‚Bitva není vaše, ale Boží‘

VYPRÁVÍ W. GLEN HOW

V posledních šesti desetiletích vedli svědkové Jehovovi v Kanadě mnoho právních bitev. Jejich vítězství nezůstala v právnických kruzích bez povšimnutí. Za úlohu, kterou jsem v některých z těchto bojů sehrál, mi Americké sdružení právníků nedávno udělilo Vyznamenání za statečnou obhajobu. Při slavnostním udílení vyznamenání bylo řečeno, že případy, které se týkaly svědků Jehovových, „se staly důležitou záštitou proti rozmarům státu . . . , protože vytvořily soudně uznanou a všeobecně přijatou listinu práv, která uznávala a chránila svobody všech Kanaďanů“. Dovolte mi, abych vám podrobněji vyprávěl o některých těchto soudních případech a také o tom, jak jsem se dostal k právu a ke svědkům Jehovovým.

V ROCE 1924, v kanadském Torontu navštívil moje rodiče George Rix, badatel Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Moje maminka Bessie Howová, drobná žena, ho pozvala dál, aby si s ním popovídala. Mě tehdy bylo pět let a mému bratru Joeovi byly tři roky.

Maminka brzy nato začala navštěvovat shromáždění badatelů Bible v Torontu. V roce 1929 se stala průkopnicí neboli celodobou služebnicí a v této činnosti pokračovala do roku 1969, kdy dokončila svůj pozemský běh. Svou odhodlaností a neúnavností ve službě nám dala dobrý příklad a mnoha lidem pomohla, aby poznali biblickou pravdu.

Můj tatínek Frank How byl tichý muž, který se zprvu postavil proti maminčině náboženské činnosti. Ona však jednala moudře a zvala cestující služebníky, mezi jinými například George Younga, aby tatínka navštívili a promluvili si s ním. Za čas se tatínkův postoj zmírnil. Když viděl, jaký dobrý vliv má biblická pravda na jeho rodinu, začal nás v tom podporovat, přestože on sám se svědkem nikdy nestal.

Rozhoduji se pro službu Bohu

V roce 1936 jsem dokončil střední školu. V dospívání jsem se o duchovní věci příliš nezajímal. Byli jsme uprostřed velké hospodářské krize, a vyhlídky, že si najdu zaměstnání, byly ponuré. Proto jsem šel na Torontskou univerzitu. V roce 1940 jsem se rozhodl, že půjdu na právnickou fakultu. Toto rozhodnutí mou maminku příliš nepřekvapilo. Když jsem byl dítě, často podrážděně říkávala: „Ten malý rošťák se bude přít o cokoli! Z něho se snad vyklube právník!“

Dne 4. července 1940, těsně předtím než jsem začal studovat práva, kanadská vláda svědky Jehovovy bez varování zakázala. To způsobilo v mém životě zvrat. Když se vláda plnou silou zaměřila na tuto malou organizaci nevinných a pokorných lidí, přesvědčilo mě to, že svědkové Jehovovi jsou pravými následovníky Ježíše. Právě jak on předpověděl, jsou „předmětem nenávisti všech národů  kvůli [jeho] jménu“. (Matouš 24:9) Rozhodl jsem se, že budu sloužit Boží moci, která za touto organizací stála. Své zasvěcení Jehovovi Bohu jsem 10. února 1941 symbolizoval křtem ve vodě.

Chtěl jsem jít rovnou do průkopnické služby. Jack Nathan, který měl tehdy na starosti kazatelské dílo v Kanadě, mě však povzbudil, abych dokončil studium práv. Tak jsem ve studiu pokračoval, školu jsem dokončil v květnu 1943 a potom jsem začal s průkopnickou službou. V srpnu jsem byl pozván, abych sloužil v odbočce Watch Tower Society v Torontu a abych pomáhal řešit právní problémy, kterým svědkové Jehovovi čelili. Další měsíc jsem byl přijat do advokátní komory v kanadském Ontariu.

Zákonná obhajoba dobré zprávy

Zuřila druhá světová válka a svědkové byli v Kanadě stále zakázáni. Muži i ženy byli vězněni jen proto, že byli svědky Jehovovými. Děti byly vylučovány ze škol, a některé byly dokonce dány do dětských domovů. To proto, že svědkové odmítali účastnit se nacionalistických forem uctívání, jako je zdravení vlajky nebo zpívání státní hymny. Profesor William Kaplan, který napsal knihu s názvem State and Salvation: The Jehovah’s Witnesses and Their Fight for Civil Rights (Stát a spása: Svědkové Jehovovi a jejich boj za občanská práva), řekl, že „svědkům se veřejně nadávalo a stali se terčem státní perzekuce i osobních útoků ze strany netolerantní vlády i občanů, kteří otevřeně projevovali své nepřátelství a kteří byli lapeni do víru vášní a válečného vlastenectví“.

Svědkové hledali způsob, jak by zákaz mohl být zrušen, ale neúspěšně. Najednou, 14. října 1943, byl zákaz odvolán. Přesto byli svědkové stále ve vězeních a v pracovních táborech, dětem nebylo dovoleno chodit do státních škol a zákaz Watch Tower Bible and Tract Society a korporace International Bible Students Association, která měla vlastnická práva na náš majetek v Torontu, dále platil.

Ke konci roku 1943 jsem jel s Percy Chapmanem, který sloužil v kanadské odbočce, do New Yorku, aby nám Nathan Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, a Hayden Covington, viceprezident a právní zástupce Společnosti, poradili. Bratr Covington měl se soudnictvím hodně zkušeností. Koneckonců vyhrál neuvěřitelných 36 ze 45 odvolání před Nejvyšším soudem Spojených států.

Situace svědků v Kanadě se pozvolna zlepšovala. V roce 1944 byl majetek odbočky v Torontu opět získán a ti, kdo tam před zákazem sloužili, se mohli vrátit. Nejvyšší soud  provincie Ontario v roce 1945 prohlásil, že děti nelze nutit, aby se podílely na obřadech, kterých se nemohou kvůli svému svědomí účastnit. Přikázal, aby děti vyloučené ze škol byly přijaty zpět. Nakonec kanadská vláda v roce 1946 propustila z pracovních táborů všechny svědky. Pod vedením bratra Covingtona jsem se naučil bojovat v těchto případech s odvahou a odhodláním, ale především se přitom spoléhat na Jehovu.

Bitva o Québec

I když byla náboženská svoboda svědků Jehovových nyní respektována na většině území Kanady, existovala jedna výjimka — francouzská katolická provincie Québec. Tuto provincii přímo ovládala více než 300 let římskokatolická církev. Duchovenstvo také buď přímo spravovalo, nebo alespoň ovládalo školy, nemocnice a většinu veřejných služeb. V québeckém zákonodárném sboru byl dokonce vedle křesla předsedy Dolní sněmovny umístěn trůn katolického kardinála!

Maurice Duplessis, québecký premiér a ministr spravedlnosti, byl diktátor, který podle québeckého historika Gérarda Pelletiera, zavedl v provincii „dvacetiletou vládu lží, nespravedlnosti a korupce, systematického zneužívání moci, vládu omezenců a vítězství hlouposti“. Duplessis si svou politickou moc upevnil tím, že ruku v ruce spolupracoval s římskokatolickým kardinálem Villeneuvem.

Na počátku roku 1940 bylo v Québeku 300 svědků. Sloužilo tam mnoho průkopníků z jiných částí Kanady včetně mého bratra Joea. Když kazatelská činnost v Québeku vzrůstala, místní policie byla pod tlakem duchovenstva a svědky pronásledovala. Opakovaně je zatýkala a na naši náboženskou činnost nesprávně uplatňovala obchodní předpisy.

Mezi Torontem a Québekem jsem cestoval tak často, až jsem byl nakonec pověřen přestěhovat se do Québeku a pomáhat právníkům, kteří nebyli svědky a kteří zastupovali naše křesťanské bratry a sestry. Každý den bylo mým prvním úkolem zjistit, kolik svědků bylo den předtím zatčeno, a spěchal jsem do místní soudní budovy, abych zařídil kauci. Díky Franku Roncarellimu, zámožnému svědkovi, jsme kauci u mnoha těchto případů mohli zaplatit.

Od roku 1944 do roku 1946 se počet žalob za údajné porušení obchodních předpisů vyhoupl ze 40 na 800! Kromě toho, že svědkové byli vládními úřady permanentně zatýkáni a pronásledováni, napadaly je také rozvášněné davy podněcované katolickým duchovenstvem.

Ve dnech 2. a 3. listopadu 1946 se jako reakce na tuto krizi konalo v Montréalu zvláštní shromáždění. Poslední proslov s názvem „Co máme dělat?“ přednesl Bratr Knorr. Všichni přítomní byli potěšeni, když slyšeli jeho odpověď — nahlas četl z nyní již historického dokumentu Quebec’s Burning Hate for God and Christ and Freedom Is the Shame of All Canada (Palčivá nenávist Québeku k Bohu a Kristu a ke svobodě je hanbou celé Kanady). Byl to čtyřstránkový plamenný traktát, který obsahoval podrobné odhalení výtržností, jež podněcovalo duchovenstvo, brutálního jednání policie, zatýkání a davového násilí proti svědkům  Jehovovým v Québeku. Byla zde uvedena také jména, data a místa těchto událostí. Tento traktát se začal rozšiřovat po celé Kanadě o pouhých dvanáct dnů později.

Za několik dnů Duplessis veřejně vyhlásil proti svědkům Jehovovým „nemilosrdnou válku“. Ale nevědomky pracoval v náš prospěch. Jak to? Nařízení, že každý, kdo rozšiřuje Quebec’s Burning Hate bude obžalován z pobuřování, což byl velmi vážný zločin, nás mohlo vyvést od québeckých soudů ke kanadskému Nejvyššímu soudu. Duplessis v záchvatu vzteku lehkomyslně ignoroval případné následky, které z toho mohly vyplynout. Potom osobně přikázal, aby byla zrušena licence na prodej alkoholu Franka Roncarelliho, jehož finance byly naším hlavním zdrojem při placení kaucí. Ten když neměl k dispozici žádné víno, jeho pěkná restaurace v Montréalu byla za několik měsíců uzavřena a zbankrotoval.

Počet zatčení prudce rostl. Z 800 obžalob jich bylo brzy 1 600. Mnoho právníků a soudců si stěžovalo, že všechny ty případy svědků Jehovových québecké soudy jen zatěžují. Jako odpověď jsme navrhli jednoduché řešení: Ať policie zatýká místo křesťanů zločince. To by problém vyřešilo!

Dva odvážní židovští právníci A. L. Stein z Montréalu a Sam S. Bard z města Québec nám pomáhali tím, že nás v mnoha případech zastupovali, zvláště před tím, než jsem byl v roce 1949 přijat do québecké advokátní komory. Pierre Elliott Trudeau, pozdější premiér Kanady, napsal, že svědkům Jehovovým v Québeku „se celá naše společnost vysmívala, pronásledovala je a nenáviděla je; ale dokázali zákonnými prostředky bojovat s církví, vládou, národem, policií a veřejným míněním“.

Na základě toho, jak québecké soudy jednaly s mým bratrem Joem, bylo zjevné, jaký je jejich postoj. Byl obžalován z rušení veřejného pořádku. Jean Mercier, nižší soudce, odsoudil Joea k nejvyššímu možnému trestu, což bylo šedesát dnů ve vězení. Soudce pak ztratil nervy a ze soudní stolice zařval, že by si přál, aby ho mohl poslat do vězení na doživotí!

Jedny noviny napsaly, že Mercier québecké policii nařídil, aby „na potkání zatkla každého, o němž se ví, že je svědek, nebo je z toho podezřelý“. Takové jednání jen potvrdilo věrohodnost obvinění v našem traktátu Quebec’s Burning Hate. V kanadských novinách, které vycházely mimo Québec, se běžně objevovaly takové články jako: „Do Québeku se vrací doba temna“ (The Toronto Star), „Návrat inkvizice“ (The Globe and Mail, Toronto) nebo „Zápach fašismu“ (The Gazette, Glace Bay, Nové Skotsko).

Obhajoba kvůli obvinění z pobuřování

V roce 1947 jsem pomáhal panu Steinovi v našem prvním případu obvinění z pobuřování s Aimé Boucherem. Aimé blízko svého domova rozšířil několik traktátů. V Aimého případu jsme dokázali, že Quebec’s Burning Hate neobsahuje žádné nepravdivé informace, ale že jen používá silná slova, aby vyjádřil stížnost kvůli tomu, jak krutě se zachází se svědky Jehovovými. Poukázali jsme na  skutečnost, že na ty, kdo se takových krutostí dopustili, nebyla vznesena žádná obvinění. Aimé byl odsouzen pouze za to, že je rozšiřoval. Postoj obžaloby byl v podstatě tento: Mluvit pravdu je zločin!

Québecké soudy se opíraly o nejasnou, 350 let starou definici „pobuřování“, ve které bylo naznačeno, že kdokoli by kritizoval vládu, může být obviněn ze zločinu. Duplessis si na této definici velmi zakládal a doufal, že tím umlčí kritiky svého režimu. V roce 1950 však kanadský Nejvyšší soud přijal náš návrh, že v moderní demokracii „pobuřování“ znamená podněcování k násilí nebo vzpouře proti vládě. Quebec’s Burning Hate žádné takové podněcování neobsahoval, a proto to byla zákonná forma svobody projevu. Díky tomuto významnému rozhodnutí bylo všech 123 případů obvinění z pobuřování staženo! Na vlastní oči jsem viděl, jak nám Jehova dává vítězství.

Boj s cenzurou

Ve městě Québec existoval předpis, který zakazoval rozšiřování literatury bez souhlasu náčelníka policie. To byla přímá cenzura, což znamenalo porušení náboženské svobody. Laurier Saumur, který tehdy sloužil jako cestující dozorce, byl na základě tohoto předpisu na tři měsíce uvězněn a čelil kvůli němu několika dalším obviněním.

V roce 1947 se jménem bratra Saumura vedlo občanskoprávní řízení, aby se městu Québec soudně zakázalo zmíněný předpis vztahovat na svědky Jehovovy. Québecké soudy rozhodly v náš neprospěch a opět jsme se odvolali ke kanadskému Nejvyššímu soudu. V říjnu 1953 bylo po sedmidenním slyšení před všemi devíti soudci Nejvyššího soudu naší žádosti o soudní zákaz vyhověno. Soud uznal, že veřejné rozšiřování vytištěných biblických kázání je neoddělitelnou součástí křesťanského uctívání svědků Jehovových, a proto je ústavně chráněno před cenzurou.

V Boucherově případu bylo rozhodnuto, že to, co svědkové Jehovovi říkají, je zákonné, ale v Saumurově případu bylo pevně stanoveno, jak a kde se to může říct. Vítězství v Saumurově případu vedlo v Québeku ke stažení více než 1 100 obvinění z porušení předpisu. Rovněž v Montréalu bylo více než 500 obvinění zrušeno pro naprostý nedostatek důkazů. Brzy jsme měli čistý štít — v Québeku proti nám nebylo dále vedeno žádné soudní stíhání!

Duplessisův poslední útok

Duplessis neměl žádné další zákony, které by mohl použít proti svědkům Jehovovým, a tak na začátku ledna 1954 předložil zákonodárnému sboru návrh nového zákona, zákona č. 38, který média popsala jako ‚zákon proti svědkům Jehovovým‘. Stanovoval, že pokud se někdo domníval, že jiný člověk zamýšlel prohlásit něco, co bylo „hanlivé nebo urážlivé“, mohl podat stížnost, aniž by musel poskytnout nějaké doklady. Duplessis jako ministr spravedlnosti pak mohl získat soudní příkaz, kterým by obviněným osobám zabránil cokoli říkat na veřejnosti. Když byl proti někomu vydán soudní příkaz, bylo zakázáno mluvit také všem členům církve, ke které dotyčný člověk patřil. Všechny Bible a veškerá náboženská literatura, která té církvi patřila, byly navíc zabaveny a zničeny a všechna místa uctívání byla uzavřena, dokud se o případu nerozhodlo, což mohlo trvat léta.

Návrh zákona č. 38 byl podobný zákonu z 15. století, který byl vydán během působení španělské inkvizice pod vedením Torquemady. Obžalovaný a všichni jeho společníci ztratili všechna občanská práva, aniž by byl předložen jediný důkaz o provinění. Tisk na základě návrhu zákona č. 38 oznámil, že provinční policie dostala pokyn uzavřít všechny sály Království svědků Jehovových, zabavit a zničit všechny jejich Bible a další literaturu. Jelikož před svědky Jehovovými stála tato zlomyslná hrozba, odstranili z provincie všechnu svou náboženskou literaturu. Stále však pokračovali ve veřejném kazatelském díle, ale jen se svým osobním výtiskem Bible.

Z návrhu zákona se 28. ledna 1954 stal zákon. Následující den, 29. ledna, jsem v 9.00  hodin ráno stál u dveří soudní budovy, abych ve jménu všech svědků Jehovových v provincii Québec podal žalobu a požadoval jsem trvalý soudní zákaz tohoto zákona, dříve než jej Duplessis mohl vůbec použít. Soudce nechtěl povolit ani dočasný soudní zákaz, protože návrh zákona č. 38 nebyl ještě použit. Řekl ale, že pokud se ho vláda pokusí použít, mohu se k němu vrátit a žádat o ochranu. Toto soudcovo rozhodnutí mělo stejný účinek jako dočasný soudní zákaz, protože jakmile by se Duplessis byť jen pokusil tento zákon použít, byl by zastaven!

V následujícím týdnu jsme vyčkávali, zda policie na základě tohoto nového zákona podnikne nějaké kroky. Nestalo se vůbec nic! Abych zjistil proč, naplánoval jsem určitou zkoušku. Dvě průkopnice — Victoria Dougaluková (později Steeleová) a Helen Dougaluková (později Simcoxová) — šly s literaturou dům od domu ve Trois-Rivières, Duplessisově domovském městě. A zase žádná odezva. Když byly sestry zabrané do práce, poslal jsem Lauriera Saumura, aby zavolal provinční policii. Nepředstavil se a stěžoval si, že svědkové Jehovovi kážou a že policie neprosazuje Duplessisův nový zákon.

Důstojník, který měl službu, nesměle řekl: „Ano, víme, že zákon byl schválen, ale další den svědkové Jehovovi dostali soudní příkaz proti nám, takže v tom nemůžeme nic udělat.“ Ihned jsme převezli literaturu zpět do provincie a deset let, kdy se tento případ prodíral odvolacími soudy, naše kazatelské dílo úspěšně pokračovalo.

Kromě soudního zákazu jsme také usilovali o to, aby návrh zákona č. 38 byl prohlášen za neústavní. Abychom dokázali, že tento zákon byl namířen právě proti svědkům Jehovovým, rozhodli jsme se podniknout troufalý krok — poslat předvolání k soudu samotnému Duplessisovi a přinutit ho, aby se řízení účastnil a předložil doklady. Na dvě a půl hodiny jsem ho podrobil křížovému výslechu. Opakovaně jsem ho konfrontoval s jeho veřejnými prohlášeními jako „nemilosrdná válka proti Jehovovým svědkům“ a s jeho výrokem, že návrh zákona č. 38 bude znamenat konec svědků Jehovových v Québeku. V rozzuření napadl mě osobně: „Jsi velmi drzý mladík!“

Odpověděl jsem: „Pane Duplessis, kdybychom mluvili o osobnosti, měl bych k té vaší také nějaké poznámky. Protože však tady máme soudní řízení, kterému je nutné věnovat pozornost, mohl byste laskavě soudu vysvětlit, proč jste neodpověděl na poslední otázku?“

V roce 1964 jsem u kanadského Nejvyššího soudu vznesl proti návrhu zákona č. 38 námitky. Soud ale odmítl rozhodnout o tom, zda je protiústavní, či ne, protože tento zákon nebyl nikdy použit. Duplessis však byl v té době mrtvý a nikdo se již o návrh zákona č. 38 nezajímal. Nikdy nebyl použit proti svědkům Jehovovým ani proti nikomu jinému.

Těsně předtím než Duplessis v roce 1959 zemřel, kanadský Nejvyšší soud mu nařídil, aby bratru Roncarellimu zaplatil odškodné za nezákonné zrušení licence na prodej alkoholu. Od té doby mnoho obyvatel Québeku zaujalo velmi přátelský postoj. Podle vládního sčítání lidu vzrostl počet svědků ze 300 v roce 1943 na dnešních 33 000. Svědkové Jehovovi jsou nyní zaregistrováni jako čtvrtá největší náboženská skupina v provincii. Na tato právní vítězství svědků Jehovových nebo na jejich úspěchy ve službě se nedívám jako na výkony nějakého člověka. Spíše mi to potvrdilo, že vítězství dává Jehova, protože bitva je jeho, a ne naše. (2. Paralipomenon 20:15)

Okolnosti se mění

V roce 1954 jsem se oženil s Margaret Biegelovou, okouzlující průkopnicí z Anglie, a na průkopnické službě jsme se podíleli společně. I nadále jsem vedl soudní případy ve prospěch svědků Jehovových jak v Kanadě, tak ve Spojených státech a sloužil jsem jako poradce při některých případech v Evropě a v Austrálii. Margaret se stala mou sekretářkou a mnoho let pro mě byla neocenitelnou  pomocí. V roce 1984 jsme se spolu vrátili do kanadské odbočky, kde jsem pomáhal znovu založit právní oddělení. Je smutné, že Margaret v roce 1987 zemřela na rakovinu.

Po smrti mé maminky v roce 1969 můj bratr Joe a jeho manželka Elsie, kteří byli vyškoleni jako misionáři v deváté třídě biblické školy Strážné věže Gilead, vzali tatínka k sobě domů a starali se o něho, dokud o šestnáct let později nezemřel. Tímto obětavým způsobem mi umožnili zůstat v celodobé službě a za to jim budu vždycky vděčný.

Bitvy pokračují

Za ta léta se právní bitvy svědků Jehovových změnily. Mnoho případů se týkalo ochrany majetku a povolení stavby sálů Království a sjezdových sálů. Dále to byly spory o svěření dítěte do péče, při nichž ten rodič, který nebyl svědkem, využíval obvinění z náboženského fanatismu, aby dítě bylo svěřeno výhradně jemu nebo aby tomu rodiči, který byl svědkem, zabránil dělit se o užitečné náboženské názory se svými vlastními dětmi nebo se s nimi podílet na náboženských zvycích.

V roce 1989 přijela do kanadské odbočky Linda Manningová, americká právnička, aby dočasně pomáhala v právních případech. V listopadu toho roku jsme se vzali a šťastně zde spolu sloužíme až dosud.

John Burns, kolega v právním oddělení kanadské odbočky, a já jsme byli v roce 1990 v Japonsku a pomáhali jsme tam našim křesťanským bratrům vyhrát před ústavním soudem proces, který se týkal svobody studenta rozhodnout se, že se nebude účastnit vyučování bojových umění, což škola vyžadovala. Vyhráli jsme také případ, který se týkal práva dospělého člověka odmítnout transfuzi krve.

Pak v letech 1995 a 1996 jsme Linda a já dostali výsadu strávit pět měsíců v Singapuru, protože svědkové Jehovovi jsou v této zemi zakázáni, a v důsledku toho čelí obžalobám. Obhajoval jsem 64 mužů, žen a mladých svědků, kteří byli obviněni z trestných činů účasti na křesťanských shromážděních a vlastnictví Bible a náboženské literatury. Nevyhráli jsme ani jeden z těchto případů, ale viděli jsme, jak Jehova posiloval své věrné služebníky, aby vytrvávali s ryzostí a radostí.

Vděčný za to, že jsem se na tom podílel

Jsem rád, že ve věku 80 let mám dobré zdraví a že se mohu nadále podílet na právních bitvách Jehovových ctitelů. Jsem až dodnes stále připravený jít k soudu a zastat se toho, co je správné. Těší mě, když vidím, jak počet svědků v Kanadě vzrostl ze 4 000 v roce 1940 na současných 111 000. Lidé i události přicházejí a odcházejí, ale Boží lid postupuje díky Jehovovi stále kupředu a Jehova se stará o to, aby se tomuto lidu po duchovní stránce dobře dařilo.

Jsou problémy? Ano, ale Jehovovo slovo nás ujišťuje: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ (Izajáš 54:17) Na základě toho, že jsem více než 56 let strávil v celodobé službě a přitom ‚obhajoval a zákonně prosazoval dobrou zprávu‘, mohu potvrdit, jak je Izajášovo proroctví pravdivé! (Filipanům 1:7)

[Obrázek na straně 19]

S mým mladším bratrem a našimi rodiči

[Obrázek na straně 19]

Hayden Covington, právní zástupce

[Obrázek na straně 19]

S Nathanem Knorrem

[Obrázek na straně 20]

Duplessis klečí před kardinálem Villeneuvem

[Podpisek]

Fotografie od W. R. Edwardse

[Obrázek na straně 20 a 21]

Frank Roncarelli

[Podpisek]

S laskavým svolením Canada Wide

[Obrázek na straně 21]

Aimé Boucher

[Obrázek na straně 24]

S kolegy právníky Johnem Burnsem a s mou manželkou Lindou