ZMATENÁ, třesoucí se a uplakaná patnáctiletá dívka sleduje, jak její přítel znechuceně odchází. Řekl jí, že je hloupá, protože otěhotněla. A ona si myslela, že se mají rádi.

Žena je zoufalá, když zjistí, že čeká šesté dítě. Její manžel je bez práce a děti jdou každý večer spát o hladu. Jak by se mohli postarat o další dítě?

„Nemohlo k tomu dojít v nevhodnější dobu,“ vysvětluje elegantně oblečená žena svému lékaři. Konečně dosáhla titulu inženýrky a má před sebou novou kariéru. Její manžel je plně zaměstnán právnickou praxí. Kde by vzali čas na dítě?

Životy těchto lidí se velmi liší a oni stojí před rozdílnými dilematy, ale volí stejné řešení: potrat.

Potrat je jedním z nejrychleji rostoucích problémů tohoto desetiletí, který podnítil zuřivé diskuse v politických, společenských, lékařských a teologických kruzích. Ve Spojených státech zastánci zachování života demonstrují za práva nenarozených. Zastánci volby stojí na posvátné půdě svobody a práva žen rozhodnout se. Ve volbách, v soudních síních, v církvích, a dokonce na ulicích jsou zastánci života v opozici proti bojovníkům za volbu.

Miliony lidí jsou zataženy do tohoto zápasu a jsou bombardovány vášnivými argumenty z obou stran. Samotné výrazy „pro volbu“ a „pro život“ byly pečlivě voleny, aby zapůsobily na ty nerozhodné. V této době, kdy se svoboda stala idolem, kdo by nedal přednost volbě? A naproti tomu, kdo by nebyl pro život? Skupiny pro volbu mávají drátem [prostředek k potratu], aby dramatizovaly úmrtí utrápených žen, které podstupují zdraví nebezpečný nelegální potrat. Zastánci života třímají nádoby s plody, které byly získány potratem, jako ponurou připomínku milionů těch, kteří zemřeli dříve, než se narodili.

Celou tuto tragédii týkající se smrti výstižně popsal Laurence H. Tribe v knize Abortion: The Clash of Absolutes. „Mnozí lidé, kteří pohotově mají před očima skutečnou lidskou podstatu plodu, zvedají jeho obraz a oplakávají jej, ale sotva věnují pozornost ženě, která v sobě plod nosí, a její vážné lidské situaci. . . Mnozí jiní mají před očima těhotnou ženu a její tělo a volají po jejím právu rozhodnout o svém osudu, ale stěží si představí plod, který žena v sobě má. Tito lidé nemyslí na to, jak skutečný je život, který by plodu mohlo být dopřáno žít.“

Zatímco zuří tato morální válka, 50 až 60 milionů nenarozených obětí padne tento rok na bitevním poli práv.

Jaké je vaše stanovisko v této otázce působící na city? Jak byste odpověděli na tyto klíčové otázky: Patří k základním právům ženy právo rozhodnout se? Je potrat za určitých okolností omluvitelný? Kdy začíná život? A podstatná, i když zřídka zvažovaná otázka: Jak se dívá na  potrat Stvořitel života, ten, který umožnil, že se rodí děti?

Provádění potratů má dlouhou historii. Ve starověkém Řecku a Římě byl potrat něčím běžným. V Evropě se během středověku a renesance potrat prováděl, než nastaly pohyby plodu, tedy dokud si matka nezačala uvědomovat, že jí v děloze klíčí život. Se sexuální revolucí přišly i následky — miliony nežádoucích těhotenství.

Šedesátá léta 20. století se vyznačovala rozmachem feministického hnutí, jehož základním kamenem bylo takzvané právo na rozmnožování. Někteří lidé se hlučně dožadují práva na potrat u obětí znásilnění a krvesmilstva nebo v případě, že je ohroženo zdraví matky. Lékařská technika umožnila rozpoznat v děloze případné vrozené vady a pohlaví dítěte. Těhotenství jsou ukončována na základě pesimistické prognózy lékaře. Ženy nad čtyřicet let se mohou obávat deformit u dítěte.

Mnohé ženy v chudých zemích mají omezené možnosti antikoncepce a jsou přesvědčeny, že by se nemohly postarat o více dětí. V definici možnosti volby zacházejí někdy ženy do krajnosti, když se rozhodnou pro potrat proto, že těhotenství — podle jejich mínění — přišlo v nevhodnou dobu, nebo proto, že zjistily pohlaví dítěte a jednoduše si je nepřejí.

Mnoha výbojnými argumenty se útočilo ve sporu o to, kdy začíná život. Jen málo lidí pochybuje, že oplodněné vajíčko žije. Otázkou je, jako co žije? Jako pouhá tkáň? Nebo jako člověk? Je žalud dubem? Je tedy plod osobou? Má lidská práva? Hádání se o slova je nekonečné. Je ironií, že v jedné a téže nemocnici lékaři statečně bojují za záchranu nedonošeného dítěte, a přitom ukončují život stejně starého plodu! Zákon jim dovoluje zabít dítě, které je v děloze, ale když dítě dělohu opustí, pokládá se jeho zabití za vraždu.

Nejdůrazněji požadují legální potrat „zrovnoprávněné“ modernistky, které mají neomezeně k dispozici antikoncepční metody, a mohly tedy těhotenství v první řadě předejít. Důrazně požadují něco, co označují jako právo na rozmnožování, když svou schopnost počít a být plodnou ve skutečnosti již použily. To, co vlastně chtějí, je právo zrušit ono rozmnožování. A ospravedlnění? „Je to moje tělo!“ Ale je opravdu?

Příručka Abortion—A Citizens’ Guide to the Issues uvádí, že v prvních dvanácti týdnech těhotenství „je velmi snadné vyjmout malé množství tkáně podobné rosolu“. Může být potrat plným právem pokládán za „vynětí kousku tkáně“ nebo „ukončení výsledku početí“? Nebo jsou  tyto krásně zaobalené výrazy určeny k tomu, aby byla hořká pravda přijatelná a upokojilo se zneklidněné svědomí?

Tento nežádoucí kousek tkáně je rostoucí, prosperující život s vlastní sadou chromozómů. Jako prorockou autobiografii vypráví tento kousek tkáně podrobný příběh jedinečné osobnosti v době, kdy vzniká. Známý profesor embryologie A. W. Liley vysvětluje: „Z biologického hlediska se nemůžeme v žádném stadiu ztotožnit s názorem, že plod je pouhé příslušenství matky. Geneticky jsou matka a dítě od početí oddělenými jedinci.“

Vzhledem k tomu, že potrat je lehce dostupný, mnohé ženy nemají pocit, že by se měly chránit před nežádoucím početím. Raději používají potrat jako pojistné opatření, aby se vypořádaly s každou „nehodou“, ke které dojde.

Statistiky ukazují, že v tomto století začíná puberta u dětí dříve. To znamená, že v mladším věku jsou dívky schopny rodit. Byly poučeny o závažné odpovědnosti, která souvisí s takovou výsadou? Američané ztratí v průměru své panenství v šestnácti letech a každý pátý před třináctým rokem. Třetina ženatých mužů a vdaných žen má nebo měla nemanželský milostný poměr. Potrat má v promiskuitních lidech vděčné zákazníky. Podobně jako se občas vyskytuje požadavek legalizace prostituce, aby se zastavilo šíření AIDS, také legalizace potratů by mohla vést k tomu, že se budou potraty provádět z lékařského hlediska poněkud bezpečnějším způsobem. Ale určitě by to značně přispělo k vytvoření příhodných podmínek, ve kterých mohou bujet, a bují, nemoci související s nemravností.

Je zajímavé, že těhotenství jako následek znásilnění je podle studií zcela výjimečné. Při průzkumu mezi 3 500 oběťmi znásilnění v Minneapolis (USA) se nenašel ani jeden případ těhotenství. Pouze 22 z 86 000 potratů provedených v bývalém Československu bylo provedeno z důvodu znásilnění. Jenom nepatrná část potratů tedy spadá na vrub těchto příčin.

Jak je to v případě hrozivých předpovědí o děsivě znetvořených dětech s nevyléčitelnými vrozenými vadami? Při prvních náznacích takových problémů někteří lékaři ukvapeně nabádají k potratu. Mohou si však být úplně jisti diagnózou? Mnozí rodiče mohou dosvědčit, že takové ponuré předpovědi bývají nepodložené, a skutečnost, že tito rodiče mají šťastné, zdravé děti, to potvrzuje. Jiní rodiče, kteří mají děti, jež jsou pokládány za postižené, jsou právě tak šťastni, že vůbec mohou mít děti. Ve Spojených státech ve skutečnosti pouhé jedno procento těch, kteří žádají o potrat, k tomu má ten důvod, že byli informováni o možném postižení plodu.

Za tu dobu, kdy jste četli tento článek, však nenarozené děti umíraly po stovkách. Kde k tomu dochází? A jak je ovlivněn život těch, kterých se to týká?