, nikdy se jí to nepodařilo.

Nakonec dala mou adresu Marcovi, což byl starší v jejím sboru. Ten mě v únoru 1985 konečně zastihl. Hovořili jsme spolu pouze několik minut, protože jsem neměla čas, ale dohodli jsme se na dalším setkání. Později mě Marco i jeho manželka Lina navštěvovali pravidelně a pomáhali mi poznat Bibli. Zakrátko jsem viděla, že základní katolické nauky, jako například Trojice, nesmrtelnost duše a pekelný oheň, se vůbec nezakládají na Bibli.

Chodím na shromáždění

Když jsem navštívila shromáždění svědků Jehovových v sále Království, bylo mi jasné, že je to něco docela jiného než bohoslužby v katolické církvi. Zpívali zde všichni, nejen chór, a programu se mohl účastnit každý. Začala jsem si také uvědomovat, že tuto organizaci tvoří „bratři“ a „sestry“. Měli upřímný zájem jeden o druhého. To vše na mě dělalo hluboký dojem.

V té době jsem na shromáždění chodila v řeholním oděvu. Na některé zjevně působilo to, že v sále Království viděli jeptišku. Cítila jsem radost a uspokojení z toho, že jsem obklopena láskou takové velké rodiny. V průběhu studia jsem také zjistila, že mnoho mých životních zásad není v souladu s Božím slovem. Bible například neříká nic o tom, že Boží služebníci by měli nosit zvláštní oděv. Církevní hierarchie a pompa se tolik lišila od toho, co Bible učí o pokorných starších, kteří ve sboru poskytují vedení.

Cítila jsem, že ztrácím půdu pod nohama. Připadalo mi nemožné, že bych 24 let žila v omylu. Jasně jsem však rozeznávala zvuk pravdy. Ale představa, že ve svých 44 letech bych měla začít úplně od začátku, mě děsila. Copak bych ale mohla jít slepě dál — teď, když jsem poznala, co Bible vlastně učí?

Závažné rozhodnutí

Věděla jsem, že když z kláštera odejdu, nebudu mít žádné prostředky. Vzpomněla jsem si ale na Davidova slova o tom, že spravedlivý člověk nebude nikdy ‚úplně opuštěný, ani jeho potomstvo nebude žebrat o chléb‘. (Žalm 37:25) Bylo mi jasné, že přijdu o značnou míru hmotného zabezpečení, ale vložila jsem důvěru v Boha a řekla jsem si: ‚Čeho bych se vlastně měla bát?‘

Členové mé rodiny si mysleli, že jsem se zbláznila. Trápilo mě to, ale připomínala  jsem si Ježíšova slova, že ‚ten, kdo má větší náklonnost k otci nebo matce než ke mně, není mě hoden‘. (Matouš 10:37) Odvahu a sílu mi tehdy dodávaly upřímné projevy zájmu ze strany svědků. Když jsem ve svém řeholním oděvu kráčela po ulici, přicházeli ke mně, aby mě pozdravili. To mě ke svědkům ještě více přiblížilo a cítila jsem, že do této rodiny patřím.

Nakonec jsem šla za matkou představenou a vysvětlila jí, proč jsem se rozhodla z kláštera odejít. Důvody k tomuto rozhodnutí jsem jí chtěla ukázat v Bibli. Odmítla mi však naslouchat a řekla: „Pokud budu chtít rozumět něčemu v Bibli, mohu se obrátit na znalce.“

Katolická církev byla mým rozhodnutím šokována. Obvinili mě, že jednám nemorálně a že jsem se zbláznila. Těm, kdo mě znali, však bylo jasné, že obvinění nejsou pravdivá. Lidé, s nimiž jsem pracovala, reagovali různě. Někteří pokládali mé rozhodnutí za projev odvahy. Jiných se to dotklo a domnívali se, že jsem se vydala špatným směrem. Někteří mě dokonce litovali.

Dne 4. července 1985 jsem vystoupila z katolické církve. Svědkové věděli, jak církev zachází s těmi, kdo se k nim připojili. Obávali se o mé bezpečí, a proto mě asi měsíc skrývali. Autem mě vozili na shromáždění a zpět. Byla jsem v ústraní, dokud se atmosféra neuklidnila. Od 1. srpna 1985 jsem se začala se svědky Jehovovými podílet na kazatelské službě.

Když jsem se později v srpnu zúčastnila oblastního sjezdu svědků Jehovových, sdělovací prostředky napsaly, že jsem odešla z církve, a uvedly i podrobnosti. Nakonec jsem byla 14. prosince 1985 pokřtěna. Místní televizní stanice i noviny to pokládaly za něco otřesného, proto celou záležitost opět rozvířily, takže se to mohl dovědět úplně každý.

Když jsem odešla z kláštera, neměla jsem po hmotné stránce vůbec nic. Neměla jsem práci, bydlení ani důchod. Asi rok jsem se  starala o jednu ochrnutou ženu. V červenci 1986 jsem se stala průkopnicí, jak se říká celodobým služebníkům svědků Jehovových. Přestěhovala jsem se do místa, kde právě vznikl malý sbor. Využila jsem své vzdělání a dávala jsem zde soukromé jazykové hodiny a věnovala se i jiné soukromé výuce. Díky tomu jsem měla pružný časový program.

Služba v zahraničí

Když jsem nyní znala pravdu, toužila jsem předat ji co největšímu počtu lidí. Vzhledem k tomu, že jsem uměla francouzsky, myslela jsem si, že bych mohla sloužit v nějaké africké zemi, kde se mluví tímto jazykem. Potom však byli v roce 1992 svědkové Jehovovi zákonně uznáni v Albánii. Koncem toho roku tam byla poslána malá skupina italských průkopníků. Byli mezi nimi i Mario a Cristina Faziovi z mého sboru. Pozvali mě, abych je navštívila a zjistila, zda bych mohla v Albánii sloužit i já. Po důkladném zvážení a modlitbě jsem ve svých 52 letech opustila relativní jistotu a vrhla se do zcela odlišného světa.

To bylo v březnu 1993. Po příjezdu do Albánie jsem okamžitě viděla, že i když tato země není příliš vzdálena od mé vlasti, je to úplně jiný svět. Lidé chodili všude pěšky a mluvili albánštinou, což byl pro mě naprosto nesrozumitelný jazyk. Původní politický režim byl vystřídán novým, a to bylo spojeno s velkými změnami. Lidé ale toužili po biblické pravdě a velmi rádi četli a studovali. Hřálo mě u srdce, že ti, kdo poznávali Bibli, dělali rychlé duchovní pokroky, a také mi to pomáhalo přizpůsobit se novému prostředí.

Když jsem v roce 1993 přijela do hlavního města Tirany, byl zde jediný sbor, a na celém území Albánie bylo něco přes 100 svědků. V tom měsíci se v Tiraně konal první sjezdový den, na kterém bylo přítomno 585 lidí a 42 jich bylo pokřtěno. Nerozuměla jsem ani slovo, ale silně na mě působilo, když jsem slyšela svědky zpívat a viděla, jak pozorně sledují program. V dubnu se Památné slavnosti na připomínku smrti Ježíše Krista zúčastnilo 1 318 lidí. Křesťanská činnost v Albánii od té doby stále vzkvétá.

Občas jsem se z balkonu ve čtvrtém patře dívala na Tiranu a říkala si: ‚Dostaneme se vůbec ke všem těmto lidem?‘ Jehova Bůh se o to postaral. V Tiraně je nyní 23 sborů svědků Jehovových. A v celé zemi je 2 846 svědků, kteří se scházejí v 68 sborech a nejméně 22 skupinách. Takový vzrůst za několik let! Na Památné slavnosti v roce 2002 bylo 12 795 přítomných.

Za těch deset let v Albánii jsem měla výsadu pomoci nejméně 40 lidem, aby se stali pokřtěnými svědky. Mnozí z nich nyní také slouží jako průkopníci nebo jsou v jiných odvětvích celodobé služby. Během té doby bylo do Albánie posláno šest skupin italských průkopníků. Každá skupina dostala tříměsíční jazykový kurz, a já byla pozvána, abych poslední čtyři třídy učila.

Když se přátelé a členové mojí rodiny dozvěděli, že chci odejít z církve, reagovali velmi prudce. Po těch letech však již nemají tak vyhraněný postoj, protože vidí, že jsem šťastná a spokojená. Jsem ráda, že moje rodina včetně 93leté tetičky, která je jeptiškou, má pro mě nyní více pochopení.

Od té doby, co jsem Jehovu poznala, se o mě za všech okolností staral. Přivedl mě do své organizace. Viděl, že jsem chtěla pomáhat sociálně slabým i jiným potřebným lidem a plně se věnovat službě Bohu. Jsem Jehovovi vděčná, že zajistil, aby moje duchovní potřeby byly uspokojeny.

[Obrázek na straně 21]

Členové jedné albánské rodiny, s nimiž jsem studovala Bibli. Jedenáct jich bylo pokřtěno

[Obrázek na straně 21]

Většina těchto žen, s nimiž jsem v Albánii studovala Bibli, je nyní v celodobé službě