Co říká Bible

Kdo je služebník?

V PŘEDVEČER Ježíšovy obětní smrti došlo mezi jeho nejbližšími přáteli k ostré hádce. Podle Lukáše 22:24 „vyvstal ... mezi nimi prudký spor o to, který z nich se zdá být největší“. Nebylo to poprvé, co mezi Ježíšovými apoštoly takový spor vznikl. Nejméně ve dvou předchozích případech Ježíš musel usměrnit jejich smýšlení.

Je smutné, že v tu rozhodující noc jim musel Ježíš opět připomenout, co to ve skutečnosti znamená být křesťanským služebníkem. Ježíš řekl: „Ať ten, kdo je mezi vámi největší, se stane jakoby nejmladším a ten, kdo jedná jako představený, jako ten, kdo slouží.“ (Lukáš 22:26)

Nemělo by nás překvapit, že apoštolové měli o významu postavení a důležitosti chybnou představu. Než přišel Ježíš, hlavním příkladem vedoucího postavení v náboženství pro ně byli znalci zákona a farizeové. Tito falešní služebníci neposkytovali lidem duchovní vedení ani pokyny, ale naopak podporovali strnulé tradice a pravidla, jež ‚před lidmi zavírají nebeské království‘. Usilovali o postavení a důležitost, byli soustředění na sebe a dělali věci proto, „aby se na ně lidé dívali“. (Matouš 23:4, 5, 13)

Nový druh služebníka

Ježíš však svým učedníkům ukázal nové pojetí duchovní služby. Učil je: „Nenechte [se] nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. ... Ale největší mezi vámi bude vaším služebníkem.“ (Matouš 23:8–11) Ježíšovi učedníci neměli napodobovat tehdejší náboženské vůdce. Pokud chtěli být opravdovými služebníky, měli napodobovat Ježíše. Jaký příklad on zanechal?

Bible často používá pro „služebníka“ řecké slovo di·aʹko·nos. Dílo The Encyclopedia of Religion vysvětluje, že toto slovo znamená „ne postavení, ale to, že služebník prokazuje službu tomu, komu  slouží: následování příkladu Krista ... je jádrem křesťanského chápání služby“.

V souladu se správnou definicí slova „služebník“ Ježíš dělal, co mohl, aby pomáhal druhým. „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé,“ vysvětloval trpělivě. (Matouš 20:28) Ježíš nesobecky používal svůj čas, svou energii a své schopnosti, aby pomáhal druhým po tělesné i duchovní stránce. Proč? Protože mu bylo líto duchovně zanedbaných zástupů, jež se shromáždily, aby ho viděly. Chtěl jim pomoci. Ježíšovou pohnutkou ke službě byla velkorysá láska a on chtěl, aby jeho učedníci projevovali stejný postoj dávání. (Matouš 9:36)

Ježíš dal svým způsobem života příklad budoucím služebníkům. Řekl jim: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Matouš 9:37, 38) Ano, služebníci Krista měli být dělníky na největším díle, jaké kdy svět viděl — měli poskytovat duchovní útěchu celému lidstvu tím, že kázali a vyučovali dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 28:19, 20)

Kristův přístup je význačný tím, že je zaměřen na dávání a sloužení potřebám jiných lidí. Své učedníky učil, že mají být dělníky, duchovními rybáři a pastýři, ne mystiky a akademiky, kteří nosí zvláštní háv a insignie. (Matouš 4:19; 23:5; Jan 21:15–17)

Co říká Bible

Je smutné, že během staletí bylo toto vznešené, nesobecké pojetí služebníků jakožto obětavých kazatelů a učitelů překrouceno. To, co začalo jako křesťanská služba, se změnilo ve formální, hierarchickou instituci. Vznikly řády a hierarchie, jež měly vážnost i moc a často nahromadily velké bohatství. To způsobilo rozdělení. Vznikla třída duchovenstva, která se věnovala převážně udělování náboženských svátostí a napravování bloudících. Během následujících staletí se rané křesťanství změnilo z aktivního náboženství, kde každý byl služebníkem, v pasivní náboženství, kde kázat a vyučovat mohlo jen několik zvlášť školených a schválených jedinců.

Bible však ukazuje, že křesťanský služebník se pozná ne podle zvláštního hávu, komplikovaného rituálu, platu a státního dekretu, ale podle nesobecké tvrdé práce. Apoštol Pavel popsal, jaký postoj by měli křesťanští služebníci projevovat. Vybízel je, aby ‚nic nedělali ze samolibosti, ale z poníženosti mysli‘. (Filipanům 2:3)

Pavel určitě jednal podle toho, co kázal. Důsledně se řídil Kristovým příkladem a nikdy nehledal „svou vlastní výhodu, ale výhodu mnohých, aby byli zachráněni“. Pochopil a jasně cítil odpovědnost ‚předkládat dobrou zprávu bezplatně‘, jak řekl, „abych nezneužil svou autoritu vůči dobré zprávě“. ‚Nehledal slávu od lidí.‘ (1. Korinťanům 9:16–18; 10:33; 1. Tesaloničanům 2:6)

Pavel je skutečně vynikajícím vzorem pravého křesťanského služebníka. Jako praví Boží služebníci se prokazují ti, kdo se řídí Pavlovým vynikajícím příkladem a napodobují nesobecké jednání Ježíše Krista, když druhým lidem velkoryse poskytují duchovní pomoc a útěchu prostřednictvím dobré zprávy. (1. Petra 2:21)