Co říká Bible

Je uniformita podmínkou křesťanské jednoty?

ZDÁ se, že pro dnešní náboženství je charakteristická nejednota. I v jedné a téže církvi mají lidé mnoho odlišných názorů v otázkách nauk a chování. Jedna spisovatelka to vyjádřila takto: „Je obtížné najít byť i jen dva lidi, kteří by věřili v úplně stejného Boha. Vypadá to, že v dnešní době má každý člověk svou vlastní teologii.“

V příkrém kontrastu s tím je vybídka, kterou apoštol Pavel adresoval křesťanům v Korintu. Povzbuzoval je, aby „mluvili souhlasně“ a „byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“. (1. Korinťanům 1:10) Někteří lidé dnes tato Pavlova slova kritizují. Argumentují takto: ‚Lidé jsou různí a není správné vyžadovat, aby všichni křesťané smýšleli a jednali stejně.‘ Skutečně však Pavel doporučoval mechanickou poslušnost? Dává Bible prostor pro osobní svobodu?

Jednota, ale ne uniformita

V jiném ze svých dopisů Pavel křesťany nabádal, aby sloužili Bohu se svou „silou rozumu“. (Římanům 12:1) Jistě se tedy nepokoušel udělat z členů korintského sboru nepřemýšlející automaty. Proč jim však řekl, aby „byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“? Pavel jim dal tuto radu proto, že ve sboru měli vážné problémy. Sbor se rozštěpil, takže někteří považovali za svého vůdce Apolla, zatímco jiní dávali přednost Pavlovi či Petrovi nebo se hlásili výhradně ke Kristu. Nebylo to nic zanedbatelného, protože tato nejednota ohrožovala pokoj sboru.

Pavel vybízel Korinťany, stejně jako později křesťany v Efezu, aby ‚zachovávali jednotu ducha ve sjednocujícím svazku pokoje‘. (Efezanům 4:3) Povzbuzoval tyto bratry, aby jednotně následovali Ježíše Krista a nebyli rozštěpeni do skupin neboli sekt. V takovém případě by  ve sboru byl pokoj a soulad. (Jan 17:22) Cílem Pavlovy rady Korinťanům tedy bylo napravit jejich smýšlení a podpořit jednotu, ne uniformitu. (2. Korinťanům 13:9, 11)

Jednota je také důležitá v otázce nauk. Ježíšovi následovníci si uvědomují, že ve skutečnosti je pouze „jedna víra“, právě jako je „jeden Bůh a Otec“. (Efezanům 4:1–6) Křesťané se tedy ujišťují, zda jejich víra je v souladu s pravdou, kterou Bůh o sobě a o svém záměru zjevil v Bibli. Jsou jednotní, pokud jde o to, kdo je Bůh a co od nás očekává. Žijí také podle čistých mravních měřítek uvedených v Božím slově. (1. Korinťanům 6:9–11) Díky tomu zůstávají sjednoceni jak po stránce naukové, tak po stránce morální.

Jak pohlížet na názorové rozdíly

Výše uvedená slova však neznamenají, že každému křesťanovi je přesně řečeno, co si má myslet a jak má jednat v každé životní situaci. Většinou je možná osobní volba. Ukažme si to na příkladu. Řada křesťanů v Korintu v prvním století měla určité obavy jíst maso pocházející z pohanských chrámů. Někteří byli pevně přesvědčeni, že jíst toto maso by znamenalo podílet se na falešném uctívání, zatímco jiní si mysleli, že na původu masa nezáleží. Když se Pavel touto citlivou otázkou zabýval, nestanovil žádné pravidlo, které by určovalo, co má křesťan udělat. Namísto toho uznal, že se lidé v této věci mohou rozhodnout různě. * (1. Korinťanům 8:4–13)

Dnes křesťané činí rozhodnutí, která se týkají zaměstnání, zdraví, rekreace nebo jiných záležitostí. Rozhodnutí jednotlivých křesťanů se mohou lišit, neboť v těchto oblastech je možná osobní volba. Taková rozdílnost názorů by někoho mohla znepokojit. Mohl by si klást otázku, zda rozdíly v názorech nepovedou ke sporům nebo k rozdělení ve sboru. K tomu však dojít nemusí. Znázorněme si to: Hudební skladatelé mají k dispozici pouze omezené množství not, ale přesto z nich mohou vytvořit nekonečné množství melodií. Podobné je to s křesťany. Rozhodují se v rámci božských zásad, ale při osobních rozhodnutích mají určitou míru volnosti.

Jak zachovat křesťanskou jednotu a přitom ponechat lidem svobodu volby? Klíčem k úspěchu je láska. Láska k Bohu nás podněcuje, abychom se ochotně podřizovali jeho přikázáním. (1. Jana 5:3) A láska k bližnímu nás vede k tomu, abychom respektovali, že druzí mají právo rozhodovat se v osobních věcech podle svého svědomí. (Římanům 14:3, 4; Galaťanům 5:13) Pavel dal v tomto ohledu znamenitý příklad, když se v otázce nauk podřídil autoritě tehdejšího vedoucího sboru. (Matouš 24:45–47; Skutky 15:1, 2) Zároveň také všechny povzbuzoval, aby při rozhodování ve věcech osobní volby brali ohled na svědomí spolukřesťanů. (1. Korinťanům 10:25–33)

Je zřejmé, že nikoho nelze odsoudit za to, že se rozhodl na základě svého svědomí, pokud přitom neporušil biblické zásady. (Jakub 4:12) Na druhé straně nebude věrný křesťan trvat na svých osobních právech, jestliže by tím zatížil svědomí druhých lidí nebo by narušil jednotu sboru. Ani nebude svobodu jednání zneužívat k tomu, že by dělal něco, co Boží slovo jasně zakazuje. (Římanům 15:1; 2. Petra 2:1, 19) Láska k Bohu by nás měla podnítit, abychom své svědomí uvedli do souladu s Božím myšlením. Tak si uchováme jednotu i se spoluvěřícími. (Hebrejcům 5:14)

[Poznámka pod čarou]