Válka naše kázání nezastavila

VYPRÁVÍ LEODEGARIO BARLAAN

V roce 1942 během druhé světové války Japonsko a Spojené státy usilovně bojovaly o Filipíny, moji rodnou zemi. Byl jsem v horské vesnici Tabonan, kde mě zatkli místní partyzáni, kteří bojovali proti Japoncům. Zbili mě, obvinili mě z toho, že jsem špion, a vyhrožovali mi popravou. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak jsem se do této situace dostal a jak jsem přežil.

NARODIL jsem se 24. ledna 1914 ve městě San Carlos v provincii Pangasinan. Ve třicátých letech mě otec poslal do školy studovat zemědělství. O nedělích jsem se účastnil mše a kněz tam mluvíval o evangeliu Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Výsledkem bylo, že jsem si je chtěl přečíst.

Jednoho dne jsem se tedy vydal do kláštera, abych si jeden výtisk evangelií koupil. Peníze jsem získal z prodeje zeleniny. Místo evangelií jsem však dostal brožuru nazvanou The Way to Heaven (Cesta do nebe), a ta evangelia neobsahovala. Zklamalo mě to. Později jsem kvůli své touze získat evangelia cestoval do Manily. Tam mi můj strýc, Ricardo Uson, který byl svědkem Jehovovým, poskytl výtisk celé Bible.

V Manile jsem se setkal s několika svědky a velmi na mě zapůsobila jejich schopnost citovat  z Písma. Dali mi uspokojivé odpovědi na mnoho otázek. Nakonec mě strýc vzal na shromáždění do odbočky svědků Jehovových. Když jsme tam přicházeli, zapálil jsem si cigaretu. „Zahoď to,“ řekl strýc. „Svědkové Jehovovi nekouří.“ Tak jsem cigaretu zahodil a už nikdy jsem si nezapálil. Seznámil jsem se s dozorcem odbočky, který se jmenoval Joseph Dos Santos, a s některými dalšími svědky. Dnes, o celá desetiletí později, stále na tyto znamenité křesťanské bratry vzpomínám.

Touha sloužit Bohu

V říjnu 1937, zatímco jsem studoval na Losbañoské vysoké škole zemědělské, jsem přestal chodit na mši. Místo toho jsem četl Bibli a literaturu, kterou mi dal strýc. Areál naší školy navštívila skupina svědků Jehovových včetně Elviry Alinsodové. Rozhovor s ní vedl k tomu, že moje touha sloužit Jehovovi Bohu vzrostla.

Když jsem učitelům řekl, že plánuji odejít ze školy, ptali se mě: „Kdo tě bude živit?“ Vysvětlil jsem jim, že jsem přesvědčen, že mě bude podporovat Bůh, pokud mu budu sloužit. Po odchodu ze školy jsem šel do kanceláře Watch Tower Society a představil jsem se jako dobrovolný pracovník. Vysvětloval jsem: „Přečetl jsem publikace Věrná oddanost, Bohatství a Kde jsou mrtví? Teď chci Jehovovi sloužit celodobě.“ Byl jsem poslán do provincie Cebu, kde jsem se měl připojit ke třem průkopníkům, což je označení pro celodobé služebníky svědků Jehovových.

Začínám kázat

Když jsem 15. července 1938 přijel na ostrov Cebu, čekal na mě na přístavní hrázi Salvador Liwag. Následující den jsem začal se službou dům od domu. Nikdo mě neškolil. Obyvateli domu jsem jenom ukázal kartu se svědectvím, která vysvětlovala naše dílo. V místním jazyce, což je cebuánština, jsem vlastně znal pouze dvě slova. Tak tedy začal můj první den ve službě.

Když jsme začínali vydávat svědectví v nějakém novém městě, měli jsme ve zvyku jít nejprve na městský úřad. Bratr Liwag tam vydal svědectví starostovi, Pablo Bautista náčelníkovi policie a Conrado Daclan soudci. Já jsem obvykle mluvil s vedoucím pošty. Pak jsme navštívili autobusové nádraží, policejní ubytovny, obchody a školy. Mimoto jsme kázali lidem v jejich domovech. Nabízeli jsme knihu Nepřátelé, což byla biblická studijní pomůcka. Napodoboval jsem způsob, jakým moji společníci vydávali svědectví, a tak jsem se postupně učil mluvit cebuánsky a také jsem začal rozšiřovat knihy. Během tří měsíců jsme prošli celou provincii Cebu — to znamená 54 měst. Pak jsem se bratra Liwaga zeptal: „Mohu teď být pokřtěn?“

„Ještě ne, bratře,“ odpověděl. Přemístili jsme se tedy na ostrov Bohol, kde jsme za měsíc a půl propracovali dalších 36 měst. Opět jsem žádal o to, abych byl pokřtěn. „Ještě ne, bratře Barlaane,“ zněla odpověď. Po propracování ostrovů Bohol a Camiguin jsme jeli na velký ostrov Mindanao a kázali jsme ve městě Cagayan de Oro.

V té době se k naší skupině připojil Virginio Cruz. Dříve byl učitelem na státní střední škole a toto zaměstnání opustil, aby se mohl stát průkopníkem. Pokračovali jsme v dalších městech a nakonec jsme se dostali k jezeru Lanao. Tam jsem se znovu ptal, zda bych mohl být pokřtěn. Asi po šesti měsících v průkopnické službě mě konečně 28. prosince 1938 bratr Cruz pokřtil ve vodách jezera Lanao u města Lumbatan.

Důvěra v Boha odměněna

Později jsem se připojil ke třem průkopníkům v Negros Occidental. Byli to bratr Fulgencio de Jesus a sestry Esperanza de Jesus a Natividad Santosová, které jsme říkali Naty. Kázali jsme společně v mnoha městech této provincie. Museli jsme se skutečně plně spoléhat na Jehovu, protože jsme občas měli  jen velmi málo peněz. Jednou jsme si k rýži chtěli obstarat ryby. Na pláži jsem potkal jistého muže a ptal jsem se ho, zda by mi nějakou rybu prodal. Řekl mi, že všechny jeho ryby už odvezli na trh, ale nabídl mi jednu, kterou si dal stranou pro sebe. Ptal jsem se, kolik stojí. „O to se nestarej,“ řekl. „Vezmi si ji.“

Poděkoval jsem mu. Ale jak jsem odcházel, uvědomil jsem si, že jedna ryba nebude pro čtyři lidi stačit. Když jsem míjel malou zátoku, překvapilo mě, že na jednom kameni leží ryba a ještě je mokrá. Pomyslel jsem si: „Asi je mrtvá.“ Šel jsem ji zvednout, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že je živá. Rychle jsem ji popadl a pevně držel. Přitom jsem si ihned vzpomněl na Ježíšův slib: „Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:33)

Kázání uprostřed války

Když se naše skupina rozrostla na devět průkopníků, vytvořily se z ní skupiny dvě. Ta naše byla přidělena do Cebu. Tehdy byl prosinec 1941 a na Filipínách právě zuřila druhá světová válka. Během našeho pobytu ve městě Tuburan k nám o půlnoci do pokoje přišel filipínský poručík. „Chlapci, vzbuďte se,“ řekl. „Hledají vás vojáci.“ Podezřívali nás, že jsme japonští špioni, a tak jsme byli po zbytek noci vyslýcháni.

Potom nás umístili do městské věznice. Americké ozbrojené síly ve městě Cebu požadovaly, abychom jim poskytli výtisk každé naší knihy, aby mohli rozhodnout, zda jsme japonští špioni. Mnoho místních lidí se na nás přišlo do věznice podívat, protože byli zvědaví, jak vypadají údajní japonští špioni. Někteří z nich se vyptávali a my jsme jim vydávali svědectví o Božím Království.

Po pěti dnech, které jsme strávili ve věznici, obdržel policejní náčelník telegram z amerického velitelství s rozkazem, aby svědky Jehovovy propustil. Nařídil nám však, abychom už nekázali, protože je válka. Vysvětlili jsme mu, že nemůžeme přestat kázat, protože pověření k této práci máme od Boha. (Skutky 5:28, 29) Náčelník se rozhněval a řekl: „Jestli budete dál kázat, dovolím lidem, aby vás zabili.“

V následujících dnech se náčelník policie opět snažil vzít nás do vazby. Nakonec nás zastavila četa vojáků americké armády a poručík Soriano se zeptal sestry Santosové: „Přestanete kázat?“

„Ne,“ odpověděla.

„A co když vás postavíme před popravčí četu?“ zeptal se.

„To naše rozhodnutí nezmění,“ řekla sestra Santosová.

Nato nás všechny naložili do nákladního auta a odvezli do města Cebu, kde jsme se dostali před plukovníka Edmunda. Poručík  Soriano nás představil slovy: „Toto jsou svědkové Jehovovi. Jsou to japonští špioni!“

„Svědkové Jehovovi?“ ptal se plukovník. „V Americe jsem svědky Jehovovy znal velmi dobře. Nejsou to špioni. Jsou neutrální.“ Pak se k nám obrátil a řekl: „Protože jste neutrální, nebudete propuštěni.“ Později, potom co nás nějakou dobu drželi ve skladu, s námi plukovník Edmund opět mluvil a ptal se: „Stále jste neutrální?“

„Ano, pane,“ odpověděli jsme.

„Pak tedy nebudete propuštěni,“ řekl, „protože pokud vás propustíme, vy budete pokračovat v kázání, a lidé, které získáte se stanou neutrálními. A když to udělá každý, pak nikdo nebude bojovat.“

Opět můžeme kázat

Později jsme byli přemístěni do věznice v Cebu. Desátého dubna 1942 do města vtrhli Japonci. Všude padaly bomby a vypukl velký požár. Dozorce věznice zahlédl sestru Santosovou, jejíž cela byla blízko přední části věznice. „Ale ne! Svědkové Jehovovi jsou ještě uvnitř!“ vykřikl. „Otevřete dveře a pusťte je ven!“ Děkovali jsme Jehovovi za jeho ochranu.

Ihned jsme zamířili k horám, abychom vyhledali ostatní svědky. Jednoho jsme našli ve městě Compostela. Dříve stál v čele kazatelského díla, ale teď se rozhodl, že přestane kázat, odejde do města Cebu a bude se zabývat prodejem různého zboží. My jsme však byli rozhodnuti pokračovat v kázání o Božím Království, ať se děje cokoli.

Měli jsme mnoho výtisků brožury Těšit všechny truchlící a velmi jsme se snažili je rozšířit. Mnoho lidí se nás však snažilo zastrašit. Říkali, že jestli nás Japonci uvidí, useknou nám hlavu. Brzy potom bylo zorganizováno partyzánské hnutí proti Japoncům a ten výše zmíněný člověk, který přestal kázat a odešel, aby obchodoval ve městě Cebu, byl zatčen. Dověděli jsme se, že byl obviněn z toho, že je japonský špion, a byl popraven. Velmi nás to zarmoutilo.

Obviněni ze špionáže

Mezitím jsme dál kázali v horách. Jednoho dne jsme se dověděli o jisté zájemkyni, ale abychom se k ní dostali, museli jsme projet kolem několika partyzánských stanovišť. Přišli jsme do vesnice Mangabon, kde ta žena bydlela, ale našla nás tam četa vojáků, kteří na nás zakřičeli: „Co tady děláte?“

„Jsme svědkové Jehovovi,“ odpověděl jsem. „Chcete slyšet poselství, které přinášíme prostřednictvím gramofonu?“ Reagovali  příznivě, a tak jsem jim přehrál desku Hodnota poznání. Potom nás prohledali a vyslýchali, a pak nás odvezli do partyzánského ústředí ve vesnici Tabonan. Modlili jsme se o Jehovovu ochranu, protože se vyprávělo, že skoro každý, koho tam vzali, byl popraven.

Byli jsme stále pod dohledem stráží a špatně se s námi zacházelo. To nás přivádí k situaci, kterou jsem popsal na začátku, kdy mě zbili a poručík na mě ukázal a řekl: „Ty jsi špion!“ Nějakou dobu s námi jednali hrubě, ale místo popravy jsme byli odsouzeni k nucené práci.

Jedním z průkopníků uvězněných ve vesnici Tabonan byl i můj bratr Bernabe. Vězňové museli každé ráno zpívat „Bůh žehnej Americe“ a „Bůh žehnej Filipínám“. Svědkové místo toho zpívali „Kdo je na Pánově straně?“. Jednou důstojník, který měl službu, zakřičel: „Každý, kdo nezpívá ‚Bůh žehnej Americe‘, bude pověšen na tamtu akácii.“ Navzdory takovým hrozbám však nikdo z nás zabit nebyl. Nakonec jsme byli přemístěni do jiných táborů. Moje propouštěcí dokumenty, které byly vydány v červenci 1943, pak konečně přišly. V té době jsem byl vězněn už osm měsíců a deset dnů.

Celoživotní kazatelská služba

Naše touha vidět zájemce, kterým jsme kázali dříve, nás přiměla vystoupat 60 kilometrů do města Toledo. Zavedli jsme tam pravidelná shromáždění, a mnoho lidí bylo nakonec pokřtěno. V roce 1945 válka konečně skončila. O dva roky později, téměř devět let po křtu, jsem se mohl zúčastnit svého prvního sjezdu, který se konal na dostihové dráze Santa Ana v Manile. Veřejnou přednášku „Radost všeho lidu“ si vyslechlo asi 4 200 lidí.

Před začátkem války bylo na Filipínách asi 380 svědků, ale v roce 1947 jich bylo kolem 2 700. Od té doby jsem se ve službě Jehovovi těšil z mnoha výsad. Od roku 1948 do roku 1950 jsem sloužil jako cestující dozorce v oblasti Surigao. V roce 1951 jsem se oženil s Natividad Santosovou, která během války odvážně kázala s naší skupinou. Po sňatku jsem od roku 1954 do roku 1972 společně s manželkou sloužil jako cestující dozorce na ostrově Mindanao.

V roce 1972 jsme se stali zvláštními průkopníky, abychom mohli být blízko našich letitých rodičů a poskytovat jim pomoc. Ačkoli je nám oběma přes osmdesát let, pokračujeme v průkopnické službě. Dohromady jsme v celodobé službě strávili už více než 120 let. Máme velkou radost, když vidíme, jak počet těch, kdo na Filipínách ohlašují dobrou zprávu o Božím Království, vzrostl na více než 130 000 zvěstovatelů. Toužíme pomoci ještě mnoha dalším lidem, aby si uvědomili, že Boží Království je jediná naděje na pravý pokoj a štěstí na zemi.

[Praporek na straně 22]

Podezřívali nás, že jsme japonští špioni, a tak jsme byli po zbytek noci vyslýcháni

[Obrázek na straně 23]

V roce 1963 s našimi přáteli na ostrově Bohol. Moje manželka a já jsme čtvrtí a pátí zprava

[Obrázek na straně 24]

Já a moje manželka dnes

[Podpisek obrázku na straně 20]

Foto v pozadí: U.S. Signal Corps photo